Keď náš mladší syn po tsunami stavial na Srí Lanke slovenskú dedinu Arahena, zaviedol nás na okraj priepasti, ktorú miestni pomenovali „Koniec sveta“. Pod nami hlbina bez konca. Žiaden plot tam nebol, a predsa bol – pomyselne oddeľoval tento svet od iného sveta. Stačil jeden jediný krôčik.
Metafora na smrť? Mám v knižnici celý regál k tejto téme. Od textov ikonickej Elisabeth Kübler-Rossovej, existenciálneho psychoterapeuta Irvina D. Yaloma, rabína Jonathana Sacksa, sociológa Jaroslava Krejčího, až po Starého Majstra a jeho Tao Te Ting, spisovateľa a preživšieho holocaust Jeana Amériho, štrnásteho dalajlámu, vlastným jménem Tändzin Gjamccho, či záverečnú časť Denníkov môjho obľúbeného Šándora Máraia. „Bliky“ z čítania a premýšľania o tom, čo je za „posledným plotom“, som zhrnul do krátkeho textu. Každý blik je v jazyku, ako som ho pôvodne napísal.
Teoreticky jsou jenom dvě možnosti: 1) Život je věčný a různá náboženství dávají tomuto faktu jenom odlišné obsahy. 2) Život je konečný a různá náboženství jenom odrážejí lidskou touhu a strach. Jisté je, že odpověď na tuto otázku je věcí víry. Pokud člověk nebyl k víře veden, vírou prodchnut, vírou získán a osloven, musí se prokousat k vlastní odpovědi. Anebo je mu odpověď „šita na míru“ nabídnuta v klíčových okamžicích života. Ne nadarmo například Jeho Svatost, současný tibetský dalajlama říká: „Zoufalý člověk se radí s Bohem“ (Meditace pro každý den).
V České republice prý umírá 80 procent občanů mimo domov – v léčebnách dlouhodobě nemocných, v domovech seniorů, ve špitálech. Za těmi osmdesáti a těmi dvaceti procenty se ukrývají konkrétní příběhy konkrétních lidí. Jak prožívají úzkost? Co obnáší osobní svoboda trpícího člověka? Reflektují lidé na konci své cesty smysl vlastních životů, anebo už koukají na druhý břeh? Kam, a ke komu se upínají ve své osamělosti? Opravdu mají pocit, že blížící se smrt je pro zbytek života výzvou? A jakou výzvou? Co jsou poslední věci člověka a kdy je zapotřebí je řešit? Co očekávají, co potřebují a kdo jim to může nabídnout? Jak se podílí příslušnost ke konkrétní kultuře na postojích k smrti?
V mém mnohaletém dialogu s mladým nacionálním socialistou Matějem se opakovaně objevovalo jedno téma! „Za co by byl Evropan ochoten obětovat život?!“ Odpovídal jsem většinou stereotypně: za své děti, vnoučata, nejbližší. Nedávno jsem četl esej izraelského mírového aktivisty a spisovatele Amose Oze „Jak vyléčit fanatika“, který se narodil v epicentru nesmiřitelného konfliktu mezi Palestinci (Araby) a Izraelci (židy) potvrdil. Potvrzuje, to, co cítím já: „Jsem odhodlán bojovat pouze tehdy, budu-li věřit, že jde o věc života a smrti, nebo že mě samotnému, či mým bližním, hrozí zotročení.“
Príliš veľa ľudí trpelo a bolo zavraždených, vrátane nevinných žien, detí, starých, v mene Boha, v mene politických ideológií (nacionalistickej, komunistickej, fašistickej...). Páchatelia verili, že tak činia pre „dobrú vec“, že sa „obetujú“ pre vysoké ideály. Hovorme im altruistickí zločinci. Altruistické zlo je vírus, nepriateľ slobody.
