Jindra Buxbaum je přítel a fotograf. Fotí především ultraortodoxní chasidy při velikých svátcích a na posvátných místech. Ti lidé vyzařují kondenzovanou duchovnost a radost.
Písmo je pro ně základ všeho a pojítkem s Bohem. Přímím a osobním pojítkem. Osobním a současně kolektivním. S Knihou jsou na Jindrových fotkách sami, a současně v mumraji ostatních. Stejně oblečeni, stejně „dizajnováni“, stejně oduševněni. Jsou to extrémisté, svědkové a poslové současně.
Říkám-li extrémisté, myslím fundamentální zakotvenost ve své víře a způsobu života. Říkám-li svědkové, myslím, že zůstávají tradiční až do morku kostí. Jako kdyby od zrodu jejich hnutí neuplynula staletí. Říkám-li poslové, myslím „přechovávači“ každé litery učení. Zdá se, že od ducha i litery své víry neustoupili ani krůček. Poznatky archeologie, literární vědy, srovnávací religionistiky, evoluční biologie, kognitivních věd, hlubinné psychologie…, si nepřipouštějí.
Jsem sekulární žid, liberál vyškolený ve společenských vědách, aktivista. Cesta chasidů a ortodoxních Židů vůbec, není mojí cestou. Nicméně, na fotografiích Jindru Buxbauma bijí do očí dvě věci: 1) soustředěnost na slova Knihy a 2) oduševnělá radost ze sdílení společné duchovní cesty. Jedno i druhé je transgenerační, velice emocionální, opravdové. Mnohem opravdovější než to, co za soustředění a radost zvyknou považovat lidé mé mentality, hodnot a vzdělání.
Jakkoliv má vnější pozorovatel lidí na Jindrových fotografiích právem pocit sektářského náboženského hnutí, ví, že jde o společenství, které se neutíká k násilí. Principiálně ho odmítá. Svůj úděl, v dobrém i ve zlém, chápe jako součást úmluvy s autoritou nejvyšší – s Bohem. „Rány osudu“, a že jich v dějinách bylo, přijímá s pokorou, protože „tak jest“. Úžas současníka budí také hluboká úcta, kterou přechovávají ke svým moudrým a učitelům. Ona také překračuje dějinný čas.
Známe se s Jindrou Buxbaumem dost dlouho na to, abych věděl, že je i není členem komunity, kterou dlouhá léta zobrazuje ve své tvorbě. Má je rád a současně žije svůj občanský život vně přísných pravidel, která diktují její všednodennost. A oni mají rádi jeho, jinak by ho nepustili mezi sebe s foťákem v ruce. Jako kdyby cítili, že i on je součástí komunity, i bez pejsů a vousů. Jako kdyby věděli, že i jeho život se „lámal“ v Auschwitzi, Treblince… a v prostředí s přetlakem nevraživosti.
I já mám Jindru rád, a žiji svou všednodennost vně náboženské komunity a její pravidla. Využívám ovšem „vedlejší“ výhody své příslušnosti, například sociální služby, které nabízí. Cítím ovšem potřebu distance od ultraortodoxie i ortodoxie – považuji se za rovného mezi rovnými bez ohledu na víru a etnicitu. Současně vím, že patřím do skupiny potencionálních obětních beránků, jimiž židé byli a jsou. Chasidé, svou očividnou jinakostí, „válčí“ i za mě – v první linii a bez násilí. Za právo na jinakost.
Je to ovšem jinakost jako řemen. Dokonce – svou umanutostí, uzavřeností, výlučností… – i v Izraeli. Menšina mezi menšinami. Osobní kontakt s jejich komunitou probouzí i ve věřících Židech, o sekulárních nemluvě, nutkání poohlédnout se, kde jsou dveře. Alespoň já měl ten pocit, když jsem se ocitnul v jejich pražské komunitě. Přesto je fajn, že jsou, byť jejich komunity jsou řídkými a izolovanými ostrůvky v současném světě. Symbolizují něco, co neumím pojmenovat. Není třeba.
Psáno pro www.tyzden.sk
Říkám-li extrémisté, myslím fundamentální zakotvenost ve své víře a způsobu života. Říkám-li svědkové, myslím, že zůstávají tradiční až do morku kostí. Jako kdyby od zrodu jejich hnutí neuplynula staletí. Říkám-li poslové, myslím „přechovávači“ každé litery učení. Zdá se, že od ducha i litery své víry neustoupili ani krůček. Poznatky archeologie, literární vědy, srovnávací religionistiky, evoluční biologie, kognitivních věd, hlubinné psychologie…, si nepřipouštějí.
Jsem sekulární žid, liberál vyškolený ve společenských vědách, aktivista. Cesta chasidů a ortodoxních Židů vůbec, není mojí cestou. Nicméně, na fotografiích Jindru Buxbauma bijí do očí dvě věci: 1) soustředěnost na slova Knihy a 2) oduševnělá radost ze sdílení společné duchovní cesty. Jedno i druhé je transgenerační, velice emocionální, opravdové. Mnohem opravdovější než to, co za soustředění a radost zvyknou považovat lidé mé mentality, hodnot a vzdělání.
Jakkoliv má vnější pozorovatel lidí na Jindrových fotografiích právem pocit sektářského náboženského hnutí, ví, že jde o společenství, které se neutíká k násilí. Principiálně ho odmítá. Svůj úděl, v dobrém i ve zlém, chápe jako součást úmluvy s autoritou nejvyšší – s Bohem. „Rány osudu“, a že jich v dějinách bylo, přijímá s pokorou, protože „tak jest“. Úžas současníka budí také hluboká úcta, kterou přechovávají ke svým moudrým a učitelům. Ona také překračuje dějinný čas.
Známe se s Jindrou Buxbaumem dost dlouho na to, abych věděl, že je i není členem komunity, kterou dlouhá léta zobrazuje ve své tvorbě. Má je rád a současně žije svůj občanský život vně přísných pravidel, která diktují její všednodennost. A oni mají rádi jeho, jinak by ho nepustili mezi sebe s foťákem v ruce. Jako kdyby cítili, že i on je součástí komunity, i bez pejsů a vousů. Jako kdyby věděli, že i jeho život se „lámal“ v Auschwitzi, Treblince… a v prostředí s přetlakem nevraživosti.
I já mám Jindru rád, a žiji svou všednodennost vně náboženské komunity a její pravidla. Využívám ovšem „vedlejší“ výhody své příslušnosti, například sociální služby, které nabízí. Cítím ovšem potřebu distance od ultraortodoxie i ortodoxie – považuji se za rovného mezi rovnými bez ohledu na víru a etnicitu. Současně vím, že patřím do skupiny potencionálních obětních beránků, jimiž židé byli a jsou. Chasidé, svou očividnou jinakostí, „válčí“ i za mě – v první linii a bez násilí. Za právo na jinakost.
Je to ovšem jinakost jako řemen. Dokonce – svou umanutostí, uzavřeností, výlučností… – i v Izraeli. Menšina mezi menšinami. Osobní kontakt s jejich komunitou probouzí i ve věřících Židech, o sekulárních nemluvě, nutkání poohlédnout se, kde jsou dveře. Alespoň já měl ten pocit, když jsem se ocitnul v jejich pražské komunitě. Přesto je fajn, že jsou, byť jejich komunity jsou řídkými a izolovanými ostrůvky v současném světě. Symbolizují něco, co neumím pojmenovat. Není třeba.
Psáno pro www.tyzden.sk