Po každém pádu na hubu se prý zvedneme a jde se dál. Některé pády bývají ovšem těžké a po některých zůstávají trvalé následky. Záleží na charakteru nemoci a strategii rehabilitace.
Nemluvě o tom, že některé pády jsou jenom rozloučením s neschůdným terénem, anebo – v lepším případě – výzvou přidat v přípravě na cestu džunglí, která je ve své podstatě plna pestrého života.
Čtení knihy Daniela Prokopa „Slepé skvrny“ (Host 2019) shodou okolností splynulo s událostmi, které budou zřejmě letošnímu roku dominovat – pandemii COVID-19 v její „postkatastrofické“ etapě a nepokojům, které zasáhli téměř celý náš civilizační prostor smrtí černocha Georgea Floyda po brutálního zásahu americké policie.
Daniel Prokop se sepsal diagnózu naší přítomnosti. Zde je její kostra v mém, možná nepřesném, podání: Společnost je strukturována do tříd definovaných ekonomickým (peníze), sociálním (kontakty) a kulturním (vzdělanost) kapitálem. Hodnoty, postoje, nomy a cíle lidí bývají uvnitř těchto tříd odlišitelné od těch „vně“. A zde se také rodí mnohé z tenzí, které utvářejí zásobník společenských konfliktů. Rozlišovacím kritériem je fakt a pocit chudoby, žití „mimo mísu“, na okraji, v tíživé situaci. Právě on je podhoubím nedůvěry v instituce a demokracii. Umocňuje ho klesající šance na „cestu ven“. Příkladem je počet exekucí, které zasahují masivní část dospělé populace. Příslušnost k třídám a chudoba limitují přístup ke kvalitnímu vzdělání a s ním i přístup k životním šancím. Mluvíme téměř o třetině populace. Odmítání inkluzivního školství je z tohoto hlediska chyba, která se vrátí v nákladech a společenských problémech budoucnosti. Jedním z průvodních znaků je také radikalizace společnosti. Najít symbolické reprezentace pro takovou radikalizaci (Romy, migranty…menšiny) není pro část politických elit problém, naopak – žijí z nich. „Pro toho, kdo není náš“, jsou práva výsadou“ (píše Daniel Prokop na straně s.102 své knihy). Nejsme v tom v našem civilizačním okruhu sami. Co víc by si mohli například teroristé přát? A je to také voda na mlýn populistům a nepřátelům liberální demokracie. „Palivo“ čerpají z vytváření propasti mezi „obyčejnými lidmi“ a elitami (především těmi liberálními), které by „lidu“ rády diktovali a kašlou na jeho zájmy, nekonají-li rovno proti nim. Terčem bývají především neziskovky a část medií (především veřejné služby). Zápas s populizmem se nedá vyhrát bez emocí čili opět jenom s populizmem. On ten populizmus vlastně není škaredé slovo, pokud nejde o inflaci negativních emocí a absenci věcných témat. A nebude to lehký zápas, protože nastolování témat je dnes, pokud nejde o skandály a senzace, podstatně pomalejší jako formulace řešení skutečných společenských problémů (s. 146 – 7). Každopádně je cesta k voliči lemována světem médií a důvěrou ve spravedlnost. Jedno i druhé je dlouhodobě rozkládáno některými politiky. Konec-konců, elity formují veřejné mínění. Mají důvod zpytovat svědomí.
A co to má s koronakrizí a krizemi vůbec? To teprve uvidíme podle toho, jak se „poté“ budeme, anebo nebudeme, vracet do „starých kolejí“. Pro večerní diskuse u skleničky jsou k dispozici minimálně dva scénáře: 1) Lidstvo je nepoučitelné, 2) evoluce lidství směřuje vzhůru. Pokud jde o mě, netrpím iluzemi. Věřím spíše osobnímu úsilí a rozvoji. A jeho šíření do prostoru díky pozitivním emocím, které moudří lidé vyzařují, aniž by museli ukazovat prstem na nepřítele.
P.S.
V spolupráci s denníkom SME vydávame knihu „Drtím, drtíš, drtíme (s krízou za zadkom)“. V kníhkupectvách si ju budete môcť kúpiť od začiatku septembra 2020. 29. septembra bude dostupná aj v novinových stánkoch za zvýhodnenú cenu spolu s denníkom SME. Pri príležitosti vydania knihy bude 7.9. 2020 (pondelok) o 18.00 hod v kníhkupectve Martinus na Obchodnej ulici v Bratislave diskusia spojená s autogramiádou.
