vnímám přes intepretaci osobně prožitého, protože mi to tak připadá autentičtější a pravdivější, byť subjektivní.
Po životě s anamnézou holocaustu, mnohaleté diskusi s nacionálním socialistou Matejem, po osobní konfrontaci s anonymními radikály, jsem se vzdal iluze, již jsem se držel půl století – že dialog je téměř univerzální cesta k řešení některých společenských problémů. Myslím především problémy, které jsou spjaty s nesouměřitelným mentálním nastavením aktérů. Přes některá „hluboká přesvědčení“ a osobní animozity totiž, pokud člověk není profesionální terapeut, vlaky doopravdy nejezdí. Mluvím o standardní všednodennosti. V té nestandardní je demarkační linií ohrožení života anebo důstojnosti. Kritická hranice je věcí intuice a u mě (možná je to věkem) se posouvá blíže ke „zde a nyní“. Dilema takové chvíle je situační čili jiná v krizových situacích a jiná „za stolem“, či „za katedrou“.
V akci pocit ohrožení částečně mizí a o slovo se hlásí až v post factum reflexí. V akci je nutno konat – vyjednávat, hledat únikové možnosti, a není-li vyhnutí, bránit se všemi prostředky. Všemi! Naposled jsem takovou situaci absolvoval paradoxně letos 17. listopadu na tomtéž bratislavském náměstí, kde jsme v osmadevadesátém demonstrovali za svobodu. Shromáždil se tam dav protestující proti premiérovi, pandemickým opatřením, ekonomické situaci, včetně fašistů, komunistů, fotbalových chuligánů, nacionalistů… kdekoho.
V čase míru, demokracie a prosperity je konfrontace s riziky tlumena poklidným rytmem žití. Zde také (možná) pramení populizmus drtivé části politických elit a lehkost s jakou jim házejí lidé své hlasy do uren ve svobodných volbách. Konkrétních ilustrací je inflace. Nástroji je bušení do spodních pudů, především do archetypální úzkosti, strachu, agrese. Populisté mobilizují z podobného arzenálu – nabízejí „velikého ochránce“ a „obětního beránka“. Ani se mi nechce uvádět příklady. Konkrétní jména si dosaďte sami.
Mluvím-li o lidech, měl bych spíše v této souvislosti mluvit o jejich shlucích – o davech a e-davech. Pro ty „antisystémové“ je symptomatické: příslušnost (cítí se v prekérní situaci), a „výzbroj“ – (zařízení pro pořizování audio/video záznamu vždy po ruce). Jistě, jsou mezi nimi také radikálové připraveni udeřit, ale v drtivé menšině. „Skutečnost“ se přesouvá z ulic do virtuálního prostoru, případně do privátu a hospod. Koneckonců, zmíněné události ze 17.11. pokračovali i několik dalších dnů, především na internetu. Diváci a posluchači museli mít pocit, že jsou účastníky děje. Nebyli!
Tím se dostávám k dalšímu tématu – k nahrazování „hmotné“ skutečnosti její simulovanou podobou. Zdá se, že podstatné společenské děje se odehrávají ve světě informačně-komunikačních technologií. Prožíváme je v „hlučné samotě“ před svými displeji. Naplno! Artikulují je veřejně známé osobnosti – od celebrit ze světa umění a zábavy až po politiky, marketéry, média. Touto optikou dostávají nový rámec, a „měkkou“ hranici, témata, která považujeme za privátní a témata které jsou veřejné. Copak je vlastně ještě privátní a jak svůj privátní život chránit?
Aréna na obou stranách je natolik pestrá, že upoutat pozornost vyžaduje pořádnou dávku teatrálnosti, protože bez fanoušků není pozice a bez pozice není role. Částečně si tím vysvětluji přemnožení „šašků“ a šílenců v politice, na sociálních sítích…. Společenské problémy jsou však opravdové a často jde o hodně. V roce 2020 vstoupila do našich životů například takzvaná migrační a klimatická krize, pandemie COVID-19, prezidentské volby v USA i ty domácí, spory o charakter a existenci EU či o liberální demokracii… Souběh skutečných i domnělých „jobovek“ je pro lidi frustrující. Hysterie kolem COVIDu, tak se mi zdá, provází hned několik dalších vzepětí. Uřídit ten chaos je nad síly politiků „do pohody“. A ti do ne pohody jsou zatím úzký profil.
