To, že se nám nějaký politik nelíbí, ještě neznamená, že je psychopat. To, že je psychopat (či populista), ještě neznamená, že neumí zvládat krizové situace.
Na druhou stranu to ale ani neznamená, že nám nemůže pěkně zavařit. O nástrahách „zlidovělého“ diskurzu o politicích.
Psychopatie sice patří mezi antisociální osobnostní poruchy, ale v praxi se takto často nálepkuje kdokoliv, jehož názory či vystupování se nám prostě jen nelíbí. Na druhou stranu existují indikátory, které na psychopatii ukazují, a dostane-li se člověk s výraznými psychopatickými rysy k moci, je schopen ničit společnost a životy. Hlavou mi defilují jména některých významných (minulých i současných) domácích a zahraničních politiků, u nichž by osobnostní test tuto poruchu zcela jistě odhalil. Současně jsou však mnozí nadáni nadprůměrným IQ, schopností postavit se do čela týmů, pracovat s plným nasazením, zvládat rychlé změny a krizové situace.
Často se také v souvislosti se „zvláštními“ politiky mluví o populismu. I toto slovo je užitečné nahlížet v nepejorativním významu. Bez přiměřeného populismu je praktická politika bez šancí. Mobilizovat elektorát bez jisté dávky této ingredience pro dobrou věc není nic zavrženíhodného. Spíše bych rozlišoval populisty v politice dle znaménka emocí, které vyvolávají ve svých kampaních, programech či skutcích. Položte si vedle sebe třeba vystupování slovenské prezidentky Zuzany Čaputové a Miloše Zemana. Oba jsou prezidenty na základě „vůle lidu“ (přímých voleb) a propast mezi jejich působením na ostatní je nebetyčná.
Třetím rizikem „zlidovělého“ diskurzu o politicích je generalizace. Často se mluví například o Andreji Babišovi a „jemu podobných“. Mají to být třeba všichni bohatí, agenti komunistické tajné služby v několikanásobném konfliktu zájmů v jedné osobě? Druhého takového stěží najdeme. Rozdávejme si to s konkrétním A. B. Ne kvůli jeho ostrakizaci pro případné psychopatické znaky či populismus, ale kvůli kolektivní sebeobraně. Pokud jde například o populismus, jsou k dispozici dvě základní strategie zápasu: „jeho zbraněmi“ (takto to svého času například dělal na Slovensku Mikuláš Dzurinda s Vladimírem Mečiarem), anebo stylem už zmíněné Zuzany Čaputové. První cesta vede k polarizaci společnosti, druhá k soudržnosti. I ta ovšem předpokládá vůdcovské elity s charismatem, intuicí, kompetencí…, ovšem „přepólované“ do jiného módu hodnot a marketingu. Tedy působením na pozitivní (nedestruktivní) emoce.
Pozoruhodné v tomto diskurzu je také oblíbené klišé o tom, že „tradiční politické strany své voliče ponížily. Daly jim pocítit bezmoc a utrpení. Utrpení, které nemělo ventil“. Nemám nic proti osobním zkušenostem, dojmům, kvalitativním sondám, politickému aktivismu…, ale taková zobecnění páchnou demagogií. Podobně jako: „voliči komunistů, zemanovců, okamurovců, klausovců… si nejdřív musí udělat pořádek sami v sobě. Teprve pak se dočkají pořádku ve své zemi…“ Ani ve snu by mě nenapadlo volit některou z uvedených stran, nicméně s děláním si pořádku sám v sobě se morduji celý život. Vy ne?
A dál: Politik může být ten, kdo svým příkladem formuje voličské postoje, anebo ten, kdo se veze na těch právě převládajících. Těch prvních lídrů je jako šafránu. Na rozdíl od politiků typu „velký ochránce“ (vytáhne nás ze všeho), kterých se nabízí všude plno. Projektovat do nich „pánaboha“ se příčí zdravému rozumu, a přesto jsou úspěšní. Verbálně totiž manifestují svůj neutuchající zájem o „obyčejné“ lidi. Dokázat proměnit tuto manifestaci v praktickou politiku je alfou a omegou touhy měnit věci v demokratických poměrech. Bez malování fiktivních obrazů nepřítele, což mnozí dělají dnes a denně. Nerad bych zněl pateticky, ale jde o stěžejní úkol naší doby.
