V roce 2010 jsem o něm na svém blogu napsal: „Paul Polansky otevřel téma holocaustu českých Romů v čase, kdy o něm toliko špitalo několik odborníků, lépe řečeno dva, a to jenom okrajově a v odborných časopisech.
Vše zdokumentoval a opublikoval (Dvakrát tím samým, Tíživé mlčení, Bouře – vše v G plus G, Praha 1998 a 1999), aniž vyvolal diskusi. A nejenom, že nevyvolal veřejnou diskusi, ale jeho provokativní otázky a díla byla a jsou dokonale ignorována. A ještě předtím, než odešel pomáhat Romům do Kosova, vydal knihu poezie mimořádných kvalit (Toulavej pes, G plus G, Praha 1999). Ta se ovšem také setkala s mlčením. A to opravdu nejsme literární velmoc.
Byl to Paul Polansky, kdo vmetl Čechům do tváře ostudné mlčení kolem koncentračního tábora v Letech u Písku už začátkem devadesátých let. On a Markus Pape – oba cizinci. Byl to Paul Polansky, kdo dal jako první mrtvým obětem z tábora v Letech u Písku jména. Tedy, první z gádžů - Romové si své mrtvé pamatují. Přešlo hodně let, než se ta jména objevila na hřbitovních tabulích v Mirovicích zásluhou Čeňka Růžičky. A dodnes (duben 2010) je centrálním monumentem na místě bývalého koncentráku prasečák.
Paul Polansky, ve spolupráci s Lubošem Zubákem a Markusem Pape, našel a vyslechl svědectví několika desítek Romů přeživších genocidu na českém území, a mnohdy také českýma rukama. S buldočí umanutostí vyhledával a nacházel informátory a dokumenty. Narazil přitom na informace a indicie o české vině za válečný úděl Romů a židů. Některé opravdu neuvěřitelné. Dal si však někdo z českých novinářů práci s hledáním pravdy a důkazů? Ne - až na ojedinělé pokusy o skandalizaci.
Paula Polanskeho jsem znal osobně. Byl jsem se synem Róbertem jeho vydavatel, a byl štamgastem v naší někdejší literární kavárně G plus G. Psal tam, hrál šachy, rozmlouval, pil kafe a whisky. Žil v Praze velice skromně. Nikdy nemluvil o svém životě, o svém soukromí. Byl to člověk kontroverzní, altruista a provokatér, odvážný, nezávislý, fabulátor, tajemný, talentovaný… CHLAP. Zmizel, jak přišel, aniž štěkl pes. Odešel do Kosova pomáhat Romům bolestně zasaženým tamějšími konflikty.
Proč o tom píšu po mnoha letech? Protože prasečák v Letech u Písku pořád stojí, protože Molotovovy koktejly létají do domů spících romských rodin, protože Natálce Kudríkové postupně lékaři ustřihávají prst za prstem, protože venku zuří kampaň před zbytečnými volbami, aniž by politici, kteří tolik žvaní o solidaritě, také solidaritu projevili… A také proto, že Paul Polansky zde žil a vytvořil dílo, které by nemělo být zapomenuto. Je totiž naším zrcadlem. Jedním z mnoha.“
Je konec března 2021. Bloudím internetem a snažím se zrekonstruovat příběh Paula Polanskeho. Vedle jeho nasazení za práva romských lidí na místech, kde trpěli, nacházím také jeho rozhovory. Mnohé, ohledně událostí, kde jsem byl svědkem, anebo protagonistou, zatížené také fabulacemi. Aktér a rozprávěč. To první nadoraz, to druhé na upoutání pozornosti k tématu. Obojí mělo smysl.
