Duševně nemocný člověk může (!) infikovat zdravého. Psychologové a psychiatři s diagnózou „indukovaná psychóza“ pracují běžně.
Existuje také davová psychóza, kterou, jako první, popsali klasici Gustave Le Bon a Sigmund Freud. Od té doby jsme měli mnoho příležitostí zažít a vidět důsledky. Například nacionální socializmus, komunizmus a nacionalizmus bez přívlastků, po sobě zanechali milióny obětí – hlavně civilistů včetně žen a dětí. Jedno, druhé i třetí je infekční, jedno, druhé i třetí může být pandemické a jedno, druhé i třetí vnímáme přes emoce. Ty však jsou dvojí – negativní a pozitivní. Pozitivní lidé šíří pozitivní emoce. Například:
Martina Salamonová je psycholožka. V čase, kdy pandemie COVID-19 vrcholila přišel od ní email: „Ahoj Fedore, mám se moc dobře. Jsem zdravá, posílena situacemi i lidmi. Koupila jsem si vlnu, budu opět plést, mám nějaké střihy, budu si šít nějaké šaty…, nové roušky. Včera jsem byla na procházce se svou spolužačkou, v parku Kinských a objevila jsem nádherné domy kolem Strahova. O víkendu jsem se pokoušela namalovat vlastní portrét. Synové jsou zdraví, budu babička. Pracovně zvládám, pracuji hodně on-line a vcelku i tato nová odborná práce je pro mě v pohodě…, jsem v týmu lidí, kteří se zabývají transformací psychiatrické péče o děti a dospívající a moc mě tam chtějí a klienti jsou prima. Jinak mi z katedry psychologie poslali vládní nařízení, že je možné, že budu muset pracovně nastoupit do nějakého zdravotnického zařízení, tak je to pro mě nová zkušenost a jsem připravena na cokoliv. Jsem teréňák, krizový intervent, takže vím, že to zvládnu. Jinak se opět přihlásím do nějakých on-line aktivit s odbornou pomocí těm, kteří tuto dobu zvládají méně v klidu...“
A teď příklad z druhé strany emočního spektra: Znám velice osobně příběh činžáku na dobré adrese. Mají vleklý problém: jeden z nájemníků je zasypává agresivními emaily, obstrukcemi, stížnostmi, žalobami. Ten přetlak negativních emocí je infekční až pandemický. Vnucuje se analogie k atmosféře ve společnosti – narušená osobnost v top pozici mocenských struktur dokáže znechutit život mnoha lidem. Ti, kteří chtějí mít klid, zalezou. Ti, kterým to není jedno, se organizují a jdou do akce. Všichni jsou ovšem zasaženi atmosférou indukované psychózy – přibývá konfliktů, formují se znepřátelené koalice, stoupají náklady udržování věcí, služeb, zdraví… Poklidný domov je tentam. Mluvíme o modelu chování, který zažíváme ve společnosti dnes a denně. Z perspektivy zdravé, například švýcarské společnosti, odkud mám informace z první ruky, to vypadá jako panoptikum. Tam lidé s důvěrou respektují pokyny svých úředníků, aniž by jim někdo vyhrožoval. V našich současných poměrech, myslím konkrétně pandemii COVID-19, si o něčem podobném můžeme nechat jenom zdát. Díky našim politickým představitelům jsme v permanentním stresu, strachu, vyhecováni daleko za kritickou mez. Psychologové, psychiatři…, statistiky domácího násilí a sebevražd mluví jasnou řečí.
Základní otázka zní: Co s tím? Mněl jsem kamaráda, který se před léty vybral do indického ášramu. Po nějakých dvou týdnech mi poslal SMS-ku, kde stálo: „Stále nic, jsem stejný, jako předtím!“ No bodejť! Kulturně jsme příliš vzdáleni spiritualitám typu zenový či tibetský buddhizmus a tak podobně. „Ale vždyť i ti Švýcaři jsou Evropané, tak kde je problém?“ můžete se právem zeptat V atmosféře absence důvěry lidí k institucím, jejich představitelům a k sobě navzájem! Máme ji – tu nedůvěru – většinově hluboko v sobě. Nemluvě o tom, že kulturní vzdálenosti mezi našimi a východními spiritualitami je často spíše věcí výšky plotů, které jsme postavili sami – směrem ven, i dovnitř. Úzkost a strach jsou sice přirozené lidské emoce, které nás provázejí životem, ale existuje kritická hranice. Patologickou se stává pod kuratelou některých ideologií a politických vůdců.
Naštěstí nejsme ve válce a nežijeme v diktatuře. Nicméně, COVID-19 nám nabízí prostor pro úvahy typu: Co kdyby? Nuže, chytá mně děs. Příklad z mírových, i když covidových, časů: současný slovenský premiér Igor Matovič (mohl bych, samozřejmě, přispět do portfolia těch současných a podobných také jmény Andreje Babiše, Miloše Zemana, Viktora Orbána a dalších a dalších) je, možná neúmyslně, modelový příklad člověka, který je superpřenášč negativních emocí, kterými infikuje veřejný prostor. Z opačného spektra vironosičů jsou k dispozici jména Zuzany Čaputové, Angely Merkelové a dalších a dalších. Je zapotřebí doufat a věřit, že rovnováha pozitivních a negativních emocí je udržitelná a demarkační linie, kterou je násilí, nebude překročena. Mimochodem, zdá se vám také, že genderově to není úplně fifty-fifty?