A to nejdůležitější: Proč političtí lídři, kteří jsou protipólem modelu Babiš (Zeman, Orbán, Trump…), dostávají ve svobodných volbách na frak? Není to také jejich vina a odpovědnost? Co dělají špatně? Přemýšlejme o způsobu, jak to změnit, jak zvýšit účinnost, aniž bychom stavěli lidi opačného názoru někam za plot, aniž bychom rezignovali na spolupráci i s lidmi opačných názorů, případně i s nepřáteli. Jasně, je to fuška. Fuška o to větší, že nejtěžší je obvykle dialog s lidmi nám nejbližšími, ergo s těmi, jejichž pomoc a spolupráci budeme v tomto úsilí potřebovat především.
Připusťme, že ideální vůdcové se vyskytují jenom v našich představách, a i to u každého s jinou tváří. Sami jsme nedokonalí, proč by měli být dokonalí ti, které volíme k obrazu svému? Demokratické poměry nám nabízejí šanci svobodně měnit volební preference a tím i politické elity. Tato šance bývá důležitá obzvláště v krizových situacích a v situacích, kdy současná reprezentace fatálně ztrácí důvěru voličů.
Dobrá zpráva je, že „voda sice stoupá a času je málo“, ale zatím stojíme na suché a úrodné půdě. To jenom archetypální úzkost v nás a „duch naší doby“ probouzí alarmistické vize. Stačí však letmý pohled na romské osady a ghetta či na situaci v některých uprchlických táborech či ve čtvrtích našich měst, abychom procitli k realistickému pohledu na svět, zjistili, že se nemáme zle (a že bychom měli usilovat o to, aby se neměli ani ostatní).
Dvě věci je však nutné mít každopádně na vědomí: 1) Psychopati v politice můžou vyvolat kataklyzmata velikých rozměrů a 2) v běžném životě nás můžou psychopati uvrhnout do „indukované psychózy“, tedy sdíleného bludu. V prvním případě lék neznám, ve druhém se nabízí jediné: tvrdě se tomu bránit, neustupovat z pozic „normality“.
Post scriptum: Nedávno jsem si povídal s bývalým kolegou a psychiatrem. Na otázku, jak žiješ, odpověděl: „Fajn. Jsem zdravý, manželka je má nejlepší kamarádka, vydělávám, kolik potřebuji, práce mě baví, děti jsou nezávislé a mají profesně dobře našlápnuto, čekám čtvrté vnouče.“ Štěstí není chiméra, jak si často myslíme. A není kvůli němu zapotřebí ani vyrazit do Ášramu a prosedět hodiny v poloze lotosového květu. Špatní lidé v politice jsou sice problém, ale pokud včas rozpoznáme krysaře a nezařadíme se do zástupu, který ho následuje, nic není ztraceno. Naopak.
Publikováno v Deníku N 15.9.2020
Psychopatie sice patří mezi antisociální osobnostní poruchy, ale v praxi se takto často nálepkuje kdokoliv, jehož názory či vystupování se nám prostě jen nelíbí. Na druhou stranu existují indikátory, které na psychopatii ukazují, a dostane-li se člověk s výraznými psychopatickými rysy k moci, je schopen ničit společnost a životy. Hlavou mi defilují jména některých významných (minulých i současných) domácích a zahraničních politiků, u nichž by osobnostní test tuto poruchu zcela jistě odhalil. Současně jsou však mnozí nadáni nadprůměrným IQ, schopností postavit se do čela týmů, pracovat s plným nasazením, zvládat rychlé změny a krizové situace.
Často se také v souvislosti se „zvláštními“ politiky mluví o populismu. I toto slovo je užitečné nahlížet v nepejorativním významu. Bez přiměřeného populismu je praktická politika bez šancí. Mobilizovat elektorát bez jisté dávky této ingredience pro dobrou věc není nic zavrženíhodného. Spíše bych rozlišoval populisty v politice dle znaménka emocí, které vyvolávají ve svých kampaních, programech či skutcích. Položte si vedle sebe třeba vystupování slovenské prezidentky Zuzany Čaputové a Miloše Zemana. Oba jsou prezidenty na základě „vůle lidu“ (přímých voleb) a propast mezi jejich působením na ostatní je nebetyčná.
Třetím rizikem „zlidovělého“ diskurzu o politicích je generalizace. Často se mluví například o Andreji Babišovi a „jemu podobných“. Mají to být třeba všichni bohatí, agenti komunistické tajné služby v několikanásobném konfliktu zájmů v jedné osobě? Druhého takového stěží najdeme. Rozdávejme si to s konkrétním A. B. Ne kvůli jeho ostrakizaci pro případné psychopatické znaky či populismus, ale kvůli kolektivní sebeobraně. Pokud jde například o populismus, jsou k dispozici dvě základní strategie zápasu: „jeho zbraněmi“ (takto to svého času například dělal na Slovensku Mikuláš Dzurinda s Vladimírem Mečiarem), anebo stylem už zmíněné Zuzany Čaputové. První cesta vede k polarizaci společnosti, druhá k soudržnosti. I ta ovšem předpokládá vůdcovské elity s charismatem, intuicí, kompetencí…, ovšem „přepólované“ do jiného módu hodnot a marketingu. Tedy působením na pozitivní (nedestruktivní) emoce.
