Mám na stole dvojdielne vydanie Neskorej pozostalosti Fridricha Nietzscheho z rokov 1885 – 1889 (Oikoymenh, Praha 2021). Listujem záplavou myšlienok, zväčša v podobe aforizmov, tohoto búrača modiel a hodnôt. Celok mi uniká. Mnohé fragmenty by sa dali tesať do kameňa. Iné patria rovno do kanála.
Pôvodne malo ísť o výstup autora – na vrchol erupcie vlastnej kreativity – k dielu, ktoré nazval „Vôľa k moci“. A nikdy ho nedokončil.
Keď sa text, duch doby a čin stretnú, dejú sa veci. Napríklad: Elisabeth Nietzsche, inšpirovaná rasovými teóriami svojej doby, spolu s manželom Bernhardom Försterom, nemeckým nacionalistom a antisemitom, založili 23. augusta 1887 nemecké osídlenie z niekoľkých desiatok zaručene árijských rodín v paraguajskej džungli, kde nehrozilo rasové „znečistenie“. Podujali sa vybudovať na sklonku 19. storočia „Nové Nemecko“. Keď sa o niekoľko desaťročí neskôr vydal anglický novinár Ben Macintyre (Elisabeth Nietszchová, poslední árijská kolonie, Praha 2001) do tých končín, našiel niekoľko miešancov s hnedou pokožkou, blond vlasmi a modrými očami. Bernhard Förster medzičasom spáchal samovraždu. Nueva Germania stále existuje. Väčšina obyvateľov v tejto oblasti stále hovorí zmesou nemčiny a jazyka guaraní. Dodnes sú na nich viditeľné dôsledky inbreedingu (párenia medzi príbuznými), s vysokým výskytom duševných problémov a fyzických malformácií.
Samotná Elisabeth však na krach svojej utópie nevyčkala. Vrátila sa do Nemecka v roku 1893. Zo svojho brata, veľkého filozofa Friedricha, ešte stihla vyrobiť ikonu nacizmu, prepísať niektoré jeho diela, predovšetkým jeho nedokončené dielo „Vôľa k moci“, a uchádzať sa o Nobelovu cenu za literatúru. Jej motorom aj kotvou bola ideológia. Keď sa v roku 1889 Nietszche psychicky zrútil bola jeho opatrovníčkou vo Výmare. Keď v roku 1900 zomrel, získala práva na jeho rukopisy a premenovala svoj rodinný dom na Nietzsche Archív. Odmietla prístup verejnosti k dielam svojho brata a editovala ich bez škrupulí a porozumenia. Prispelo to k tomu, že sa Nietzscheho meno spojilo s nemeckým militarizmom a nacionálnym socialismom. Neskôr sa Elisabeth Förster-Nietzscheová stala členkou nacistickej strany. V roku 1935 bol na jej pohrebe i Adolf Hitler.
Pri čítaní som si neraz spomenul na svoje dlhodobé rozhovory s nacionálnym socialistom Matejom. Boli zauzlené, konfliktné, a bez vyústenia. V jednom z emailov som mu zacitoval biblickú klasiku „podľa skutkov poznáte ich“. „Vpisujú“ sa do tvárí, a tvárí komunít, pospolitostí, spoločnosti, ducha doby. Nebýva to občas príjemný pohľad.
Nedávno ma kamarát požiadal o krátky text na tému „Ako bude vyzerať svet o sto rokov?“ Mal byť na webovú stránku mladých dizajnérov z Moravy. Neviem, či tá stránka vznikla. Napísal som ho česky:
„Jsem starý chlap. Když se podívám na ty tři čtvrtě století zpět, zdá se mi, že mnou zmítaly především touhy zapadnout a vyniknout, milovat a být milován, vlastnit a rozdávat, poznávat a vědět, užívat a užít… a ve finále důstojně odejít a zanechat stopu. Cesta za mnou je lemována karamboly, cesta přede mnou je nejistá. Život je tady a teď. A právě teď píšu tento text. Je dopoledne. Mám za sebou snídani, první kafe a první cigarety. Venku zuří pandemie covidu-19.
