je geograficky blízkým svědectvím o útěcích a návratech, o krutém násilí ve jménu náboženské a národní příslušnosti, o hranicích a „administrativních liniích“ mezi územími a sousedy. Andrej Bán je novinář, který se obsesivně vrací na Balkán dlouhá léta a svou zkušenost vložil také do knihy „Trochu oheň, trochu voda“ (Absynt 2019). Napsal jsem mu: „… čítam Tvoju knihu každý večer. Spojenie znalostí histórie regiónu a príbehov konkrétnych ľudí z nej robí nadčasové dielo. Premýšľam o prenose do našich pomerov. Memento?“ Odepsal: „Memento? Nenávistné reči politikov – to predovšetkým.“

Jasně, především. Z jiných souvislostí je důležité připomenout alespoň jednu: za nacionalizmem hledej také egomaniaky a zloděje.

Česko (Slovensko), jak věřím, nečekají podobné konce, jako jsou ty balkánské. Jsme totiž „holubičí povahy“, říká česká (slovenská)národní mytologie. Výjimky teď nechme bokem. Nicméně: kdo seje vítr, sklízí bouři a nezdá se, že současný vítr politické lídry a nadkritické množství voličů vzrušuje.

Mluvím-li o nemoci nacionalizmu, mluvím o globální epidemii. Ohroženi jsme všichni. A bez globálních strategií není řešení. Populističtí tvůrci veřejného mínění toho nejsou schopni. Ti ostatní by měli přitlačit na strunu (pozitivních) emocí, protože rozum hraje v současnosti druhé housle.