Pozoruhodné v tomto diskurzu je také oblíbené klišé o tom, že „tradiční politické strany své voliče ponížily. Daly jim pocítit bezmoc a utrpení. Utrpení, které nemělo ventil“. Nemám nic proti osobním zkušenostem, dojmům, kvalitativním sondám, politickému aktivismu…, ale taková zobecnění páchnou demagogií. Podobně jako: „voliči komunistů, zemanovců, okamurovců, klausovců… si nejdřív musí udělat pořádek sami v sobě. Teprve pak se dočkají pořádku ve své zemi…“ Ani ve snu by mě nenapadlo volit některou z uvedených stran, nicméně s děláním si pořádku sám v sobě se morduji celý život. Vy ne?
A dál: Politik může být ten, kdo svým příkladem formuje voličské postoje, anebo ten, kdo se veze na těch právě převládajících. Těch prvních lídrů je jako šafránu. Na rozdíl od politiků typu „velký ochránce“ (vytáhne nás ze všeho), kterých se nabízí všude plno. Projektovat do nich „pánaboha“ se příčí zdravému rozumu, a přesto jsou úspěšní. Verbálně totiž manifestují svůj neutuchající zájem o „obyčejné“ lidi. Dokázat proměnit tuto manifestaci v praktickou politiku je alfou a omegou touhy měnit věci v demokratických poměrech. Bez malování fiktivních obrazů nepřítele, což mnozí dělají dnes a denně. Nerad bych zněl pateticky, ale jde o stěžejní úkol naší doby.
A to nejdůležitější: Proč političtí lídři, kteří jsou protipólem modelu Babiš (Zeman, Orbán, Trump…), dostávají ve svobodných volbách na frak? Není to také jejich vina a odpovědnost? Co dělají špatně? Přemýšlejme o způsobu, jak to změnit, jak zvýšit účinnost, aniž bychom stavěli lidi opačného názoru někam za plot, aniž bychom rezignovali na spolupráci i s lidmi opačných názorů, případně i s nepřáteli. Jasně, je to fuška. Fuška o to větší, že nejtěžší je obvykle dialog s lidmi nám nejbližšími, ergo s těmi, jejichž pomoc a spolupráci budeme v tomto úsilí potřebovat především.
Připusťme, že ideální vůdcové se vyskytují jenom v našich představách, a i to u každého s jinou tváří. Sami jsme nedokonalí, proč by měli být dokonalí ti, které volíme k obrazu svému? Demokratické poměry nám nabízejí šanci svobodně měnit volební preference a tím i politické elity. Tato šance bývá důležitá obzvláště v krizových situacích a v situacích, kdy současná reprezentace fatálně ztrácí důvěru voličů.
Dobrá zpráva je, že „voda sice stoupá a času je málo“, ale zatím stojíme na suché a úrodné půdě. To jenom archetypální úzkost v nás a „duch naší doby“ probouzí alarmistické vize. Stačí však letmý pohled na romské osady a ghetta či na situaci v některých uprchlických táborech či ve čtvrtích našich měst, abychom procitli k realistickému pohledu na svět, zjistili, že se nemáme zle (a že bychom měli usilovat o to, aby se neměli ani ostatní).
Dvě věci je však nutné mít každopádně na vědomí: 1) Psychopati v politice můžou vyvolat kataklyzmata velikých rozměrů a 2) v běžném životě nás můžou psychopati uvrhnout do „indukované psychózy“, tedy sdíleného bludu. V prvním případě lék neznám, ve druhém se nabízí jediné: tvrdě se tomu bránit, neustupovat z pozic „normality“.
Post scriptum: Nedávno jsem si povídal s bývalým kolegou a psychiatrem. Na otázku, jak žiješ, odpověděl: „Fajn. Jsem zdravý, manželka je má nejlepší kamarádka, vydělávám, kolik potřebuji, práce mě baví, děti jsou nezávislé a mají profesně dobře našlápnuto, čekám čtvrté vnouče.“ Štěstí není chiméra, jak si často myslíme. A není kvůli němu zapotřebí ani vyrazit do Ášramu a prosedět hodiny v poloze lotosového květu. Špatní lidé v politice jsou sice problém, ale pokud včas rozpoznáme krysaře a nezařadíme se do zástupu, který ho následuje, nic není ztraceno. Naopak.
Publikováno v Deníku N 15.9.2020