Za citáciami (písmo zvýraznené) uvádzam číslo strany v knihe Jonathana Sacksa „“Ne v božím jménu“. Podtitul „Jak čelit náboženskému násilí (české vydanie Triton 2018). Nasledujú komentáre veriaceho katolíka Františka Mikloška a sekulárneho žida Fedor Gála.
Citácie Jonathana Sacksa a komentáre F.G. sú česky, pretože vznikali súbežne s čítaním českého originálu.
***
Zápas s nábožensky motivovaným násilím bude jeden z rozhodujících zápasů 21. století. Půjde o boj vedený nejen vojenskými, ale i náboženskými prostředky (s. 11).
Fedor Gál: “ Otázka, pro sekulárního člověka, zní: jenom vojenskými a náboženskými? A co věda, anebo nauky typu tibetský budhizmus, které neaspirují na statut náboženství v obvyklém významu tohoto slova?
František Mikloško: Zápas vedy a náboženstva sa podľa mňa sprofanoval v minulom storočí, keď sa mnohí pokúšali pomocou vedy dokázať neexistenciu Boha. Č osa týka tibetského budhizmu, nepoznám ho, ale myslím, že autor mal na mysli náboženstvá s celosvetovým dosahom.
Pro zlo páchané v zájmu „naší věci“ zavádí J.S. pojem altruistické zlo (s. 20). Jde o zhoubné násilí, které není specificky náboženského charakteru. Vždyť nacistický anebo komunistický režim byli zapřisáhle sekulární. V kontextu Darwinova učení o původu druhů jde o smysl pro kmenovou pospolitost, věrnost, poslušnost… obětovat se pro společné blaho (kmene…) vůči jiným kmenům (s.37) v procesu přírodního výběru. Jde o dva souběžné instinkty, o vnitroskupinový altruizmus (kolektivní my) v konfrontaci s jinými, tj. „oni“ (s.38).
F.G.: Inkluze (zahrnutí) a exkluze (vyloučení) kráčejí ruku v ruce. Moderní a globalizovaný svět (možná) klade akcent na inkluzi jako strategii přežití. Iluze liberálních demokratů?
F.M.: Mne sa v zmysle úvahy Fedora Gála zdá inklúzia, chápaná liberálnymi demokratmi, ako ďalšia útópia v dejinách. Žiadna utópia sa nedá v prítomnej chvíli potvrdiť ani vyvrátiť, konfrontuje ju len čas.
Vzájemné vztahy judaizmu, křesťanství a islámu jsou historicky otrávené. J.S. zkoumá v této souvislosti tři fenomény: myšlenkové nastavení (dualizmus jako deviace v rámci monoteizmu, viz níže), mýtus, který je za našim myšlenkovým nastavením a sourozeneckou rivalitu v kontextu abrahámovských náboženství (s.32).
F.M.: Všetky tieto tri náboženstvá sú mesianistické - ich poslanie, dané im Hospodinom, Kristom a prorokom Mohamedom, sa týka celého sveta. Pre ne to nie je mýtus, ale zjavená viera. A z toho potom vyplýva aj súrodenecká rivalita: kresťania sú mladší bratia židov, moslimovia sú mladší, a najmladší súrodenci obidvoch.
„Rozšiřování skupin – od pokrevních příbuzných ke známým, od rodinných příslušníků k přátelům a dále, představovalo až do konce sedmdesátých let minulého století pro evoluční biologii veliký problém.“ (s. 40). Řešení poskytl scénář s názvem „vězňovo dilema“ z teorie her (s. 40-41). Nabídněme (nezávisle) při absenci důkazů dvěma zločincům možnost ulehčit si tak, že udají toho druhého. Oni tak udělají a oba skončí ve vězení s delším trestem, jako kdyby mlčeli. Nabourala se tím klasická premise Adama Smithe, že dělba práce v kombinaci s vlastním zájmem produkuje kolektivní zisk. Vězňovo dilema ukazuje, že potřebujeme ještě jeden faktor – důvěru. Oběma obviněným brání v mlčení skutečnost, že ani jeden z nich nemůže důvěřovat tomu druhému, že se zachová stejně. Opakování pokusu však oba naučí vzájemné důvěře a tím získávají víc, jako když si nevěří. Čili, i geneticky nepříbuzní jednotlivci dokážou spolupracovat, když člověk činí druhému tak, jak očekává, že druhý bude činit jemu. Někteří biologové v tomto případě mluví o recipročním altruizmu. Jak jinak by mohli vznikat města, společnosti, pospolitosti, státy…? Vyšší míra recipročního altruizmu však byla prokázána u náboženských komunit. (s. 44).
F.G.: Jak by asi tento experiment fungoval mezi opravdu profesionálními kriminálníky anebo lidmi ze stejného gangu či mafie? A vzhledem k současnému stavu takzvaných standardních rodin mezi příbuzenstvem? To ale nic nemění na faktu, že důvěra je podstatný faktor ve hře, který prokazuje svou váhu především v krizových situacích. Nemluvě o tom, že existuje také mechanizmus ověřený praxí i experimenty o nakažlivosti zla. Myslím například (!) mechanizmus „konečného řešení“ a proslulé experimenty Stanleyho Milgrama a Philipa Zimbarda (neznáte-li je, stačí si trochu zagúglit). Nutno ovšem říct, že to platí i o „nakažlivosti“ dobra. Mluvíme o indukovaném šíření emocí.