Markus Pape mi den poté, co zemřel Paul přeposílá příběh Paulova „předchozího“ života („… pro případ, že bys chtěl napsat nekrolog Paulovi, zasílám něco o jeho mládí ve Španělsku – přeloženo googlem…)“: „He has just closed his eyes in Nis, a town in Serbia where they say that Constantine the Great was born, another great one: the great Paul Polansky who just by mentioning him, in the elderly, should stir the effluvia of that Mojácar from the beginning that he contributed to model to your liking; Paul has left - without saying goodbye to the rough land that welcomed him more than 50 years ago - in a flat and stony place, so different from the mountains that he left here. He has dedicated, the smiling Paul, the last cycle of his life to listening to the disinherited in the Balkans, to those Roma who were massacred in Kosovo and who were left without a country and homeless, as a United Nations Human Rights advisor. To that, and to write murky poetry about rivers in the former Yugoslavia and children injured by mortar fire. He - who would say the great Paul - a shark for business, to imagine little white houses and blond children running around, where there had only been stalks of prickly pears and lizard tails. Paul, with his Hemingway appearance, arrived in Mojácar in 1964 in a Lambretta, after a few months working as a photographer in Madrid for the Hilton hotel chain.
He was born in 1942, in Mason City, a peaceful city in the state of Iowa, to a family of German immigrants. He came from his country burned by the Vietnam War and his revenge was to make the herd and plant himself in Spain. Before long he wrote a letter to his brother Ric, who was chasing anacondas in South America, telling her about all that could be done in Mojácar as a new California. And there the second Polansky was also planted, who died just a year ago now in his farmhouse in front of Macenas.
Paul had only a few dollars in his pocket and his wife Louise. And for months they lived in a tent under the largest carob tree next to the El Puntazo bar, cooking with camping gas that they bought at Ginés Soto's store in Garrucha. There he met Paco Morales El Currillo, who became his first employee and driver. He came with big thoughts, Paul, like his forehead, and began to buy scorpion wastelands in the Lomos del Cantal, where he built one of the first residential areas on the Mojaco coast. Right there he built a house like a palace, leaving behind the time of butane bottles and sardine cans. He also developed the urbanizations of La Gaviota and La Paratá, acquired the Hotel Tío Eddy to transform it into apartments, bought many meters of forest in Macenas and allied himself with Laing, whom he ended up selling. His greatest work, however, was Cortijo Grande, in Turre, an orchard, an extraordinary urbanization, with a golf course, horse arena, shooting range and the first heliport in the province where his own plane landed to bring clients to whom he sold the gold and the Moor of that heavenly place, between Moorish ditches, orange groves and the flight of partridges. Paul was a genius with great ideas, but also a restless ass, and when he got bored, he sold and left. But his name and his spirited spirit will remain forever linked to the legend of that Mojácar of the hippies that was beginning to breathe, without which the Mojácar of today cannot be explained.“ (MANUEL LEÓN 20:32 • 26 MAR. 2021 / Updated at 20:35 • 26 MAR. 2021).
Byl to Paul Polansky, kdo vmetl Čechům do tváře ostudné mlčení kolem koncentračního tábora v Letech u Písku už začátkem devadesátých let. On a Markus Pape – oba cizinci. Byl to Paul Polansky, kdo dal jako první mrtvým obětem z tábora v Letech u Písku jména. Tedy, první z gádžů - Romové si své mrtvé pamatují. Přešlo hodně let, než se ta jména objevila na hřbitovních tabulích v Mirovicích zásluhou Čeňka Růžičky. A dodnes (duben 2010) je centrálním monumentem na místě bývalého koncentráku prasečák.
Paul Polansky, ve spolupráci s Lubošem Zubákem a Markusem Pape, našel a vyslechl svědectví několika desítek Romů přeživších genocidu na českém území, a mnohdy také českýma rukama. S buldočí umanutostí vyhledával a nacházel informátory a dokumenty. Narazil přitom na informace a indicie o české vině za válečný úděl Romů a židů. Některé opravdu neuvěřitelné. Dal si však někdo z českých novinářů práci s hledáním pravdy a důkazů? Ne - až na ojedinělé pokusy o skandalizaci.
Paula Polanskeho jsem znal osobně. Byl jsem se synem Róbertem jeho vydavatel, a byl štamgastem v naší někdejší literární kavárně G plus G. Psal tam, hrál šachy, rozmlouval, pil kafe a whisky. Žil v Praze velice skromně. Nikdy nemluvil o svém životě, o svém soukromí. Byl to člověk kontroverzní, altruista a provokatér, odvážný, nezávislý, fabulátor, tajemný, talentovaný… CHLAP. Zmizel, jak přišel, aniž štěkl pes. Odešel do Kosova pomáhat Romům bolestně zasaženým tamějšími konflikty.
