V klíčových okamžicích svého života jsem si otázku smyslu života nekladl.
To až s postupujícím věkem – nad oblíbenými autory, při osamělých meditacích, u skleničky s kamarády, při příležitostí ke „kázání“, jako je například toto, začalo přibývat reflexí, interpretací a také vytěsňování okamžiků nehodných zmínky, okamžiků ostudných, poznačených blbostí a slabostí.
V akci člověk nereflektuje – koná intuitivně. Intervenují přitom všechny faktory, které ho utvářejí. Následné reflexe jsou do značné míry dodatečným vysvětlováním příčin, průběhu a důsledků rozhodnutí. V jistých obdobích životní dráhy nastupuje také hledání smyslu. A víra v jeho uchopení jako kritéria hodnocení cesty životem.
Tibetský buddhizmus, v mých představách, například hlásá, že lidé se touží zbavit utrpení a být šťastni. Duchovní nauka je cesta, jak se zbavit tužeb a najít štěstí. Centrálním slovem je nelpění, vytěsňování ega. Nelpět však, tak se mi zdá, znamená nežít. Přesněji: nežít v permanentním pohybu, bloudění džunglí událostí, vněmů, vztahů, pokud „nohy slouží“.
Také já jsem lpěl celý život, štěstí jsem pociťoval epizodicky – nejčastěji v okamžicích naplnění tužeb (v rolích mladého člověka, občana, partnera, rodiče, pracovníka…). Trvalé štěstí jsem nepotkal. Smysl svého života jsem shledával, když jsem dosáhl subjektivní uspokojení, zadostučinění, uznání. Jak jsem však řekl – šlo o pocit epizodický a většinou okořeněný dodatečnou intuicí.
Petr P. a Jirka B., přátelé a kliničtí psychoterapeuti, mi řekli, že smysl života neexistuje. Je pouze život. Je individuální, subjektivní, naplňující/nenaplňující a podle toho život má, anebo nemá smysl. Obsesivně se upnout na otázku smyslu může být patologické, může svědčit o pociťovaném deficitu, anebo potřebě sebeprezentace.
Svoboda, demokracie, národ, víra… kvůli kterým jsme ochotni, často pouze verbálně, jít „s kůží na trh“, jsou v podmínkách liberální demokracie „pouze“ cvičením. V hraničních situacích, v ohrožení života, v podmínkách gulagů, genocid, válek, na útěku… jde o přežití. Číst Šalamova, Amériho…, svědectví přeživších, je „konzumací“ příběhů posilujících imunitu a ostražitost. Možná.
Dějiny lidských bytostí jsou dějinami kulturních konstrukcí – náboženských a ideologických spiritualit. Každá z nich si – přímo anebo nepřímo – nárokuje na svou definici smyslu života. Svobodný jednotlivec má nárok na volbu. Svou volbu! V nesvobodných poměrech jde o volbu pod sankcí. Pojem a problém smyslu života se stává bojem s oběťmi.
A opravdu: jak mám uchopit poselství sdělované kazatelem jedné víry? A není i pátrání po smyslu života iluzí a vírou, jak to řekli Peter P. a Jirka B.? Jsem náchylný říct, že smysl života spočívá v aktuálním konání. Aktuální konání se mění, a smyslů je spousta. Směřuje jejich vektor po spirále? Má kulturně-civilizační znaménko, anebo je intimní, velice subjektivní?
Například já, když necháme bokem intimitu rodinného soužití: trauma holocaustu, stigma židovství, život v paralelní kultuře za komunizmu, aktivní účast na revoluci 1989, vědecká kariera, texty, knihy, filmy… vnoučata. Duch doby se ve mně utvářel a lámal na pokračování. Naposled nedávno, šestnáctého listopadu 2019 nad památníkem pro mrtvé uprchlíky na slovensko-ukrajinské hranici.
Kontinuita? Řád prostřednictvím chaosu? Pulzující cykly? Neuchopitelno nad námi a kolem nás? A není to jedno? Žil jsem v rychlém poklusu, který prošel do pomalé chůze. Stopu, kterou zanechávám v kulturním genotypu svého mikrosvěta, za krátký čas překryje vrstva nového písku a časem přejde v lagunu.
