Proč spojenci nebombardovali přístupové trasy do Osvětimi, když už se vědělo, že začnou masivní deportace maďarských Židů do plynových komor v roce 1944? Jak si vysvětlit vraždění během pochodů smrti v době, když už bylo o válce rozhodnuto? A co třeba s poválečnými procesy v komunistickém Československu, kdy byli pod kuratelou sovětských „poradců“ likvidováni lidé, kteří se účastnili protinacistického odboje? A dnešní, opět se rozmáhající antisemitismus či letitá averze k Romům a pohrdání jimi? Mimochodem, nepřipomíná vám něco současná hysterie kolem lidí prchajících před násilím, válkou a hladem?
Možná právě proto je nutno opakovaně připomínat některé události, které se staly před mnoha desetiletími. Bez iluzí, mýtů, přehnané pompéznosti samozřejmě. Spíše kvůli ostražitosti, pocitu, že lhostejnost a slabost mohou mít drastické důsledky.
A také proto, že vždy existují lidé, kteří se ani smrtící mašinérii pasivně nepoddali. Vzpomeňme na povstalce z varšavského ghetta, z Treblinky a odjinud. Na vězně koncentračních táborů, kteří po útěku vstupovali do československé exilové armády anebo se zúčastnili Slovenského národního povstání. A také na všechny aktivní odpůrce nesvobody, která se zanedlouho po válce vrátila.
***
Svět se o skutečných hrůzách nacistických továren na smrt dozvěděl až v dubnu roku 1944. Z Osvětimi-Březinky tehdy uprchli dva slovenští Židé), dvacetiletý Rudolf Vrba a o šest let starší Alfred Wetzler, a sepsali o poměrech ve vyhlazovacích táborech zprávu.
„Kapacita Březinky dosahovala až kolem sto tisíc současně ubytovaných vězňů. Přitom většina přivážených byla zavražděna dříve, než vůbec pochopili, kde jsou, a ti zbylí byli po několika dnech posíláni do táborů do Německa, aby jejich pracovní kapacita byla využita pro válečné hospodářství až do jejich vyčerpání. Po „semletí prací‘ byli určeni k likvidaci také. V každém z přivážených transportů mohlo být kolem dvou a půl tisíce lidí. Transporty přijížděly podle jízdních řádů ve dne v noci. Svršky obětí, včetně zlatých zubů a cenností schovaných v tělesných otvorech zabitých a jejich vlasů, to vše bylo zabaleno a odesíláno do Říše.
***
Je to už mnoho let, co jsem se poznal a spřátelil s první manželkou Rudolfa Vrby, Gertou. Vyprávěla mi o snu, který měla jejich tehdy již zesnulá dcera Zuzana: zorganizovat pochod s mezinárodní účastí po trase Vrbova a Wetzlerova útěku z Osvětimi do slovenské Žiliny, na místo, kde sepsali svou zprávu. Obrátil jsem se tehdy s prosbou o pomoc na pražskou pobočku ICEJ (Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém) a společným úsilím vznikla tradice pochodů.
Poprvé jsme šli v roce 2014 a od té doby opakovaně. Zapomenout na příjezdovou rampu u Osvětimi, baráky pro tisíce lidí, patrové pryčny po třech až pěti vězních na jedné, společné latríny, kde seděli tělo vedle těla a na svou potřebu měli vyhrazeny dvě minuty… to se prostě nedá.
Po cestě z Osvětimi do Žiliny ale máte možnost i myslet na lidi – či si o nich povídat –, kteří Vrbovi s Wetzlerem pomáhali. Tu kouskem chleba, jindy tím, že je neprozradili ani při mučení. Anebo vesničané, kteří je nechali přespat, darovali šaty a riskovali při tom životy.
***
Koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim-Březinka byl osvobozen Rudou armádou 27. ledna před pětasedmdesáti lety. To jsou už zhruba tři čtyři generace, které ve své paměti nesou stopu těchto hrůz a obětí nacismu. Mluvím nejen o zavražděných, kteří v drtivém počtu nemají hroby, ale i o přeživších, kteří pod tíhou traumatu nedokázali svým potomkům předat přímé svědectví, a přesto tu tíhu přenesli i na ně.
Mluvím o lidech, jejichž popel je rozptýlen na místech „konečného řešení“, i o těch, kteří sice přežili, ale svá traumata odevzdali mezigeneračním přenosem potomkům. A mluvím také o sobě – příběhy a hroby mnoha svých nejbližších též neznám. Mluvím i o komunismu, který po nacismu bezprostředně následoval. O generacích, kterým oba zmíněné totalitní režimy systematicky vymývaly mozky. Mluvím o pachatelích a jejich mentálních pohrobcích, kteří dnes přilévají olej do ohně. O lidech, kteří lhostejně přihlíželi a jejichž potomci dělají dnes mnohdy to samé.
Jsme tady a jsme také pohrobci. Ve svých genech a memech nosíme bolest a prázdno. Bolest a prázdno po blízkých a bližních. Naše vědomá i nevědomá senzitivita je konfrontována s narůstajícími projevy xenofobie, strachu z jinakosti, politického populismu.
***
Vděčím za život postupující frontě, která zastavila vraždění v Osvětimi a nasměrovala transport i s mojí těhotnou maminkou do Terezína. A lékaři, který ji nedonutil ke kyretáži, jak bylo v Terezíně pravidlem.
Moje životní zkušenost a má víra mě vedou k přesvědčení, že etnická, nacionální a náboženská uzavřenost je cesta špatným směrem a také že svoboda je nedělitelná a všichni jsme MY. Že tíha odpovědnosti za svět, který nikdy v minulosti nebyl natolik JEDEN pro všechny jako dnes, předpokládá „bourání plotů“, a ne jejich budování, ať už v myslích lidí nebo mezi státy a kulturami.
Že lpění na jedné jediné pravdě, ať pramení z náboženského či politického přesvědčení, je jako vítr, který věští bouři. Že cesta před námi vede do neznáma a na jejím konci je TAJEMSTVÍ, ať je jeho jméno jakékoliv, a že by to měla být cesta sdíleného lidství, byť nám různí demagogové budou opakovat, že „oni nejsou my“.
Nedělám si iluze, že to bude cesta bez konfliktů a obětí. Stojí však za námahu, pokud si některá dějinná kataklyzmata nechceme zopakovat. Tentokráte v soudobém hávu moderních technologických a komunikačních možností s ničivým zbrojním potenciálem v zádech. A říkáme-li tomuto scénáři NE, musíme také vědět, že síla argumentů sama o sobě nestačí, pokud za ní není také síla emocí, osobní odvaha a nasazení až po samu mez sebeobětování.
Takto chápu dluh k obětem holokaustu, všech genocid, náboženského, rasového, politického… útlaku. To NE ale nesmí znít osamoceně a jen občas, ale neustále, nahlas a z mnoha hrdel.
Psáno pro Deníkn.cz
Foto Jindřich Buxbaum