Proč o tom píšu po mnoha letech? Protože prasečák v Letech u Písku pořád stojí, protože Molotovovy koktejly létají do domů spících romských rodin, protože Natálce Kudríkové postupně lékaři ustřihávají prst za prstem, protože venku zuří kampaň před zbytečnými volbami, aniž by politici, kteří tolik žvaní o solidaritě, také solidaritu projevili… A také proto, že Paul Polansky zde žil a vytvořil dílo, které by nemělo být zapomenuto. Je totiž naším zrcadlem. Jedním z mnoha.“
Je konec března 2021. Bloudím internetem a snažím se zrekonstruovat příběh Paula Polanskeho. Vedle jeho nasazení za práva romských lidí na místech, kde trpěli, nacházím také jeho rozhovory. Mnohé, ohledně událostí, kde jsem byl svědkem, anebo protagonistou, zatížené také fabulacemi. Aktér a rozprávěč. To první nadoraz, to druhé na upoutání pozornosti k tématu. Obojí mělo smysl.
Markus Pape mi den poté, co zemřel Paul přeposílá příběh Paulova „předchozího“ života („… pro případ, že bys chtěl napsat nekrolog Paulovi, zasílám něco o jeho mládí ve Španělsku – přeloženo googlem…)“: „He has just closed his eyes in Nis, a town in Serbia where they say that Constantine the Great was born, another great one: the great Paul Polansky who just by mentioning him, in the elderly, should stir the effluvia of that Mojácar from the beginning that he contributed to model to your liking; Paul has left - without saying goodbye to the rough land that welcomed him more than 50 years ago - in a flat and stony place, so different from the mountains that he left here. He has dedicated, the smiling Paul, the last cycle of his life to listening to the disinherited in the Balkans, to those Roma who were massacred in Kosovo and who were left without a country and homeless, as a United Nations Human Rights advisor. To that, and to write murky poetry about rivers in the former Yugoslavia and children injured by mortar fire. He - who would say the great Paul - a shark for business, to imagine little white houses and blond children running around, where there had only been stalks of prickly pears and lizard tails. Paul, with his Hemingway appearance, arrived in Mojácar in 1964 in a Lambretta, after a few months working as a photographer in Madrid for the Hilton hotel chain.
He was born in 1942, in Mason City, a peaceful city in the state of Iowa, to a family of German immigrants. He came from his country burned by the Vietnam War and his revenge was to make the herd and plant himself in Spain. Before long he wrote a letter to his brother Ric, who was chasing anacondas in South America, telling her about all that could be done in Mojácar as a new California. And there the second Polansky was also planted, who died just a year ago now in his farmhouse in front of Macenas.
Paul had only a few dollars in his pocket and his wife Louise. And for months they lived in a tent under the largest carob tree next to the El Puntazo bar, cooking with camping gas that they bought at Ginés Soto's store in Garrucha. There he met Paco Morales El Currillo, who became his first employee and driver. He came with big thoughts, Paul, like his forehead, and began to buy scorpion wastelands in the Lomos del Cantal, where he built one of the first residential areas on the Mojaco coast. Right there he built a house like a palace, leaving behind the time of butane bottles and sardine cans. He also developed the urbanizations of La Gaviota and La Paratá, acquired the Hotel Tío Eddy to transform it into apartments, bought many meters of forest in Macenas and allied himself with Laing, whom he ended up selling. His greatest work, however, was Cortijo Grande, in Turre, an orchard, an extraordinary urbanization, with a golf course, horse arena, shooting range and the first heliport in the province where his own plane landed to bring clients to whom he sold the gold and the Moor of that heavenly place, between Moorish ditches, orange groves and the flight of partridges. Paul was a genius with great ideas, but also a restless ass, and when he got bored, he sold and left. But his name and his spirited spirit will remain forever linked to the legend of that Mojácar of the hippies that was beginning to breathe, without which the Mojácar of today cannot be explained.“ (MANUEL LEÓN 20:32 • 26 MAR. 2021 / Updated at 20:35 • 26 MAR. 2021).