F.M.: Ja si myslím, že dôvera veľmi súvisí s láskou. V tomto zmysle môže byť "slepá" a v krátkodobej perspektíve väčšinou prehráva, ale v konečnom sumáre dejín bude rozhodujúcim faktorom.
Lidé jsou schopni konat veliké dobro i veliké zlo – dobří i zlí jsme ze své lidské podstaty. Uvnitř svých skupin praktikujeme altruizmus, navenek agresi. Náboženství není příčinou násilí. Pomáhá udržovat soudržnost skupin a potlačuje vnitroskupinovou agresi a schopnost čelit té vnější. (s. 46) Lze-li ovšem mobilizovat prostřednictvím náboženství lidi pro moc, území, bohatství… stane se tak.
F.G.: Platí také pro mobilizaci politickou vírou.
F.M.: Moc je vykresľovaná ako najväčšie pokušenie v židovských i kresťanských náboženských knihách. U židovstva počiatočná scéna v raji s jablkom: „...otvoria sa vám oči a budete rozpoznávať dobro a zlo..." - teda budete vládnuť svetu. Alebo pri babylonskej veži: „...budete ako bohovia...". U kresťanstva Kristus v záverečnom pokúšaní diablom: "...toto všetko ti dám, ak sa mi budeš klaňať..." - znovu moc nad svetom. Neviem, či takáto výstraha je aj v islame. Prečo by takémuto pokušeniu nemala byť vystavená aj politická viera? Ide o to isté.
Násilí souvisí s identitou, protože je to právě identita, která definuje „já“ a „oni“. Proč tedy dělit lidi na „my“ a „oni“, ptají se idealisté a utopisté? Sen o společném lidství – čili bez identit – není realizovatelný. Tedy: všechny pokus o jeho realizaci v dějinách selhaly. Selhaly také pokusy o jedno „světové“ náboženství, vládu rozumu a univerzální pravdy filozofie a vědy. Selhali také pokusy o sakralizaci politických ideologii, státu, národa a rasy. A nakonec selhal také vypjatý individualizmus, který se ujal zejména v době takzvaně postmoderní.
F.G.: J.S. hledá příčiny problému ve třech základních tematických oblastech: dualizmu (viz níže), konceptu obětního beránka a už zmíněné sourozenecké rivality. Vychází přitom především z hebrejské bible, ale také z poznatků filozofie a věd o člověku a společnosti. Trochu opomíjí fakt, že sen o společném lidství nepředpokládá jednu – jedinou (lidskou) identitu, ale její vnitřní členitost – náboženskou, národní, etnickou, rodovou…, které jsou navíc v průběhu životního cyklu proměnné, jak co do významu, tak co do struktury.
F.M.: Dominik Tatarka poprosil svoju rodinu, aby po jeho smrti odovzdali biskupovi Korcovi list, kde sa pozerá na svoj život a život svojej generácie. List končí takto: „Ale chcel by som jedným dychom vysloviť aj nádej - úfnosť, že nielen mne, ale aj Vašim poblúdeným súčasníkom dostane sa osvietenie ducha, aby uznali, že božské stvorenie sveta napriek všetkým útokom pokračuje."
Dualizmus se zrodil na půdě náboženství jako popření jednoty všeho ve jménu dokonalé dobrotivosti Boha (Kumránské rukopisy v judaizmu, rukopisy z Nag Hamádí v ranném křesťanství). Zlo v představách dualistů pochází odjinud. Je tady Bůh a satan, jsme tady MY a ONI (nepřátelé), dobro a zlo, děti světla a děti tmy… Patologický dualizmus odlidšťuje (dehumanizuje) a démonizuje nepřátele, vyvolává v nás pocit „jejich“ obětí, umožňuje nám páchat zlo v JEHO jménu – altruistické zlo. (s. 58). Souběžně s demografickým růstem a růstem komplexnosti lidských společenství se ovšem hranice mezi kmeny rozmazávají a narůstá vnitroskupinová agrese. Koneckonců, nejpočetnějšími obětmi současného radikálního islamizmu jsou muslimové samotní.
F.M.: Už som povedal, že prvým pokušením prarodičov Adama a Evy bolo, že okúsnutím zakázaného ovocia uverili, že rozpoznajú dobro a zlo vo svete a budú teda kompetentní súdiť ľudí i tento svet. V Biblii sa hovorí, že „vrchol múdrosti je bázeň pred Bohom". To znamená, že predpokladom našej múdrosti a zrelosti je prijať fakt, že existuje tajomstvo, ktoré nebudeme schopní na tomto svete vcelku uchopiť. Ale práve tento postoj nám umožní vidieť veci jasnejšie a plnšie.
