Slovensko vs. Česko 2:0. To je jedna z mediálních zkratek, které se v poslední době objevily a říká, že po volbě Zuzany Čaputové prezidentkou teď dopadly „dobře“ i sněmovní volby.
Je skutečně Slovensko opravdu před Českem napřed, co se týče nějaké změny poměrů k lepšímu?
Já jsem člověk bez iluzí, pokud jde o takováto srovnání. Nicméně kdybychom to počítali takto hokejově nebo fotbalově, tak v poslední době dopadly na Slovensku velice dobře komunální volby, evropské volby i prezidentské volby. Ale to všechno v důsledku toho, že se stala hrozná věc a byl zavražděn investigativní novinář. To byla rozbuška, která odstartovala mimořádně silné občanské protesty, které já bych považoval za mimořádně důležité. A to na rozdíl od Česka, kde je dnes občanská společnost považovaná za škodnou. Čili tyto volby nepovažuji za nějaké razantní vítězství, ale – a za to dávám deset vykřičníků – je to šance. A nevím, jestli ještě nějaká další šance přijde. Pokud teď Slovensko promarní tuto příležitost, bude to znamenat definitivní posílení fašistů a nacionalistů.
Kdybyste to měl zjednodušit – jaká je hlavní dobrá a špatná zpráva ze slovenských parlamentních voleb?
Jednoznačně hlavní dobrou zprávou je, že končí éra vládnutí strany Smer, která je prolezlá korupcí a organizovaným zločinem. A samozřejmě že končí její hlavní vůdčí postava Robert Fico. To je dobrá zpráva. Zlá zpráva je, že se do parlamentu nedostali Maďaři, křesťanští demokraté a liberálové. A to je velice zlá zpráva.
Je v tom možné najít paralelu s Českem, kde rovněž vidíme destrukci systému tradičních stran?
Spíš jsme v celém našem prostoru, a v tom visegrádském zvlášť, svědky razantního nástupu populistických politiků, kteří jedou jako parní válce. Ale na rozdíl od ostatních bych Igoru Matovičovi udělil několik kladných znamének, co se týče orientace jeho populismu. On má agendu, zatímco ostatní populisté jen žvaní, tak on po korupci opravdu systematicky jde deset let. A někde vzadu má kromě svého plytkého populismu ještě jednu dobrou vlastnost: přitáhnout k politice lidi, kteří mají pocit, že jsou mimo ni. Jinými slovy, že svou agendu orientuje taky na dialog s veřejností.
Pokud bychom se bavili o rizicích, která může Matovičovo vládnutí přinést, co to může být? Je to třeba ono ultrakonzervativní křídlo v jeho hnutí, které slibuje přijmout tvrdý protipotratový zákon a další ne úplně liberální kroky?
Já jsem si slíbil, že nechci být příliš negativní. Ale dobře, k rizikům. Lidé, kteří se spolu s Matovičem dostali do parlamentu, jsou posbíráni ad hoc a o většině z nich nevíme vůbec nic, jsou to nepopsané listy. A mezi těmi, kteří jsou již popsané listy a které nemůžu považovat za skvělé odborníky, jsou přesně ti, které jste zmínil, tedy křesťanští fundamentalisté. Záleží na tom, jestli jim Matovič umožní, aby řvali nahlas. To by ovšem byla cesta zpátky. Riziko je i Matovič sám, protože ve svém populismu nebude příliš hledět na konsensus, pokud se nezmění. A samozřejmě obrovské riziko je v jeho koaličních partnerech, jmenovitě v jednom, a to je Boris Kollár (šéf hnutí Sme rodina, obviňovaný z kontaktů s podsvětím – pozn. red.). Lidé by se měli pořád dívat, kdo jim ukazuje cestu. A když se podíváme na Kollárův životní příběh, mnohým by se postavily vlasy na hlavě z toho, z jakého prostředí přišel a jak zbohatnul.________________________________________
Když jsme u těch srovnání, v souvislosti s Matovičem se v českých médiích zmiňují dvě jména. Vít Bárta a samozřejmě Andrej Babiš. Jsou ta přirovnání přiléhavá?
Nesrovnával bych to. Narozdíl od Babiše v době jeho vítězství je Matovič v politice deset let. Deset let nezastával žádnou významnou exekutivní funkci, deset let velice konkrétně po korupci šlapal. To je oproti Babišovi velikánský rozdíl. Víta Bártu ani nezmiňujte. Ten se v politice objevil jako kometa, a ani jsme se nestačili pořádně rozkoukat, a už byl pryč. To byl jen politický byznysprojekt, to u Matoviče nepřichází v úvahu.