Nějaká navigace pro cestu životem však musí existovat. A existuje. Pravda a láska není floskule, je to morální imperativ, který proniká lidskou přirozeností jako světlo tmou. Nacházíme ho téměř ve všech spiritualitách, ale také v biologické podstatě lidí. Mají-li mít „pády na hubu“, čili krize, nějaký smysl, pak to je aktivní sociální učení pod kuratelou tohoto imperativu. Známe to z rodin, pracovišť, baráků, ulic, kde žijeme, z našich komunit, pospolitostí, společenství, společností, států a soustátí. Možná se dá touto optikou rehabilitovat také pojem a problém dialogu a politické participace. Alespoň v mých očích je nutno se o to pokoušet zas a znovu, byť výsledky jsou mizerné.
Klíčová otázka zní: v čích rukou je kormidlo? A jaká posádka je k dispozici? Kdo v ní je jako já? Kdo jsou nepřátelé? Co s tím? Hlavně však nezapomínat na pomíjivost lidského snažení. Myslím tím, že stopa, kterou zanecháme by neměla páchnout a také, že není jedno, komu odevzdáváme štafetu, a jak. Nechci se vystavovat podezření, že znám odpovědi. Mám pouze názor a ten je jenom jeden z mnoha. Řeknu-li, že jiné názory mají také své právo na status pravdy a mírové obcování mezi sebou, nepovažuji to za relativizaci pojmu PRAVDA a sebe za relativistu. Naopak. Zde je možná také půvab liberálního nahlížení na svět a život.
„No jo, ale co já s tím?!“, řekne si tak zvaný obyčejný člověk, „nejsem veřejná osobnost, nemám vliv na společenské dění…“ Odpovídám, že nevím. Nicméně, dialog a participace jsou minimálně motivací pro hledání průniku zájmů, případně tolerantní neshody. A mám-li skončit pateticky: Pamatuj člověče, že „prach si a v prach se obrátíš“. Dodatek pro optimisty: „V každém zrníčku prachu je obsažen celý vesmír.“ A pro realisty: život je unikátní a jeden. Stojí za to dát mu smysl, i když jenom na prchavý okamžik. Čili, dělat si své, tak dobře, jak to jen jde, a dokázat pohlédnout každé ráno na svůj obraz v zrcadle bez uzardění. Teď!
Původne psané pro slovenský Denník N
Po životě s anamnézou holocaustu, mnohaleté diskusi s nacionálním socialistou Matejem, po osobní konfrontaci s anonymními radikály, jsem se vzdal iluze, již jsem se držel půl století – že dialog je téměř univerzální cesta k řešení některých společenských problémů. Myslím především problémy, které jsou spjaty s nesouměřitelným mentálním nastavením aktérů. Přes některá „hluboká přesvědčení“ a osobní animozity totiž, pokud člověk není profesionální terapeut, vlaky doopravdy nejezdí. Mluvím o standardní všednodennosti. V té nestandardní je demarkační linií ohrožení života anebo důstojnosti. Kritická hranice je věcí intuice a u mě (možná je to věkem) se posouvá blíže ke „zde a nyní“. Dilema takové chvíle je situační čili jiná v krizových situacích a jiná „za stolem“, či „za katedrou“.
V akci pocit ohrožení částečně mizí a o slovo se hlásí až v post factum reflexí. V akci je nutno konat – vyjednávat, hledat únikové možnosti, a není-li vyhnutí, bránit se všemi prostředky. Všemi! Naposled jsem takovou situaci absolvoval paradoxně letos 17. listopadu na tomtéž bratislavském náměstí, kde jsme v osmadevadesátém demonstrovali za svobodu. Shromáždil se tam dav protestující proti premiérovi, pandemickým opatřením, ekonomické situaci, včetně fašistů, komunistů, fotbalových chuligánů, nacionalistů… kdekoho.
V čase míru, demokracie a prosperity je konfrontace s riziky tlumena poklidným rytmem žití. Zde také (možná) pramení populizmus drtivé části politických elit a lehkost s jakou jim házejí lidé své hlasy do uren ve svobodných volbách. Konkrétních ilustrací je inflace. Nástroji je bušení do spodních pudů, především do archetypální úzkosti, strachu, agrese. Populisté mobilizují z podobného arzenálu – nabízejí „velikého ochránce“ a „obětního beránka“. Ani se mi nechce uvádět příklady. Konkrétní jména si dosaďte sami.