Sekulární verze patologického dualizmu našli výraz v nacizmu (antisemitizmus) a stalinizmu (třídní nepřítel). Skutečnou obětí byla mravnost. Dualizmus obecně pak chrání „MY“ před vnitřní destrukcí. – nepřítel je vně. A máme podhoubí pro konspirační teorie. Je-li vina na obětním beránku, musíte věřit současně v jeho všemocnost (jak jinak by to dokázal?) i bezmocnost (nutno se zbavit rizika odplaty). (s. 77). Pokud jde o antisemitizmus, obzvláště zničující byla jeho filozofická verze spjata ze sekularizací evropské kultury. Věřícího je možné obrátit na jinou víru, svou krev, své geny však nezměníte – rodí se rasový antisemitizmus. Výsledkem byl holocaust. (s. 80-81).
F.M.: Toto je príliš náročná téma. J. S. sa pokúša k nej priblížiť, rovnako ako mnohí iní pred ním. Židia sú vyvolení národ Boží, každý na nich žiarli, ale samozrejme dopúšťajú sa od nepamäti aj chýb a nevernosti. Frustrované spoločenstvá potom využívajú tieto reálne alebo vymyslené chyby, aby odstránili svojho - nezničiteľného konkurenta. Bojovať s Hospodinom je márne.
Monoteistická náboženství – judaizmus, křesťanství a islám – jsou však příbuzní (jde o abrahámovská náboženství). Vzájemné animozity zde mají jinou příčinu. Jejím zdrojem není náboženství samotné, ale sourozenecká rivalita jejíž prapůvod hebrejská Bible definuje mýty o příbuzenské rivalitě – mezi bratry, syny a otci… (Kain a Ábel, Izák a Izmael, Jákob a Ezau, Josef a jeho bratrů…) a později přes mýty o Oidipovi, Romulovi a Rémovi, příběh o Hamletovi, a tak dále. Pokaždé jde o totéž – o vlastnictví téhož (primárně duchovního a sekundárně například geografického) teritoria, včetně omezených zdrojů a vzácných komodit.
F.M.: Platí to aj pre otco- a brato- vraždy v kráľovských rodoch. Je to ale aj pokušenie byť nositeľom poslania a tvoriť takto veľké dejiny sveta...
Zdá se, že konflikty, včetně vražedného násilí, vyplývají z lidské přirozenosti, rozmanitých společenských řádů a kultur „nad“ kterými se formovali kanonické mýty a dějiny samotné. Existuje pouze dvojí východisko – apokalyptické a „jiné“ čtení mýtů. J.S. definuje apokalyptické vize jako verzi patologického dualizmu – nenabízí naději. Jinému čtení hebrejské Bible jde vstříc například finále uvedených mýtů – rivalitu v závěrečném dějství vytlačí příbuzenská láska. Nejdramatičtější vyprávění je z tohoto hlediska příběh Josefa a jeho bratří, ale také smíření Jákoba s Ezauem a tak podobně. Na cestě k tomuto finále však jeho protagonisté vybojují nejtěžší zápas svých životů – sami se sebou a v sobě.
F.M.: Otázka je, ako rozumieť slovám "sám so sebou a v sebe". Na jednej strane je to pravda, na druhej je otázka, či človek nepotrebuje k tomu druhého človeka, alebo spoločenstvo, ktoré mu sprostredkúva túto konfrontáciu a je preňho posilou? Aj Jozefovi bratia potrebovali Jozefa, aj Ezau potreboval Jakuba... Niekto musí vždy urobiť prvý krok...
J.S. ovšem načrtává ještě jeden scénář, jak na to: dokázat se vžít do toho druhého, ocitnout se na „opačné strane“, prožít si na vlastní kůži „jeho“ bídu, nesvobodu, trápení… Jinak se těžko dopídíme klíčového poznání, že i on, cizinec, je můj bratr. (s. 143). Autor zde mluví o výměně rolí a následném vyvození důsledků pro vlastní postoje, hodnoty, chování… mravní proměnu a osobnostní růst, včetně pokání a vykoupení. Pokání a „návrat“ k poznání, že láska (k bližnímu svému, ale i k „hostu v mém domě“) a spravedlnost jsou pilíře veškeré lidské existence. Láska je zaujatá, spravedlnost nestranná. (s. 155). J.S. doslova píše: Mám-li být vyléčen z potencionálního páchání násilí na druhém, musím si na jeho místě umět představit sebe. (s. 164)… a naučit se milovat nejenom bližního svého, ale i cizince. (s. 166).
F.M.: Momenty obrátenia sú v živote rôzne. Jeden vyšetrovateľ KGB týral pri výsluchu mladú väzenkyňu. Jej utrpenie mu nevadilo, ale v jednej chvíli sa mu ona pozrela do očí a v tom pohľade precitol. Ušiel potom cez more na severe na západ a podal tam svedectvo o svojom živote.
Mezi bezbřehým univerzalizmem, na jehož konci je nesvoboda (protože když jsme všichni „jedno“, kde je lidská různorodost?) a egoistickým individualizmem, na jehož konci je anarchie, existuje třetí cesta – vláda Zákona.
