Přemýšlet o smrti je normální. Naše postoje k ní nás kulturně a osobnostně definují. V současné globální krizi, vyvolané pandemií koronavirusu, až na dřeň. Naději hledáme ve víře, ve vědě, v politických lídrech, guruech, v karanténě…, kdo jako a kdo kde.

Obecně: je-li smrt nevyhnutná, což je, tak jaký problém? Tedy, vnímáme ji různě – úměrně svému kulturnímu a osobnostnímu nastavení. Jenom ty děti jsou v tom nevinně. Virus, jako kdyby to věděl. Jsou na tom lépe jako senioři.

Ano, senioři jsou na tom hůře. Těla opotřebovaná. To především. A osamělost. Ta tu byla ovšem pro mnohé i předtím. Času je v karanténě více, jako obvykle. Co však už člověk změní na minulosti přemýšlením? A na budoucnosti, která není?

Vlastně jsme všichni na jedné lodi, jenom kajuty nemáme stejné. Otázka dne zní: Co si počnou se svými šancemi ti, kteří jich nikdy neměli dost? Někteří kvůli své „neukojitelnosti“ a jiní pro svůj úděl. Možná myslet na příští krize a mít v záloze cesty jejich řešení.

Připravenost řešit krizové situace je také našim zrcadlem. Až ta dnešní pomine pak teprve začneme prožívat, co vědomí smrti přineslo a odneslo. Troufám si předpokládat, že nic nového. Jenom ten úklid bude trvat trochu déle.

Děti rychle zapomenou a mnozí senioři už tady nebudou. Jenom koronavirus zůstane. A dostane status, který mu patří – pitomá chřipka. Rok 2020 bude rokem jeho pominutelné slávy. Možná, že v kolektivní paměti zůstane memento: nenechat se příště zaskočit.