Potenciál násilia je všade tam, kde existuje „my“ a „oni“. A prepuká v plnej sile vtedy, keď my sme dobro a oni zlo. Máme to v génoch i v prehistórii. MY je pilier našej identity. Do ONI si projektujeme vlastné trable. Nebolo jednoduché vykázať dualizmus (Boh/Satan, deti svetla/deti tmy, duša/telo...) za hranice monoteizmu. Napokon, patologický dualizmus je cesta k odľudšteniu a démonizácii nepriateľa, vyvoláva v nás pocit obete, umožňuje páchať altruistické zlo v mene Boha. Uzavretý kruh násilia zrodil obetného baránka – tretieho medzi nami, ktorý je „vinný“ a jeho odstránenie nás zbaví nutnosti krvnej pomsty. Antisemitizmus je kryštalickou ukážkou toho, čo sa obetným baránkom myslí. A súčasne drastická ukážka príčin a dôsledkov psychologickej i spoločenskej dynamiky nenávisti, a konfliktov z nenávisti.
Spoločenská dynamika má však svoj zdroj v individuálnej psychológii (Oidipov komplex, Kainov syndrom...). Obetný baránok je iba zástupný symbol príčin konfliktov. Tie sú často „vo mne“ a „v nás“ – v našej skupine, kultúre. Nech už vnímame dynamiku konfliktov z hľadiska psychológie (súrodenecká rivalita), sociológie a ekonómie (zápas o obmedzené zdroje), teológie (rivalita abrahámovských náboženstiev) a podobne, žiadalo by sa pritakanie vedomiu, že „všetci ľudia sú bratia a sestry“. To sa však nedarí. Z vlastnej viny a slabosti sa vyväzujeme vzývaním „Veľkého ochrancu“.
Mám sedemdesiat päť rokov. V posmrtný život neverím, aj keď viem, že kus seba odovzdávam potomkom – v genoch a v memoch. Poslednú vôľu mám napísanú, predom vyslovené prianie leží u ošetrujúcej doktorky (nechcem dlhodobo vegetovať na umelej výžive a prístrojoch), v papieroch je aký-taký poriadok, nemám dlhy ani rozrobenú prácu, na ktorej záleží. Prial by som si umrieť rýchlo a dôstojne. Najlepšie doma a v čistej posteli s rozčítanou knihou na nočnom stolíku. Medzi tým, čo si človek praje, a tým, čo sa stane je však priepasť. Istý rabín, meno som zabudol, povedal: „Smrť neexistuje, buď žiješ, alebo nežiješ.“ Čo však znamená žiť?
Písané pre www.tyzden.sk (bez jazykovej redakcie)
Teoreticky jsou jenom dvě možnosti: 1) Život je věčný a různá náboženství dávají tomuto faktu jenom odlišné obsahy. 2) Život je konečný a různá náboženství jenom odrážejí lidskou touhu a strach. Jisté je, že odpověď na tuto otázku je věcí víry. Pokud člověk nebyl k víře veden, vírou prodchnut, vírou získán a osloven, musí se prokousat k vlastní odpovědi. Anebo je mu odpověď „šita na míru“ nabídnuta v klíčových okamžicích života. Ne nadarmo například Jeho Svatost, současný tibetský dalajlama říká: „Zoufalý člověk se radí s Bohem“ (Meditace pro každý den).
V České republice prý umírá 80 procent občanů mimo domov – v léčebnách dlouhodobě nemocných, v domovech seniorů, ve špitálech. Za těmi osmdesáti a těmi dvaceti procenty se ukrývají konkrétní příběhy konkrétních lidí. Jak prožívají úzkost? Co obnáší osobní svoboda trpícího člověka? Reflektují lidé na konci své cesty smysl vlastních životů, anebo už koukají na druhý břeh? Kam, a ke komu se upínají ve své osamělosti? Opravdu mají pocit, že blížící se smrt je pro zbytek života výzvou? A jakou výzvou? Co jsou poslední věci člověka a kdy je zapotřebí je řešit? Co očekávají, co potřebují a kdo jim to může nabídnout? Jak se podílí příslušnost ke konkrétní kultuře na postojích k smrti?