F.G.: Jaký však Zákon? Zjevený Mojžíšovi? Hlásaný Ježíšem na hoře? Zvěstovaný Mohamedem? J.S. mluví o univerzalitě (nestrannosti) spravedlnosti a partikulárnosti lásky. Spravedlnost pro všechny, láska pro ty, které miluji. (s. 194). Zpět k Zákonu. Ten, který je „nade vším“? Tao a jeho neuchopitelnost a nepojmenovatelnost počátku? Bůh Abraháma? Darwinovská evoluce? Náznaky teorie všeho, jak se jej pokoušel (!) formulovat Stephen Hawking? Zákony mé obce, které jsou jejími hradbami (Herakleitos?)? Věřte si, čemu chcete, ale v míru a s respektem ke svobodě, důstojnosti a právům lidí, ve prospěch života na planetě Země. Má teze zní: Láska (jak často říká duchovní vůdce tibetského buddhizmu poslední dalajláma Tändzim Gjamccho, laskavost a soucit) je univerzální a spravedlnost partikulární – kulturně determinovaná. Nemluvě o tom, že liberální pohled na mnohé z hodnot umožňuje jejich souběžnou a mírovou koexistenci. I zde ovšem nacházíme v babylonském Talmudu kontroverzní tezy: „Přichází-li někdo s úmyslem tě zabít, vstaň a zabij ho jako první“ (Sahedrin 72:1). Minimální požadavek globálního etosu – kultura nenásilí – dostává zabrat.
F.M.: Svätý Augustín rozvíja vo svojich dielach teológiu dejín. O zavŕšení dejín podľa neho rozhodne, keď sa cesta pravdy, dobra, krásy a obety v dejinách naplní. Áno, láska je nakoniec rozhodujúca, ale bez pravdy, krásy a obety by bol svet smutný a Hospodin na konci vekov "chudobnejší".
J.S. cituje Maimonida ohledně Jozueho dobyvačného tažení: „Válka, ať dovolená anebo přikázaná, se nesmí vést s nikým na světě, dokud se mu nenabídne mír. A pokračuje: odmítne-li, dejme mu šanci utéct a když chce válčit, ať válčí“ (s. 194) Ať válčí myšlenky, kontruje J.C. (197). Plus: „Moc pohřbívá ty, kdo vládnou.“ (Talmud). Víra může přežít i bez moci. Co může – musí! Politika je tu také od toho, aby poskytovala prostor pro mnohost názorů, rozdíly, koexistenci jinakostí. Bez nenávisti, protože je zhoubná i pro toho, kdo nenávidí. A přesto budeme až do konce věků bojovat o půdu, bohatství a moc (s. 221).
F.G.: Bodejť by to byl především „náš boj“, vnitřní, boj myšlenek. Zápas o to, jakým být – a ne, co mít. Vlastně je tato myšlenka leitmotivem celého Sacksova vyprávění a odkazů na hebrejskou Bibli a abrahámovská náboženství. Má pravdu v tom, když říká, že to jsou právě náboženství, které jsou tmelem soudržnosti společností. Jsou to však jenom náboženství? Náboženství vně politiky? Sacks sice říká, že naše lidství předchází našim náboženským rozdílům. Co však je tmelem soudržnosti lidství? A jsou ateisté ze hry vyloučeni? Nejsou. Nejsou proto, že existuje také víra bez náboženství. Proč? Protože duchovno a úsilí překročit samého sebe patří k lidem – aniž by chodili do kostela, synagogy, mešity, mám-li to říct metaforicky.
F.M.: My kresťania veríme, že Boh žije v troch osobách. Syn - Kristus prišiel na svet a priniesol posolstvo - kresťanské náboženstvo. O Duchu Svätom sa v Biblii píše, že „vanie, kam chce...". To znamená, že zahŕňa všetkých, ktorí kráčajú v spravodlivosti - i ateistov. Boh - Jahve, Počiatok všetkého, to všetko v sebe zhŕňa láskou. (Pozn.: Je to teologická interpretácia F.M.:)).
Post scriptum F.M. a F.G.
F.M.: Postrehy Fedora Gála sú zaujímavé, podnetné a pre diskusiu vzrušujúce. Mal som ale jeden problém. Náboženstvo a vývody z náboženského myslenia sú univerzálne a zároveň - tak ako život sám - ťažko uchopitešné. Biblia hovorí o „cestách človeka" tvárou v tvár Hospodinovi. Filozofia a sociológia vidí veci vo svojom zornom pohľade jasne. V tom je ten problém, že Biblia nie je veda, lebo hovorí o človeku a jeho cestách - omyloch i návratoch.
F.G.: Jonathan Henry Sacks, Baron Sacks byl v letech 1991–2013 hlavním rabínem Spojené hebrejské kongregace Commonwealthu. Mé odkazy na jeho knihu o náboženském násilí, a poznámky k nim, jsou laické, v žádném případě ne vědecké. Mám však rád dialog a chůzi po tenkém ledě. Nemluvě o tom, že v tomto konkrétním případě mluvíme s Františkem Mikloškem o tématu, které by z povahy věci nemělo být exkluzivní anebo vyhrazeno pouze pro kázání, anebo odbornou rozpravu.
