Denníky si Sándor Márai začal písať v roku 1943 ako štyridsaťtriročný a písal si ich až do svojej smrti v roku 1989. Akousi magnetickou silou som začal toto monumentálne dielo čítať od konca.
Jednak preto, že sám som už na pokraji staroby, a jednak preto, že odkazujú na individuálny postoj top umelca k pilieru ľudského údelu – na postoj k smrti.
Tri roky pred smrťou si S.M. zapisuje do svojho denníka: „Není dobré zestárnout až do stáří.“ A na inom mieste v tom istom čase: „Jedinou mou starostí je, že se nestihnu zabít ještě předtím, než nastane období bezmoci.“ ... „Smrt není problém, umírání ano.“
O jeho písaní sa dozvedáme: „Všechno to bylo ve vzduchu, já jsem to pouze zachytil perem.“ A ešte v marci 1988, v predvečer pádu komunizmu: „Kurýr z Pešti přináší návrh smlouvy tří knižních nakladatelství a pozvání dalších.... Nedám svolení k žádnému maďarskému vydání, dokud jsou v zemi ruská vojska. A jestli odejdou, musejí se doma uskutečnit svobodné, demokratické volby pod zahraničním dohledem.“ A keď sa režim začal rúcať: „V Maďarsku se mluví o výměně stráží. Je to jen záminka, aby jeden komunista odstavil druhého komunistu a zachránil tak komunistický systém. Jenomže režim skrachoval, takže ten zachraňovat nechtějí, chtějí zachránit svůj lup.“ V súvislosti s nástupom demokracie cituje Nietzscheho: „V demokracii hrdina opouští scénu, na jeho místě se objevuje herec.“
Záverečné bilancovanie: „Slova. Bůh, milost, prozřetelnost. Všechno, co kněží a filosofové řekli, to všechno je lež. Neexistuje „cíl“ ani „smysl“. Jsou jen neúprosná fakta. Celé je to na zvracení.“... „Zůstal jsem úplně sám, chůze a zrak jsou v mých devětaosmdesáti letech čím dál horší, číst jsem schopen už jenom po čtvrthodinkách, pak se zrak zakalí, procházka nanejvýš pár kroků před domem, o holi. Alkohol skoro žádný, sklenka vína ředěného vodou, občas jedno pivo. Zhruba deset cigaret denně. Sex a podobné věci nic, ani ve snu ne. Ani mi to nechybí. Trocha něhy by zahřála, ale nikomu nedůvěřuji.“ ... „Čekám na povolací rozkaz. Nenaléhám, ale nechci to ani oddalovat. Je čas.“ Strata nezávislosti, osamelosť. Zastrelil sa.
Maraiov postoj k smrti je mimo diskusie. Podobne môj, Tvoj, jeho. A predsa je tu čosi všeobecne našského. Tam, kde dominuje nukleárna rodina (produkt západnej modernity) resp. jej ďalšie drolenie (produkt západnej postmodernity), dochádza k javu, ktorý viacgeneračná rodina a „klanové“ spoločenstvo nepoznajú. Cenou za slobodu a nezávislosť, v našom význame týchto slov, je osamelé umieranie. Neviem si predstaviť, že by aj v iných spoločenských súvislostiach mohla vzniknúť diskusia o asistovanej smrti. Táto diskusia je rovnako užitočná, ako sú mimo diskusie podmienky, v ktorých vznikla. Aspoň pre mňa, keďže si myslím, že o podmienkach rozhodovať nemôžem, o svojom postoji k smrti áno. Toto je však téma, ktorá nemá s Maraiom veľa spoločného. To skôr posolstvo celého jeho diela a života. Vystihol vierohodnejšie a jasnejšie než stovky nákladných vedeckých výskumov vzťah medzi smrťou jednej epochy a konkrétneho človeka. Vo svojom diele, pre seba aj nám.
Tri roky pred smrťou si S.M. zapisuje do svojho denníka: „Není dobré zestárnout až do stáří.“ A na inom mieste v tom istom čase: „Jedinou mou starostí je, že se nestihnu zabít ještě předtím, než nastane období bezmoci.“ ... „Smrt není problém, umírání ano.“
O jeho písaní sa dozvedáme: „Všechno to bylo ve vzduchu, já jsem to pouze zachytil perem.“ A ešte v marci 1988, v predvečer pádu komunizmu: „Kurýr z Pešti přináší návrh smlouvy tří knižních nakladatelství a pozvání dalších.... Nedám svolení k žádnému maďarskému vydání, dokud jsou v zemi ruská vojska. A jestli odejdou, musejí se doma uskutečnit svobodné, demokratické volby pod zahraničním dohledem.“ A keď sa režim začal rúcať: „V Maďarsku se mluví o výměně stráží. Je to jen záminka, aby jeden komunista odstavil druhého komunistu a zachránil tak komunistický systém. Jenomže režim skrachoval, takže ten zachraňovat nechtějí, chtějí zachránit svůj lup.“ V súvislosti s nástupom demokracie cituje Nietzscheho: „V demokracii hrdina opouští scénu, na jeho místě se objevuje herec.“
Záverečné bilancovanie: „Slova. Bůh, milost, prozřetelnost. Všechno, co kněží a filosofové řekli, to všechno je lež. Neexistuje „cíl“ ani „smysl“. Jsou jen neúprosná fakta. Celé je to na zvracení.“... „Zůstal jsem úplně sám, chůze a zrak jsou v mých devětaosmdesáti letech čím dál horší, číst jsem schopen už jenom po čtvrthodinkách, pak se zrak zakalí, procházka nanejvýš pár kroků před domem, o holi. Alkohol skoro žádný, sklenka vína ředěného vodou, občas jedno pivo. Zhruba deset cigaret denně. Sex a podobné věci nic, ani ve snu ne. Ani mi to nechybí. Trocha něhy by zahřála, ale nikomu nedůvěřuji.“ ... „Čekám na povolací rozkaz. Nenaléhám, ale nechci to ani oddalovat. Je čas.“ Strata nezávislosti, osamelosť. Zastrelil sa.
Maraiov postoj k smrti je mimo diskusie. Podobne môj, Tvoj, jeho. A predsa je tu čosi všeobecne našského. Tam, kde dominuje nukleárna rodina (produkt západnej modernity) resp. jej ďalšie drolenie (produkt západnej postmodernity), dochádza k javu, ktorý viacgeneračná rodina a „klanové“ spoločenstvo nepoznajú. Cenou za slobodu a nezávislosť, v našom význame týchto slov, je osamelé umieranie. Neviem si predstaviť, že by aj v iných spoločenských súvislostiach mohla vzniknúť diskusia o asistovanej smrti. Táto diskusia je rovnako užitočná, ako sú mimo diskusie podmienky, v ktorých vznikla. Aspoň pre mňa, keďže si myslím, že o podmienkach rozhodovať nemôžem, o svojom postoji k smrti áno. Toto je však téma, ktorá nemá s Maraiom veľa spoločného. To skôr posolstvo celého jeho diela a života. Vystihol vierohodnejšie a jasnejšie než stovky nákladných vedeckých výskumov vzťah medzi smrťou jednej epochy a konkrétneho človeka. Vo svojom diele, pre seba aj nám.