V mém mnohaletém dialogu s mladým nacionálním socialistou Matějem se opakovaně objevovalo jedno téma! „Za co by byl Evropan ochoten obětovat život?!“ Odpovídal jsem většinou stereotypně: za své děti, vnoučata, nejbližší. Nedávno jsem četl esej izraelského mírového aktivisty a spisovatele Amose Oze „Jak vyléčit fanatika“, který se narodil v epicentru nesmiřitelného konfliktu mezi Palestinci (Araby) a Izraelci (židy) potvrdil. Potvrzuje, to, co cítím já: „Jsem odhodlán bojovat pouze tehdy, budu-li věřit, že jde o věc života a smrti, nebo že mě samotnému, či mým bližním, hrozí zotročení.“
Príliš veľa ľudí trpelo a bolo zavraždených, vrátane nevinných žien, detí, starých, v mene Boha, v mene politických ideológií (nacionalistickej, komunistickej, fašistickej...). Páchatelia verili, že tak činia pre „dobrú vec“, že sa „obetujú“ pre vysoké ideály. Hovorme im altruistickí zločinci. Altruistické zlo je vírus, nepriateľ slobody.
Potenciál násilia je všade tam, kde existuje „my“ a „oni“. A prepuká v plnej sile vtedy, keď my sme dobro a oni zlo. Máme to v génoch i v prehistórii. MY je pilier našej identity. Do ONI si projektujeme vlastné trable. Nebolo jednoduché vykázať dualizmus (Boh/Satan, deti svetla/deti tmy, duša/telo...) za hranice monoteizmu. Napokon, patologický dualizmus je cesta k odľudšteniu a démonizácii nepriateľa, vyvoláva v nás pocit obete, umožňuje páchať altruistické zlo v mene Boha. Uzavretý kruh násilia zrodil obetného baránka – tretieho medzi nami, ktorý je „vinný“ a jeho odstránenie nás zbaví nutnosti krvnej pomsty. Antisemitizmus je kryštalickou ukážkou toho, čo sa obetným baránkom myslí. A súčasne drastická ukážka príčin a dôsledkov psychologickej i spoločenskej dynamiky nenávisti, a konfliktov z nenávisti.
Spoločenská dynamika má však svoj zdroj v individuálnej psychológii (Oidipov komplex, Kainov syndrom...). Obetný baránok je iba zástupný symbol príčin konfliktov. Tie sú často „vo mne“ a „v nás“ – v našej skupine, kultúre. Nech už vnímame dynamiku konfliktov z hľadiska psychológie (súrodenecká rivalita), sociológie a ekonómie (zápas o obmedzené zdroje), teológie (rivalita abrahámovských náboženstiev) a podobne, žiadalo by sa pritakanie vedomiu, že „všetci ľudia sú bratia a sestry“. To sa však nedarí. Z vlastnej viny a slabosti sa vyväzujeme vzývaním „Veľkého ochrancu“.
Mám sedemdesiat päť rokov. V posmrtný život neverím, aj keď viem, že kus seba odovzdávam potomkom – v genoch a v memoch. Poslednú vôľu mám napísanú, predom vyslovené prianie leží u ošetrujúcej doktorky (nechcem dlhodobo vegetovať na umelej výžive a prístrojoch), v papieroch je aký-taký poriadok, nemám dlhy ani rozrobenú prácu, na ktorej záleží. Prial by som si umrieť rýchlo a dôstojne. Najlepšie doma a v čistej posteli s rozčítanou knihou na nočnom stolíku. Medzi tým, čo si človek praje, a tým, čo sa stane je však priepasť. Istý rabín, meno som zabudol, povedal: „Smrť neexistuje, buď žiješ, alebo nežiješ.“ Čo však znamená žiť?
Písané pre www.tyzden.sk (bez jazykovej redakcie)