Písané pre www.tyzden.sk
Citácie Jonathana Sacksa a komentáre F.G. sú česky, pretože vznikali súbežne s čítaním českého originálu.
***
Zápas s nábožensky motivovaným násilím bude jeden z rozhodujících zápasů 21. století. Půjde o boj vedený nejen vojenskými, ale i náboženskými prostředky (s. 11).
Fedor Gál: “ Otázka, pro sekulárního člověka, zní: jenom vojenskými a náboženskými? A co věda, anebo nauky typu tibetský budhizmus, které neaspirují na statut náboženství v obvyklém významu tohoto slova?
František Mikloško: Zápas vedy a náboženstva sa podľa mňa sprofanoval v minulom storočí, keď sa mnohí pokúšali pomocou vedy dokázať neexistenciu Boha. Č osa týka tibetského budhizmu, nepoznám ho, ale myslím, že autor mal na mysli náboženstvá s celosvetovým dosahom.
Pro zlo páchané v zájmu „naší věci“ zavádí J.S. pojem altruistické zlo (s. 20). Jde o zhoubné násilí, které není specificky náboženského charakteru. Vždyť nacistický anebo komunistický režim byli zapřisáhle sekulární. V kontextu Darwinova učení o původu druhů jde o smysl pro kmenovou pospolitost, věrnost, poslušnost… obětovat se pro společné blaho (kmene…) vůči jiným kmenům (s.37) v procesu přírodního výběru. Jde o dva souběžné instinkty, o vnitroskupinový altruizmus (kolektivní my) v konfrontaci s jinými, tj. „oni“ (s.38).
F.G.: Inkluze (zahrnutí) a exkluze (vyloučení) kráčejí ruku v ruce. Moderní a globalizovaný svět (možná) klade akcent na inkluzi jako strategii přežití. Iluze liberálních demokratů?
F.M.: Mne sa v zmysle úvahy Fedora Gála zdá inklúzia, chápaná liberálnymi demokratmi, ako ďalšia útópia v dejinách. Žiadna utópia sa nedá v prítomnej chvíli potvrdiť ani vyvrátiť, konfrontuje ju len čas.
Vzájemné vztahy judaizmu, křesťanství a islámu jsou historicky otrávené. J.S. zkoumá v této souvislosti tři fenomény: myšlenkové nastavení (dualizmus jako deviace v rámci monoteizmu, viz níže), mýtus, který je za našim myšlenkovým nastavením a sourozeneckou rivalitu v kontextu abrahámovských náboženství (s.32).
F.M.: Všetky tieto tri náboženstvá sú mesianistické - ich poslanie, dané im Hospodinom, Kristom a prorokom Mohamedom, sa týka celého sveta. Pre ne to nie je mýtus, ale zjavená viera. A z toho potom vyplýva aj súrodenecká rivalita: kresťania sú mladší bratia židov, moslimovia sú mladší, a najmladší súrodenci obidvoch.
„Rozšiřování skupin – od pokrevních příbuzných ke známým, od rodinných příslušníků k přátelům a dále, představovalo až do konce sedmdesátých let minulého století pro evoluční biologii veliký problém.“ (s. 40). Řešení poskytl scénář s názvem „vězňovo dilema“ z teorie her (s. 40-41). Nabídněme (nezávisle) při absenci důkazů dvěma zločincům možnost ulehčit si tak, že udají toho druhého. Oni tak udělají a oba skončí ve vězení s delším trestem, jako kdyby mlčeli. Nabourala se tím klasická premise Adama Smithe, že dělba práce v kombinaci s vlastním zájmem produkuje kolektivní zisk. Vězňovo dilema ukazuje, že potřebujeme ještě jeden faktor – důvěru. Oběma obviněným brání v mlčení skutečnost, že ani jeden z nich nemůže důvěřovat tomu druhému, že se zachová stejně. Opakování pokusu však oba naučí vzájemné důvěře a tím získávají víc, jako když si nevěří. Čili, i geneticky nepříbuzní jednotlivci dokážou spolupracovat, když člověk činí druhému tak, jak očekává, že druhý bude činit jemu. Někteří biologové v tomto případě mluví o recipročním altruizmu. Jak jinak by mohli vznikat města, společnosti, pospolitosti, státy…? Vyšší míra recipročního altruizmu však byla prokázána u náboženských komunit. (s. 44).
F.G.: Jak by asi tento experiment fungoval mezi opravdu profesionálními kriminálníky anebo lidmi ze stejného gangu či mafie? A vzhledem k současnému stavu takzvaných standardních rodin mezi příbuzenstvem? To ale nic nemění na faktu, že důvěra je podstatný faktor ve hře, který prokazuje svou váhu především v krizových situacích. Nemluvě o tom, že existuje také mechanizmus ověřený praxí i experimenty o nakažlivosti zla. Myslím například (!) mechanizmus „konečného řešení“ a proslulé experimenty Stanleyho Milgrama a Philipa Zimbarda (neznáte-li je, stačí si trochu zagúglit). Nutno ovšem říct, že to platí i o „nakažlivosti“ dobra. Mluvíme o indukovaném šíření emocí.
