Jak jednoduché. Žijeme si své životy v lásce a v nenávisti. Když pro svou lásku najdeme „krytí“ ve víře anebo v komunitě „svých“, jsme lidští lidé. Když pro svou nenávist najdeme „krytí“ ve víře anebo v komunitě „svých“ jsme lidská monstra.
Jako monstra se vydáváme za oběti „zlého druhého“.
Světlo a tma jsou naše duše. Bůh s tím nic nemá. A co ten Bůh vlastně je? Metafora na to nesmírné a neuchopitelné, které tvoří Absolutno? A co je to Absolutno? Stačí, možná, se vžít do jepičího života. Jak úžasný, jak nepatrný, jak krásné stvoření na pohled... a vmžiku je pryč.
Žijeme své životy v lásce a v nenávisti, ve vztazích – milujeme a nenávidíme ty druhé. Anebo, jako ta jepice, je pouze potřebujeme, abychom rozmnožovali život a s ním také světlo a tmu v našich duších. Lingam a jóni, Jin a Jang… mýty, symboly, mystéria… příběhy, teorie, interpretace.
Co já v tom všem? No, co už – ráno vstaň a dle svého naturelu, příslušnosti, udělej, co zvykneš, musíš a máš. Večer posbírej „úrodu“ a jdi si odpočinout. Možná se už nevzbudíš, nicméně, úroda zůstane. Zčásti jedlá a zčásti jedovatá. Možná si můžeme vybrat, co zasejeme.
P.S.
Inspirace: Vánoční čtení Jonathana Sackse („Ne v božím jménu. Jak čelit náboženskému násilí“). Poznámka kamaráda Juraje Kaliny na můj dotaz o hřibech do zelňačky („Jsou dva druhy hřibů: jedlé a jedovaté“) a větička z jednoho proslovu Sváťu Karáska, rockera a kněze, který před letošními Vánocemi zemřel („Jsme jako jepice ve Vesmíru“). „Světlo a tma jsou naše duše“ je metafora ke které mě navedl leitmotiv básně Paula Celana „Fuga smrti“ („Černé mléko… pijem…“). Použil jsem ji v textu „Tvá máma“ a poté ji využil, jako inspiraci pro skladbu „Black Angels Songs“ Miro Tóth. Slůvko „Tvá“ proto, že jsem nemyslel jenom na svou mámu. A ještě jednou Juro Kalina. Na otázku „Co s marasmem kolem?“ řekl: „Dělat si své“.
Světlo a tma jsou naše duše. Bůh s tím nic nemá. A co ten Bůh vlastně je? Metafora na to nesmírné a neuchopitelné, které tvoří Absolutno? A co je to Absolutno? Stačí, možná, se vžít do jepičího života. Jak úžasný, jak nepatrný, jak krásné stvoření na pohled... a vmžiku je pryč.
Žijeme své životy v lásce a v nenávisti, ve vztazích – milujeme a nenávidíme ty druhé. Anebo, jako ta jepice, je pouze potřebujeme, abychom rozmnožovali život a s ním také světlo a tmu v našich duších. Lingam a jóni, Jin a Jang… mýty, symboly, mystéria… příběhy, teorie, interpretace.
Co já v tom všem? No, co už – ráno vstaň a dle svého naturelu, příslušnosti, udělej, co zvykneš, musíš a máš. Večer posbírej „úrodu“ a jdi si odpočinout. Možná se už nevzbudíš, nicméně, úroda zůstane. Zčásti jedlá a zčásti jedovatá. Možná si můžeme vybrat, co zasejeme.
P.S.
Inspirace: Vánoční čtení Jonathana Sackse („Ne v božím jménu. Jak čelit náboženskému násilí“). Poznámka kamaráda Juraje Kaliny na můj dotaz o hřibech do zelňačky („Jsou dva druhy hřibů: jedlé a jedovaté“) a větička z jednoho proslovu Sváťu Karáska, rockera a kněze, který před letošními Vánocemi zemřel („Jsme jako jepice ve Vesmíru“). „Světlo a tma jsou naše duše“ je metafora ke které mě navedl leitmotiv básně Paula Celana „Fuga smrti“ („Černé mléko… pijem…“). Použil jsem ji v textu „Tvá máma“ a poté ji využil, jako inspiraci pro skladbu „Black Angels Songs“ Miro Tóth. Slůvko „Tvá“ proto, že jsem nemyslel jenom na svou mámu. A ještě jednou Juro Kalina. Na otázku „Co s marasmem kolem?“ řekl: „Dělat si své“.