Nadace Milana Šimečky vznikla jako pocta kamarádovi, přednímu slovenskému disidentovi. Zmiňuji se o ní především proto, že byla jednou z prvních po změně režimu a dodnes je pro mne symbolem vize občanské společnosti, jak jsme o ní kdysi snili. Symbolem tohoto snu je například Inge Antalová, která Šimečkovu nadaci léta vedla a kromě toho přímo v terénu řešila jeden z horkých problémů současného Slovenska. Ve své knize LIDSKÝ ÚDĚL jsem o ní napsal:
"Totální Chaos zavládl na Ventúrské ulici v Bratislavě koncem roku 1989 (tehdy se jmenovala Jiráskova). Sídlila tady Verejnosť proti násiliu. Předtím to byla budova Ústavu marxizmu-leninizmu. Inge seděla nejdříve u telefonu, na který volali lidé probuzeni revolucí, potom na sekretariátu Koordinačního centra Verejnosti proti násiliu. A seděla tam až do žalostného konce, jímž byla v tomto případě tzv. standartizace politické scény. Někdy tehdy, v době vrcholících sporů o tom, zda slovenský národ potřebuje vlastní stát, nebo mu postačí i společné Československo, zemřel Milan Šimečka, kamarád a disident. Když jsme zakládali nadaci na jeho památku, Inge se stala její součástí od první minuty. Stále jsem však měl dojem, že hledá parketu, kde bude mít pocit, že pro lidi dělá víc, než je schvalování projektů a rozdělování grantů či peněz. Příležitost přišla s natáčením svědectví s těmi, co prožili holocaust. Nejdříve to byli Židé a později Romové. Skončila jako aktivistka Nadace Milana Šimečku v romské osadě Hermanovce. Nikdy jsem nevěděl přesně jestli Hermanovce potřebují Inge, nebo Inge Hermanovce. A je to tak asi správně. Bídně končí míse, kde jsou role rozděleny jednoznačně: Já jsem tady proto, abych vám ukázal cestu, a vy mě následujte! Zprávy Ingy z Hermanovic mají jasné a jednoznačné poselství: "Celou jednu skupinu jsme vykázali do pozice nedotknutelných a držíme ji tam - demokracie-nedemokracie, pokrok-nepokrok. Tito lidé mají krásné a inteligentní děti, které zřejmě nikdy nebudou normálně pracovat a jejichž schopnosti budou postupně degenerovat. Potom většinu z nich strčíme do vězení." Až po delší době jsem však začal vnímat i poselství, které nebylo v prvním plánu dopisů Ingy z Hermanovic. Naše spolužití s Romy v nás může probudit kus lásky, tolerance, moudrosti, vnímavosti a snad i hněvu vůči toliké bídě. Já sám jsem vždy patřil mezi takzvané profesionální humanisty. Popsal jsem o minoritách a toleranci stohy papíru. Inžino jediné pohlazení romského děcka po hlavě, jediný večer s jeho matkou za stolem v její světnici má větší cenu. A to už aní nemluvím o cestách Inge s hermanovskými dětmi za divadlem a novými zážitky do "normálního" světa, pomoc při získávání podpory na úřadech, či řešení všemožných trablů obyvatel tohoto neuvěřitelného ghetta uprostřed přežírající se a remcající společnosti.