Vy jste před volbami jezdil po slovenských zapadlých regionech v rámci turné Zapomenuté Slovensko, byla to hlavně odpověď na sílící preference Kotlebových fašistů. Ti nakonec skončili až čtvrtí, čili se to povedlo, ne?
Dělala to spousta lidí. Zatímco v Čechách je Pražská kavárna pejorativním označením něčeho, co fakticky neexistuje, zatímco tady existuje válka s liberální demokracií, která má i své hlasatele – Klause, Jakla, Okamuru a podobně, na Slovensku se podařilo postavit občanskou společnost na nohy. Zapomenuté Slovensko byla jen jedna aktivita z mnoha. Ti kluci jezdili do oblastí, kde vítězil Kotleba, nevyhýbali se konfrontaci s fašouny, debatovali s nimi. Zatímco v Česku diskuse probíhají v uzavřených skupinách lidí, které není třeba přesvědčovat. Velký podíl na tom jako spiritus agens měl Mišo Kaščák, pořadatel největšího slovenského rockového festivalu Pohoda, který zorganizoval 150 akcí v malých městečkách po celém Slovensku, kde mu kapely hrály gratis a debatovalo se. Chtěl ukázat, že žádná vesnice, žádná oblast není a priori fašistická – to, co chybí, je diskuse. A pak samozřejmě hnutí Za slušné Slovensko, což je paralela Milionu chvilek. Co z toho plyne? Fašisty se podařilo prozatím zatlačit pomocí masivní občanské iniciativy, ale jsou v parlamentu a osm procent jejich zisku není málo.
Jak by taková iniciativa měla vypadat v Česku?
Hlavně tady chybí dialog s radikály a s voliči těchto partají v místech, kde slaví úspěchy. My, když se sejdeme na Staroměstském náměstí, nemusíme se o ničem přesvědčovat. My si tam potvrzujeme svou identitu, své hodnoty a víme, že to není málo. Ale Babišovy preference to nezmění ani o milimetr. Chybí dialog s druhou stranou.
Kdo by ho měl vést?
No ti, kterým záleží na změně. Nebát se toho, vystoupit z komfortní zóny a být u toho.
Rozhovor s Robertem Maleckým, publikováno na HlídacíPes.org 5. března 2020.
Já jsem člověk bez iluzí, pokud jde o takováto srovnání. Nicméně kdybychom to počítali takto hokejově nebo fotbalově, tak v poslední době dopadly na Slovensku velice dobře komunální volby, evropské volby i prezidentské volby. Ale to všechno v důsledku toho, že se stala hrozná věc a byl zavražděn investigativní novinář. To byla rozbuška, která odstartovala mimořádně silné občanské protesty, které já bych považoval za mimořádně důležité. A to na rozdíl od Česka, kde je dnes občanská společnost považovaná za škodnou. Čili tyto volby nepovažuji za nějaké razantní vítězství, ale – a za to dávám deset vykřičníků – je to šance. A nevím, jestli ještě nějaká další šance přijde. Pokud teď Slovensko promarní tuto příležitost, bude to znamenat definitivní posílení fašistů a nacionalistů.
Kdybyste to měl zjednodušit – jaká je hlavní dobrá a špatná zpráva ze slovenských parlamentních voleb?
Jednoznačně hlavní dobrou zprávou je, že končí éra vládnutí strany Smer, která je prolezlá korupcí a organizovaným zločinem. A samozřejmě že končí její hlavní vůdčí postava Robert Fico. To je dobrá zpráva. Zlá zpráva je, že se do parlamentu nedostali Maďaři, křesťanští demokraté a liberálové. A to je velice zlá zpráva.
Je v tom možné najít paralelu s Českem, kde rovněž vidíme destrukci systému tradičních stran?
Spíš jsme v celém našem prostoru, a v tom visegrádském zvlášť, svědky razantního nástupu populistických politiků, kteří jedou jako parní válce. Ale na rozdíl od ostatních bych Igoru Matovičovi udělil několik kladných znamének, co se týče orientace jeho populismu. On má agendu, zatímco ostatní populisté jen žvaní, tak on po korupci opravdu systematicky jde deset let. A někde vzadu má kromě svého plytkého populismu ještě jednu dobrou vlastnost: přitáhnout k politice lidi, kteří mají pocit, že jsou mimo ni. Jinými slovy, že svou agendu orientuje taky na dialog s veřejností.