Čtení knihy Daniela Prokopa „Slepé skvrny“ (Host 2019) shodou okolností splynulo s událostmi, které budou zřejmě letošnímu roku dominovat – pandemii COVID-19 v její „postkatastrofické“ etapě a nepokojům, které zasáhli téměř celý náš civilizační prostor smrtí černocha Georgea Floyda po brutálního zásahu americké policie.
Daniel Prokop se sepsal diagnózu naší přítomnosti. Zde je její kostra v mém, možná nepřesném, podání: Společnost je strukturována do tříd definovaných ekonomickým (peníze), sociálním (kontakty) a kulturním (vzdělanost) kapitálem. Hodnoty, postoje, nomy a cíle lidí bývají uvnitř těchto tříd odlišitelné od těch „vně“. A zde se také rodí mnohé z tenzí, které utvářejí zásobník společenských konfliktů. Rozlišovacím kritériem je fakt a pocit chudoby, žití „mimo mísu“, na okraji, v tíživé situaci. Právě on je podhoubím nedůvěry v instituce a demokracii. Umocňuje ho klesající šance na „cestu ven“. Příkladem je počet exekucí, které zasahují masivní část dospělé populace. Příslušnost k třídám a chudoba limitují přístup ke kvalitnímu vzdělání a s ním i přístup k životním šancím. Mluvíme téměř o třetině populace. Odmítání inkluzivního školství je z tohoto hlediska chyba, která se vrátí v nákladech a společenských problémech budoucnosti. Jedním z průvodních znaků je také radikalizace společnosti. Najít symbolické reprezentace pro takovou radikalizaci (Romy, migranty…menšiny) není pro část politických elit problém, naopak – žijí z nich. „Pro toho, kdo není náš“, jsou práva výsadou“ (píše Daniel Prokop na straně s.102 své knihy). Nejsme v tom v našem civilizačním okruhu sami. Co víc by si mohli například teroristé přát? A je to také voda na mlýn populistům a nepřátelům liberální demokracie. „Palivo“ čerpají z vytváření propasti mezi „obyčejnými lidmi“ a elitami (především těmi liberálními), které by „lidu“ rády diktovali a kašlou na jeho zájmy, nekonají-li rovno proti nim. Terčem bývají především neziskovky a část medií (především veřejné služby). Zápas s populizmem se nedá vyhrát bez emocí čili opět jenom s populizmem. On ten populizmus vlastně není škaredé slovo, pokud nejde o inflaci negativních emocí a absenci věcných témat. A nebude to lehký zápas, protože nastolování témat je dnes, pokud nejde o skandály a senzace, podstatně pomalejší jako formulace řešení skutečných společenských problémů (s. 146 – 7). Každopádně je cesta k voliči lemována světem médií a důvěrou ve spravedlnost. Jedno i druhé je dlouhodobě rozkládáno některými politiky. Konec-konců, elity formují veřejné mínění. Mají důvod zpytovat svědomí.
A co to má s koronakrizí a krizemi vůbec? To teprve uvidíme podle toho, jak se „poté“ budeme, anebo nebudeme, vracet do „starých kolejí“. Pro večerní diskuse u skleničky jsou k dispozici minimálně dva scénáře: 1) Lidstvo je nepoučitelné, 2) evoluce lidství směřuje vzhůru. Pokud jde o mě, netrpím iluzemi. Věřím spíše osobnímu úsilí a rozvoji. A jeho šíření do prostoru díky pozitivním emocím, které moudří lidé vyzařují, aniž by museli ukazovat prstem na nepřítele.
P.S.
V spolupráci s denníkom SME vydávame knihu „Drtím, drtíš, drtíme (s krízou za zadkom)“. V kníhkupectvách si ju budete môcť kúpiť od začiatku septembra 2020. 29. septembra bude dostupná aj v novinových stánkoch za zvýhodnenú cenu spolu s denníkom SME. Pri príležitosti vydania knihy bude 7.9. 2020 (pondelok) o 18.00 hod v kníhkupectve Martinus na Obchodnej ulici v Bratislave diskusia spojená s autogramiádou.