Myslím na své děti a vidím příběhy svých předků, i důsledky svých karambolů. Koukám na svá vnoučata a vidím naději, že mezigenerační přenos může být také spirála vzhůru. Koukám kolem sebe a cítím mražení v zádech. Přemýšlím o dějinách a jejich křižovatkách. První, co mě napadá, jsou monumenty lidského ducha – „Tao te ťing“, který sepsal na cestě do bezdomoví Starý Mistr, „Desatero“, které přinesl Mojžíš, „Ježíšovo kázání na hoře“… Vidím však také zástupy lidí, kteří na to příliš často serou.
Kus svého života jsem prožil za ostnatými dráty, svoboda mě omráčila svou tíhou, řád sklonem k chaosu, lidé nevyzpytatelností. Snít o budoucnosti pro mě znamená snít o demarkačních liniích, které vedou mezi lidmi, komunitami, kmeny, náboženstvími, politickými ideologiemi, kulturami, civilizacemi, aniž by byly odděleny minovými územím. Raději bych mezi nimi viděl průchody s nápisy Welcome a za nimi pestrou nabídku jinakosti s možností návratu ke svým, domů.
Kde však bude „doma“ pro má pravnoučata? Tam, kde je spíše teplo a voda? Tam, kde je spíše více kopců a stromů? Budou mít na výběr? Přeji jim to. Přeji jim také šanci na rozhodování o volbě způsobu obživy, kulturní příslušnosti, svobodnou volbu soužití v rodinách… Hlavně však přítomnost tužeb, které zmítaly i mnou, aniž by platily pobytem za ostnatými dráty. Žádné další zbytečné úlevy. V zápasech se sebou, a svými démony, se rodí člověk hodný toho jména.“
Použité pramene:
https://en.wikipedia.org/wiki/Nueva_Germania
https://www.tyzden.sk/casopis/16327/pohlad-fedora-gala-5/
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Elisabeth_F%C3%B6rster-Nietzscheov%C3%A1?wprov=sfla1
Písané pre Denník N
Keď sa text, duch doby a čin stretnú, dejú sa veci. Napríklad: Elisabeth Nietzsche, inšpirovaná rasovými teóriami svojej doby, spolu s manželom Bernhardom Försterom, nemeckým nacionalistom a antisemitom, založili 23. augusta 1887 nemecké osídlenie z niekoľkých desiatok zaručene árijských rodín v paraguajskej džungli, kde nehrozilo rasové „znečistenie“. Podujali sa vybudovať na sklonku 19. storočia „Nové Nemecko“. Keď sa o niekoľko desaťročí neskôr vydal anglický novinár Ben Macintyre (Elisabeth Nietszchová, poslední árijská kolonie, Praha 2001) do tých končín, našiel niekoľko miešancov s hnedou pokožkou, blond vlasmi a modrými očami. Bernhard Förster medzičasom spáchal samovraždu. Nueva Germania stále existuje. Väčšina obyvateľov v tejto oblasti stále hovorí zmesou nemčiny a jazyka guaraní. Dodnes sú na nich viditeľné dôsledky inbreedingu (párenia medzi príbuznými), s vysokým výskytom duševných problémov a fyzických malformácií.