F.M.: Ja si myslím, že dôvera veľmi súvisí s láskou. V tomto zmysle môže byť "slepá" a v krátkodobej perspektíve väčšinou prehráva, ale v konečnom sumáre dejín bude rozhodujúcim faktorom.
Lidé jsou schopni konat veliké dobro i veliké zlo – dobří i zlí jsme ze své lidské podstaty. Uvnitř svých skupin praktikujeme altruizmus, navenek agresi. Náboženství není příčinou násilí. Pomáhá udržovat soudržnost skupin a potlačuje vnitroskupinovou agresi a schopnost čelit té vnější. (s. 46) Lze-li ovšem mobilizovat prostřednictvím náboženství lidi pro moc, území, bohatství… stane se tak.
F.G.: Platí také pro mobilizaci politickou vírou.
F.M.: Moc je vykresľovaná ako najväčšie pokušenie v židovských i kresťanských náboženských knihách. U židovstva počiatočná scéna v raji s jablkom: „...otvoria sa vám oči a budete rozpoznávať dobro a zlo..." - teda budete vládnuť svetu. Alebo pri babylonskej veži: „...budete ako bohovia...". U kresťanstva Kristus v záverečnom pokúšaní diablom: "...toto všetko ti dám, ak sa mi budeš klaňať..." - znovu moc nad svetom. Neviem, či takáto výstraha je aj v islame. Prečo by takémuto pokušeniu nemala byť vystavená aj politická viera? Ide o to isté.
Násilí souvisí s identitou, protože je to právě identita, která definuje „já“ a „oni“. Proč tedy dělit lidi na „my“ a „oni“, ptají se idealisté a utopisté? Sen o společném lidství – čili bez identit – není realizovatelný. Tedy: všechny pokus o jeho realizaci v dějinách selhaly. Selhaly také pokusy o jedno „světové“ náboženství, vládu rozumu a univerzální pravdy filozofie a vědy. Selhali také pokusy o sakralizaci politických ideologii, státu, národa a rasy. A nakonec selhal také vypjatý individualizmus, který se ujal zejména v době takzvaně postmoderní.
F.G.: J.S. hledá příčiny problému ve třech základních tematických oblastech: dualizmu (viz níže), konceptu obětního beránka a už zmíněné sourozenecké rivality. Vychází přitom především z hebrejské bible, ale také z poznatků filozofie a věd o člověku a společnosti. Trochu opomíjí fakt, že sen o společném lidství nepředpokládá jednu – jedinou (lidskou) identitu, ale její vnitřní členitost – náboženskou, národní, etnickou, rodovou…, které jsou navíc v průběhu životního cyklu proměnné, jak co do významu, tak co do struktury.
F.M.: Dominik Tatarka poprosil svoju rodinu, aby po jeho smrti odovzdali biskupovi Korcovi list, kde sa pozerá na svoj život a život svojej generácie. List končí takto: „Ale chcel by som jedným dychom vysloviť aj nádej - úfnosť, že nielen mne, ale aj Vašim poblúdeným súčasníkom dostane sa osvietenie ducha, aby uznali, že božské stvorenie sveta napriek všetkým útokom pokračuje."
Dualizmus se zrodil na půdě náboženství jako popření jednoty všeho ve jménu dokonalé dobrotivosti Boha (Kumránské rukopisy v judaizmu, rukopisy z Nag Hamádí v ranném křesťanství). Zlo v představách dualistů pochází odjinud. Je tady Bůh a satan, jsme tady MY a ONI (nepřátelé), dobro a zlo, děti světla a děti tmy… Patologický dualizmus odlidšťuje (dehumanizuje) a démonizuje nepřátele, vyvolává v nás pocit „jejich“ obětí, umožňuje nám páchat zlo v JEHO jménu – altruistické zlo. (s. 58). Souběžně s demografickým růstem a růstem komplexnosti lidských společenství se ovšem hranice mezi kmeny rozmazávají a narůstá vnitroskupinová agrese. Koneckonců, nejpočetnějšími obětmi současného radikálního islamizmu jsou muslimové samotní.
F.M.: Už som povedal, že prvým pokušením prarodičov Adama a Evy bolo, že okúsnutím zakázaného ovocia uverili, že rozpoznajú dobro a zlo vo svete a budú teda kompetentní súdiť ľudí i tento svet. V Biblii sa hovorí, že „vrchol múdrosti je bázeň pred Bohom". To znamená, že predpokladom našej múdrosti a zrelosti je prijať fakt, že existuje tajomstvo, ktoré nebudeme schopní na tomto svete vcelku uchopiť. Ale práve tento postoj nám umožní vidieť veci jasnejšie a plnšie.