P.S.
Na Slovensku proběhlo celoplošné testování na COVID-19. Šel bych také, kdybych tam žil. Vyprosil bych si ovšem konfrontační tón a nadávky za kritické poznámky, osobní názory, postoje a pochybnosti, zvláště, když jsou podepřeny fakty.
Psáno pro www.tyzden.sk
Martina Salamonová je psycholožka. V čase, kdy pandemie COVID-19 vrcholila přišel od ní email: „Ahoj Fedore, mám se moc dobře. Jsem zdravá, posílena situacemi i lidmi. Koupila jsem si vlnu, budu opět plést, mám nějaké střihy, budu si šít nějaké šaty…, nové roušky. Včera jsem byla na procházce se svou spolužačkou, v parku Kinských a objevila jsem nádherné domy kolem Strahova. O víkendu jsem se pokoušela namalovat vlastní portrét. Synové jsou zdraví, budu babička. Pracovně zvládám, pracuji hodně on-line a vcelku i tato nová odborná práce je pro mě v pohodě…, jsem v týmu lidí, kteří se zabývají transformací psychiatrické péče o děti a dospívající a moc mě tam chtějí a klienti jsou prima. Jinak mi z katedry psychologie poslali vládní nařízení, že je možné, že budu muset pracovně nastoupit do nějakého zdravotnického zařízení, tak je to pro mě nová zkušenost a jsem připravena na cokoliv. Jsem teréňák, krizový intervent, takže vím, že to zvládnu. Jinak se opět přihlásím do nějakých on-line aktivit s odbornou pomocí těm, kteří tuto dobu zvládají méně v klidu...“
A teď příklad z druhé strany emočního spektra: Znám velice osobně příběh činžáku na dobré adrese. Mají vleklý problém: jeden z nájemníků je zasypává agresivními emaily, obstrukcemi, stížnostmi, žalobami. Ten přetlak negativních emocí je infekční až pandemický. Vnucuje se analogie k atmosféře ve společnosti – narušená osobnost v top pozici mocenských struktur dokáže znechutit život mnoha lidem. Ti, kteří chtějí mít klid, zalezou. Ti, kterým to není jedno, se organizují a jdou do akce. Všichni jsou ovšem zasaženi atmosférou indukované psychózy – přibývá konfliktů, formují se znepřátelené koalice, stoupají náklady udržování věcí, služeb, zdraví… Poklidný domov je tentam. Mluvíme o modelu chování, který zažíváme ve společnosti dnes a denně. Z perspektivy zdravé, například švýcarské společnosti, odkud mám informace z první ruky, to vypadá jako panoptikum. Tam lidé s důvěrou respektují pokyny svých úředníků, aniž by jim někdo vyhrožoval. V našich současných poměrech, myslím konkrétně pandemii COVID-19, si o něčem podobném můžeme nechat jenom zdát. Díky našim politickým představitelům jsme v permanentním stresu, strachu, vyhecováni daleko za kritickou mez. Psychologové, psychiatři…, statistiky domácího násilí a sebevražd mluví jasnou řečí.
Základní otázka zní: Co s tím? Mněl jsem kamaráda, který se před léty vybral do indického ášramu. Po nějakých dvou týdnech mi poslal SMS-ku, kde stálo: „Stále nic, jsem stejný, jako předtím!“ No bodejť! Kulturně jsme příliš vzdáleni spiritualitám typu zenový či tibetský buddhizmus a tak podobně. „Ale vždyť i ti Švýcaři jsou Evropané, tak kde je problém?“ můžete se právem zeptat V atmosféře absence důvěry lidí k institucím, jejich představitelům a k sobě navzájem! Máme ji – tu nedůvěru – většinově hluboko v sobě. Nemluvě o tom, že kulturní vzdálenosti mezi našimi a východními spiritualitami je často spíše věcí výšky plotů, které jsme postavili sami – směrem ven, i dovnitř. Úzkost a strach jsou sice přirozené lidské emoce, které nás provázejí životem, ale existuje kritická hranice. Patologickou se stává pod kuratelou některých ideologií a politických vůdců.
Naštěstí nejsme ve válce a nežijeme v diktatuře. Nicméně, COVID-19 nám nabízí prostor pro úvahy typu: Co kdyby? Nuže, chytá mně děs. Příklad z mírových, i když covidových, časů: současný slovenský premiér Igor Matovič (mohl bych, samozřejmě, přispět do portfolia těch současných a podobných také jmény Andreje Babiše, Miloše Zemana, Viktora Orbána a dalších a dalších) je, možná neúmyslně, modelový příklad člověka, který je superpřenášč negativních emocí, kterými infikuje veřejný prostor. Z opačného spektra vironosičů jsou k dispozici jména Zuzany Čaputové, Angely Merkelové a dalších a dalších. Je zapotřebí doufat a věřit, že rovnováha pozitivních a negativních emocí je udržitelná a demarkační linie, kterou je násilí, nebude překročena. Mimochodem, zdá se vám také, že genderově to není úplně fifty-fifty?
P.S.
Na Slovensku proběhlo celoplošné testování na COVID-19. Šel bych také, kdybych tam žil. Vyprosil bych si ovšem konfrontační tón a nadávky za kritické poznámky, osobní názory, postoje a pochybnosti, zvláště, když jsou podepřeny fakty.
Psáno pro www.tyzden.sk