Pokud bychom se bavili o rizicích, která může Matovičovo vládnutí přinést, co to může být? Je to třeba ono ultrakonzervativní křídlo v jeho hnutí, které slibuje přijmout tvrdý protipotratový zákon a další ne úplně liberální kroky?
Já jsem si slíbil, že nechci být příliš negativní. Ale dobře, k rizikům. Lidé, kteří se spolu s Matovičem dostali do parlamentu, jsou posbíráni ad hoc a o většině z nich nevíme vůbec nic, jsou to nepopsané listy. A mezi těmi, kteří jsou již popsané listy a které nemůžu považovat za skvělé odborníky, jsou přesně ti, které jste zmínil, tedy křesťanští fundamentalisté. Záleží na tom, jestli jim Matovič umožní, aby řvali nahlas. To by ovšem byla cesta zpátky. Riziko je i Matovič sám, protože ve svém populismu nebude příliš hledět na konsensus, pokud se nezmění. A samozřejmě obrovské riziko je v jeho koaličních partnerech, jmenovitě v jednom, a to je Boris Kollár (šéf hnutí Sme rodina, obviňovaný z kontaktů s podsvětím – pozn. red.). Lidé by se měli pořád dívat, kdo jim ukazuje cestu. A když se podíváme na Kollárův životní příběh, mnohým by se postavily vlasy na hlavě z toho, z jakého prostředí přišel a jak zbohatnul.________________________________________
Když jsme u těch srovnání, v souvislosti s Matovičem se v českých médiích zmiňují dvě jména. Vít Bárta a samozřejmě Andrej Babiš. Jsou ta přirovnání přiléhavá?
Nesrovnával bych to. Narozdíl od Babiše v době jeho vítězství je Matovič v politice deset let. Deset let nezastával žádnou významnou exekutivní funkci, deset let velice konkrétně po korupci šlapal. To je oproti Babišovi velikánský rozdíl. Víta Bártu ani nezmiňujte. Ten se v politice objevil jako kometa, a ani jsme se nestačili pořádně rozkoukat, a už byl pryč. To byl jen politický byznysprojekt, to u Matoviče nepřichází v úvahu.
Vy jste před volbami jezdil po slovenských zapadlých regionech v rámci turné Zapomenuté Slovensko, byla to hlavně odpověď na sílící preference Kotlebových fašistů. Ti nakonec skončili až čtvrtí, čili se to povedlo, ne?
Dělala to spousta lidí. Zatímco v Čechách je Pražská kavárna pejorativním označením něčeho, co fakticky neexistuje, zatímco tady existuje válka s liberální demokracií, která má i své hlasatele – Klause, Jakla, Okamuru a podobně, na Slovensku se podařilo postavit občanskou společnost na nohy. Zapomenuté Slovensko byla jen jedna aktivita z mnoha. Ti kluci jezdili do oblastí, kde vítězil Kotleba, nevyhýbali se konfrontaci s fašouny, debatovali s nimi. Zatímco v Česku diskuse probíhají v uzavřených skupinách lidí, které není třeba přesvědčovat. Velký podíl na tom jako spiritus agens měl Mišo Kaščák, pořadatel největšího slovenského rockového festivalu Pohoda, který zorganizoval 150 akcí v malých městečkách po celém Slovensku, kde mu kapely hrály gratis a debatovalo se. Chtěl ukázat, že žádná vesnice, žádná oblast není a priori fašistická – to, co chybí, je diskuse. A pak samozřejmě hnutí Za slušné Slovensko, což je paralela Milionu chvilek. Co z toho plyne? Fašisty se podařilo prozatím zatlačit pomocí masivní občanské iniciativy, ale jsou v parlamentu a osm procent jejich zisku není málo.
Jak by taková iniciativa měla vypadat v Česku?
Hlavně tady chybí dialog s radikály a s voliči těchto partají v místech, kde slaví úspěchy. My, když se sejdeme na Staroměstském náměstí, nemusíme se o ničem přesvědčovat. My si tam potvrzujeme svou identitu, své hodnoty a víme, že to není málo. Ale Babišovy preference to nezmění ani o milimetr. Chybí dialog s druhou stranou.
Kdo by ho měl vést?
No ti, kterým záleží na změně. Nebát se toho, vystoupit z komfortní zóny a být u toho.
Rozhovor s Robertem Maleckým, publikováno na HlídacíPes.org 5. března 2020.