Sekulární verze patologického dualizmu našli výraz v nacizmu (antisemitizmus) a stalinizmu (třídní nepřítel). Skutečnou obětí byla mravnost. Dualizmus obecně pak chrání „MY“ před vnitřní destrukcí. – nepřítel je vně. A máme podhoubí pro konspirační teorie. Je-li vina na obětním beránku, musíte věřit současně v jeho všemocnost (jak jinak by to dokázal?) i bezmocnost (nutno se zbavit rizika odplaty). (s. 77). Pokud jde o antisemitizmus, obzvláště zničující byla jeho filozofická verze spjata ze sekularizací evropské kultury. Věřícího je možné obrátit na jinou víru, svou krev, své geny však nezměníte – rodí se rasový antisemitizmus. Výsledkem byl holocaust. (s. 80-81).
F.M.: Toto je príliš náročná téma. J. S. sa pokúša k nej priblížiť, rovnako ako mnohí iní pred ním. Židia sú vyvolení národ Boží, každý na nich žiarli, ale samozrejme dopúšťajú sa od nepamäti aj chýb a nevernosti. Frustrované spoločenstvá potom využívajú tieto reálne alebo vymyslené chyby, aby odstránili svojho - nezničiteľného konkurenta. Bojovať s Hospodinom je márne.
Monoteistická náboženství – judaizmus, křesťanství a islám – jsou však příbuzní (jde o abrahámovská náboženství). Vzájemné animozity zde mají jinou příčinu. Jejím zdrojem není náboženství samotné, ale sourozenecká rivalita jejíž prapůvod hebrejská Bible definuje mýty o příbuzenské rivalitě – mezi bratry, syny a otci… (Kain a Ábel, Izák a Izmael, Jákob a Ezau, Josef a jeho bratrů…) a později přes mýty o Oidipovi, Romulovi a Rémovi, příběh o Hamletovi, a tak dále. Pokaždé jde o totéž – o vlastnictví téhož (primárně duchovního a sekundárně například geografického) teritoria, včetně omezených zdrojů a vzácných komodit.
F.M.: Platí to aj pre otco- a brato- vraždy v kráľovských rodoch. Je to ale aj pokušenie byť nositeľom poslania a tvoriť takto veľké dejiny sveta...
Zdá se, že konflikty, včetně vražedného násilí, vyplývají z lidské přirozenosti, rozmanitých společenských řádů a kultur „nad“ kterými se formovali kanonické mýty a dějiny samotné. Existuje pouze dvojí východisko – apokalyptické a „jiné“ čtení mýtů. J.S. definuje apokalyptické vize jako verzi patologického dualizmu – nenabízí naději. Jinému čtení hebrejské Bible jde vstříc například finále uvedených mýtů – rivalitu v závěrečném dějství vytlačí příbuzenská láska. Nejdramatičtější vyprávění je z tohoto hlediska příběh Josefa a jeho bratří, ale také smíření Jákoba s Ezauem a tak podobně. Na cestě k tomuto finále však jeho protagonisté vybojují nejtěžší zápas svých životů – sami se sebou a v sobě.
F.M.: Otázka je, ako rozumieť slovám "sám so sebou a v sebe". Na jednej strane je to pravda, na druhej je otázka, či človek nepotrebuje k tomu druhého človeka, alebo spoločenstvo, ktoré mu sprostredkúva túto konfrontáciu a je preňho posilou? Aj Jozefovi bratia potrebovali Jozefa, aj Ezau potreboval Jakuba... Niekto musí vždy urobiť prvý krok...
J.S. ovšem načrtává ještě jeden scénář, jak na to: dokázat se vžít do toho druhého, ocitnout se na „opačné strane“, prožít si na vlastní kůži „jeho“ bídu, nesvobodu, trápení… Jinak se těžko dopídíme klíčového poznání, že i on, cizinec, je můj bratr. (s. 143). Autor zde mluví o výměně rolí a následném vyvození důsledků pro vlastní postoje, hodnoty, chování… mravní proměnu a osobnostní růst, včetně pokání a vykoupení. Pokání a „návrat“ k poznání, že láska (k bližnímu svému, ale i k „hostu v mém domě“) a spravedlnost jsou pilíře veškeré lidské existence. Láska je zaujatá, spravedlnost nestranná. (s. 155). J.S. doslova píše: Mám-li být vyléčen z potencionálního páchání násilí na druhém, musím si na jeho místě umět představit sebe. (s. 164)… a naučit se milovat nejenom bližního svého, ale i cizince. (s. 166).
F.M.: Momenty obrátenia sú v živote rôzne. Jeden vyšetrovateľ KGB týral pri výsluchu mladú väzenkyňu. Jej utrpenie mu nevadilo, ale v jednej chvíli sa mu ona pozrela do očí a v tom pohľade precitol. Ušiel potom cez more na severe na západ a podal tam svedectvo o svojom živote.
Mezi bezbřehým univerzalizmem, na jehož konci je nesvoboda (protože když jsme všichni „jedno“, kde je lidská různorodost?) a egoistickým individualizmem, na jehož konci je anarchie, existuje třetí cesta – vláda Zákona.