Samotná Elisabeth však na krach svojej utópie nevyčkala. Vrátila sa do Nemecka v roku 1893. Zo svojho brata, veľkého filozofa Friedricha, ešte stihla vyrobiť ikonu nacizmu, prepísať niektoré jeho diela, predovšetkým jeho nedokončené dielo „Vôľa k moci“, a uchádzať sa o Nobelovu cenu za literatúru. Jej motorom aj kotvou bola ideológia. Keď sa v roku 1889 Nietszche psychicky zrútil bola jeho opatrovníčkou vo Výmare. Keď v roku 1900 zomrel, získala práva na jeho rukopisy a premenovala svoj rodinný dom na Nietzsche Archív. Odmietla prístup verejnosti k dielam svojho brata a editovala ich bez škrupulí a porozumenia. Prispelo to k tomu, že sa Nietzscheho meno spojilo s nemeckým militarizmom a nacionálnym socialismom. Neskôr sa Elisabeth Förster-Nietzscheová stala členkou nacistickej strany. V roku 1935 bol na jej pohrebe i Adolf Hitler.
Pri čítaní som si neraz spomenul na svoje dlhodobé rozhovory s nacionálnym socialistom Matejom. Boli zauzlené, konfliktné, a bez vyústenia. V jednom z emailov som mu zacitoval biblickú klasiku „podľa skutkov poznáte ich“. „Vpisujú“ sa do tvárí, a tvárí komunít, pospolitostí, spoločnosti, ducha doby. Nebýva to občas príjemný pohľad.
Nedávno ma kamarát požiadal o krátky text na tému „Ako bude vyzerať svet o sto rokov?“ Mal byť na webovú stránku mladých dizajnérov z Moravy. Neviem, či tá stránka vznikla. Napísal som ho česky:
„Jsem starý chlap. Když se podívám na ty tři čtvrtě století zpět, zdá se mi, že mnou zmítaly především touhy zapadnout a vyniknout, milovat a být milován, vlastnit a rozdávat, poznávat a vědět, užívat a užít… a ve finále důstojně odejít a zanechat stopu. Cesta za mnou je lemována karamboly, cesta přede mnou je nejistá. Život je tady a teď. A právě teď píšu tento text. Je dopoledne. Mám za sebou snídani, první kafe a první cigarety. Venku zuří pandemie covidu-19.
Myslím na své děti a vidím příběhy svých předků, i důsledky svých karambolů. Koukám na svá vnoučata a vidím naději, že mezigenerační přenos může být také spirála vzhůru. Koukám kolem sebe a cítím mražení v zádech. Přemýšlím o dějinách a jejich křižovatkách. První, co mě napadá, jsou monumenty lidského ducha – „Tao te ťing“, který sepsal na cestě do bezdomoví Starý Mistr, „Desatero“, které přinesl Mojžíš, „Ježíšovo kázání na hoře“… Vidím však také zástupy lidí, kteří na to příliš často serou.
Kus svého života jsem prožil za ostnatými dráty, svoboda mě omráčila svou tíhou, řád sklonem k chaosu, lidé nevyzpytatelností. Snít o budoucnosti pro mě znamená snít o demarkačních liniích, které vedou mezi lidmi, komunitami, kmeny, náboženstvími, politickými ideologiemi, kulturami, civilizacemi, aniž by byly odděleny minovými územím. Raději bych mezi nimi viděl průchody s nápisy Welcome a za nimi pestrou nabídku jinakosti s možností návratu ke svým, domů.
Kde však bude „doma“ pro má pravnoučata? Tam, kde je spíše teplo a voda? Tam, kde je spíše více kopců a stromů? Budou mít na výběr? Přeji jim to. Přeji jim také šanci na rozhodování o volbě způsobu obživy, kulturní příslušnosti, svobodnou volbu soužití v rodinách… Hlavně však přítomnost tužeb, které zmítaly i mnou, aniž by platily pobytem za ostnatými dráty. Žádné další zbytečné úlevy. V zápasech se sebou, a svými démony, se rodí člověk hodný toho jména.“
Použité pramene:
https://en.wikipedia.org/wiki/Nueva_Germania
https://www.tyzden.sk/casopis/16327/pohlad-fedora-gala-5/
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Elisabeth_F%C3%B6rster-Nietzscheov%C3%A1?wprov=sfla1
Písané pre Denník N