Mluvím-li o lidech, měl bych spíše v této souvislosti mluvit o jejich shlucích – o davech a e-davech. Pro ty „antisystémové“ je symptomatické: příslušnost (cítí se v prekérní situaci), a „výzbroj“ – (zařízení pro pořizování audio/video záznamu vždy po ruce). Jistě, jsou mezi nimi také radikálové připraveni udeřit, ale v drtivé menšině. „Skutečnost“ se přesouvá z ulic do virtuálního prostoru, případně do privátu a hospod. Koneckonců, zmíněné události ze 17.11. pokračovali i několik dalších dnů, především na internetu. Diváci a posluchači museli mít pocit, že jsou účastníky děje. Nebyli!
Tím se dostávám k dalšímu tématu – k nahrazování „hmotné“ skutečnosti její simulovanou podobou. Zdá se, že podstatné společenské děje se odehrávají ve světě informačně-komunikačních technologií. Prožíváme je v „hlučné samotě“ před svými displeji. Naplno! Artikulují je veřejně známé osobnosti – od celebrit ze světa umění a zábavy až po politiky, marketéry, média. Touto optikou dostávají nový rámec, a „měkkou“ hranici, témata, která považujeme za privátní a témata které jsou veřejné. Copak je vlastně ještě privátní a jak svůj privátní život chránit?
Aréna na obou stranách je natolik pestrá, že upoutat pozornost vyžaduje pořádnou dávku teatrálnosti, protože bez fanoušků není pozice a bez pozice není role. Částečně si tím vysvětluji přemnožení „šašků“ a šílenců v politice, na sociálních sítích…. Společenské problémy jsou však opravdové a často jde o hodně. V roce 2020 vstoupila do našich životů například takzvaná migrační a klimatická krize, pandemie COVID-19, prezidentské volby v USA i ty domácí, spory o charakter a existenci EU či o liberální demokracii… Souběh skutečných i domnělých „jobovek“ je pro lidi frustrující. Hysterie kolem COVIDu, tak se mi zdá, provází hned několik dalších vzepětí. Uřídit ten chaos je nad síly politiků „do pohody“. A ti do ne pohody jsou zatím úzký profil.
Nějaká navigace pro cestu životem však musí existovat. A existuje. Pravda a láska není floskule, je to morální imperativ, který proniká lidskou přirozeností jako světlo tmou. Nacházíme ho téměř ve všech spiritualitách, ale také v biologické podstatě lidí. Mají-li mít „pády na hubu“, čili krize, nějaký smysl, pak to je aktivní sociální učení pod kuratelou tohoto imperativu. Známe to z rodin, pracovišť, baráků, ulic, kde žijeme, z našich komunit, pospolitostí, společenství, společností, států a soustátí. Možná se dá touto optikou rehabilitovat také pojem a problém dialogu a politické participace. Alespoň v mých očích je nutno se o to pokoušet zas a znovu, byť výsledky jsou mizerné.
Klíčová otázka zní: v čích rukou je kormidlo? A jaká posádka je k dispozici? Kdo v ní je jako já? Kdo jsou nepřátelé? Co s tím? Hlavně však nezapomínat na pomíjivost lidského snažení. Myslím tím, že stopa, kterou zanecháme by neměla páchnout a také, že není jedno, komu odevzdáváme štafetu, a jak. Nechci se vystavovat podezření, že znám odpovědi. Mám pouze názor a ten je jenom jeden z mnoha. Řeknu-li, že jiné názory mají také své právo na status pravdy a mírové obcování mezi sebou, nepovažuji to za relativizaci pojmu PRAVDA a sebe za relativistu. Naopak. Zde je možná také půvab liberálního nahlížení na svět a život.
„No jo, ale co já s tím?!“, řekne si tak zvaný obyčejný člověk, „nejsem veřejná osobnost, nemám vliv na společenské dění…“ Odpovídám, že nevím. Nicméně, dialog a participace jsou minimálně motivací pro hledání průniku zájmů, případně tolerantní neshody. A mám-li skončit pateticky: Pamatuj člověče, že „prach si a v prach se obrátíš“. Dodatek pro optimisty: „V každém zrníčku prachu je obsažen celý vesmír.“ A pro realisty: život je unikátní a jeden. Stojí za to dát mu smysl, i když jenom na prchavý okamžik. Čili, dělat si své, tak dobře, jak to jen jde, a dokázat pohlédnout každé ráno na svůj obraz v zrcadle bez uzardění. Teď!
Původne psané pro slovenský Denník N