F.G.: Jaký však Zákon? Zjevený Mojžíšovi? Hlásaný Ježíšem na hoře? Zvěstovaný Mohamedem? J.S. mluví o univerzalitě (nestrannosti) spravedlnosti a partikulárnosti lásky. Spravedlnost pro všechny, láska pro ty, které miluji. (s. 194). Zpět k Zákonu. Ten, který je „nade vším“? Tao a jeho neuchopitelnost a nepojmenovatelnost počátku? Bůh Abraháma? Darwinovská evoluce? Náznaky teorie všeho, jak se jej pokoušel (!) formulovat Stephen Hawking? Zákony mé obce, které jsou jejími hradbami (Herakleitos?)? Věřte si, čemu chcete, ale v míru a s respektem ke svobodě, důstojnosti a právům lidí, ve prospěch života na planetě Země. Má teze zní: Láska (jak často říká duchovní vůdce tibetského buddhizmu poslední dalajláma Tändzim Gjamccho, laskavost a soucit) je univerzální a spravedlnost partikulární – kulturně determinovaná. Nemluvě o tom, že liberální pohled na mnohé z hodnot umožňuje jejich souběžnou a mírovou koexistenci. I zde ovšem nacházíme v babylonském Talmudu kontroverzní tezy: „Přichází-li někdo s úmyslem tě zabít, vstaň a zabij ho jako první“ (Sahedrin 72:1). Minimální požadavek globálního etosu – kultura nenásilí – dostává zabrat.
F.M.: Svätý Augustín rozvíja vo svojich dielach teológiu dejín. O zavŕšení dejín podľa neho rozhodne, keď sa cesta pravdy, dobra, krásy a obety v dejinách naplní. Áno, láska je nakoniec rozhodujúca, ale bez pravdy, krásy a obety by bol svet smutný a Hospodin na konci vekov "chudobnejší".
J.S. cituje Maimonida ohledně Jozueho dobyvačného tažení: „Válka, ať dovolená anebo přikázaná, se nesmí vést s nikým na světě, dokud se mu nenabídne mír. A pokračuje: odmítne-li, dejme mu šanci utéct a když chce válčit, ať válčí“ (s. 194) Ať válčí myšlenky, kontruje J.C. (197). Plus: „Moc pohřbívá ty, kdo vládnou.“ (Talmud). Víra může přežít i bez moci. Co může – musí! Politika je tu také od toho, aby poskytovala prostor pro mnohost názorů, rozdíly, koexistenci jinakostí. Bez nenávisti, protože je zhoubná i pro toho, kdo nenávidí. A přesto budeme až do konce věků bojovat o půdu, bohatství a moc (s. 221).
F.G.: Bodejť by to byl především „náš boj“, vnitřní, boj myšlenek. Zápas o to, jakým být – a ne, co mít. Vlastně je tato myšlenka leitmotivem celého Sacksova vyprávění a odkazů na hebrejskou Bibli a abrahámovská náboženství. Má pravdu v tom, když říká, že to jsou právě náboženství, které jsou tmelem soudržnosti společností. Jsou to však jenom náboženství? Náboženství vně politiky? Sacks sice říká, že naše lidství předchází našim náboženským rozdílům. Co však je tmelem soudržnosti lidství? A jsou ateisté ze hry vyloučeni? Nejsou. Nejsou proto, že existuje také víra bez náboženství. Proč? Protože duchovno a úsilí překročit samého sebe patří k lidem – aniž by chodili do kostela, synagogy, mešity, mám-li to říct metaforicky.
F.M.: My kresťania veríme, že Boh žije v troch osobách. Syn - Kristus prišiel na svet a priniesol posolstvo - kresťanské náboženstvo. O Duchu Svätom sa v Biblii píše, že „vanie, kam chce...". To znamená, že zahŕňa všetkých, ktorí kráčajú v spravodlivosti - i ateistov. Boh - Jahve, Počiatok všetkého, to všetko v sebe zhŕňa láskou. (Pozn.: Je to teologická interpretácia F.M.:)).
Post scriptum F.M. a F.G.
F.M.: Postrehy Fedora Gála sú zaujímavé, podnetné a pre diskusiu vzrušujúce. Mal som ale jeden problém. Náboženstvo a vývody z náboženského myslenia sú univerzálne a zároveň - tak ako život sám - ťažko uchopitešné. Biblia hovorí o „cestách človeka" tvárou v tvár Hospodinovi. Filozofia a sociológia vidí veci vo svojom zornom pohľade jasne. V tom je ten problém, že Biblia nie je veda, lebo hovorí o človeku a jeho cestách - omyloch i návratoch.
F.G.: Jonathan Henry Sacks, Baron Sacks byl v letech 1991–2013 hlavním rabínem Spojené hebrejské kongregace Commonwealthu. Mé odkazy na jeho knihu o náboženském násilí, a poznámky k nim, jsou laické, v žádném případě ne vědecké. Mám však rád dialog a chůzi po tenkém ledě. Nemluvě o tom, že v tomto konkrétním případě mluvíme s Františkem Mikloškem o tématu, které by z povahy věci nemělo být exkluzivní anebo vyhrazeno pouze pro kázání, anebo odbornou rozpravu.
Písané pre www.tyzden.sk