Nicméně, rád uvěřím že i v zrnku písku je celý vesmír. Anebo raději knize Genesis 3.19? Konceptu reinkarnací? Věčnosti genetické stopy? První kapitole Tao Te Tingu? Všechna tato tvrzení jsou mi blízká. Nejblíže pak to o neuchopitelnosti a nepojmenovatelnosti počátku počátků, hlubiny všech tajemství. Děsím se lidí, kteří znají konečnou a jedinou pravdu.
Smysl lidského života je pestrá a proměnlivá mozaika událostí a jejich reflexí s otevřeným koncem. Například tato chvíle, kdy píšu tento text. Jaký má smysl? Pro každého ze čtenářů asi jiný. A pro mě? Nevím. Byl jsem zde za hledače? Kazatele? Baviče? To nejdůležitější totiž při psaní postrádám – živou komunikaci, v jejíž smysl ještě pořád věřím.
Poznámka: Text je přípravou na diskusi k tématu o smyslu života, tato verze byla uveřejněna na stránce www.tyzden.sk
V akci člověk nereflektuje – koná intuitivně. Intervenují přitom všechny faktory, které ho utvářejí. Následné reflexe jsou do značné míry dodatečným vysvětlováním příčin, průběhu a důsledků rozhodnutí. V jistých obdobích životní dráhy nastupuje také hledání smyslu. A víra v jeho uchopení jako kritéria hodnocení cesty životem.
Tibetský buddhizmus, v mých představách, například hlásá, že lidé se touží zbavit utrpení a být šťastni. Duchovní nauka je cesta, jak se zbavit tužeb a najít štěstí. Centrálním slovem je nelpění, vytěsňování ega. Nelpět však, tak se mi zdá, znamená nežít. Přesněji: nežít v permanentním pohybu, bloudění džunglí událostí, vněmů, vztahů, pokud „nohy slouží“.
Také já jsem lpěl celý život, štěstí jsem pociťoval epizodicky – nejčastěji v okamžicích naplnění tužeb (v rolích mladého člověka, občana, partnera, rodiče, pracovníka…). Trvalé štěstí jsem nepotkal. Smysl svého života jsem shledával, když jsem dosáhl subjektivní uspokojení, zadostučinění, uznání. Jak jsem však řekl – šlo o pocit epizodický a většinou okořeněný dodatečnou intuicí.
Petr P. a Jirka B., přátelé a kliničtí psychoterapeuti, mi řekli, že smysl života neexistuje. Je pouze život. Je individuální, subjektivní, naplňující/nenaplňující a podle toho život má, anebo nemá smysl. Obsesivně se upnout na otázku smyslu může být patologické, může svědčit o pociťovaném deficitu, anebo potřebě sebeprezentace.
Svoboda, demokracie, národ, víra… kvůli kterým jsme ochotni, často pouze verbálně, jít „s kůží na trh“, jsou v podmínkách liberální demokracie „pouze“ cvičením. V hraničních situacích, v ohrožení života, v podmínkách gulagů, genocid, válek, na útěku… jde o přežití. Číst Šalamova, Amériho…, svědectví přeživších, je „konzumací“ příběhů posilujících imunitu a ostražitost. Možná.
Dějiny lidských bytostí jsou dějinami kulturních konstrukcí – náboženských a ideologických spiritualit. Každá z nich si – přímo anebo nepřímo – nárokuje na svou definici smyslu života. Svobodný jednotlivec má nárok na volbu. Svou volbu! V nesvobodných poměrech jde o volbu pod sankcí. Pojem a problém smyslu života se stává bojem s oběťmi.
A opravdu: jak mám uchopit poselství sdělované kazatelem jedné víry? A není i pátrání po smyslu života iluzí a vírou, jak to řekli Peter P. a Jirka B.? Jsem náchylný říct, že smysl života spočívá v aktuálním konání. Aktuální konání se mění, a smyslů je spousta. Směřuje jejich vektor po spirále? Má kulturně-civilizační znaménko, anebo je intimní, velice subjektivní?
Například já, když necháme bokem intimitu rodinného soužití: trauma holocaustu, stigma židovství, život v paralelní kultuře za komunizmu, aktivní účast na revoluci 1989, vědecká kariera, texty, knihy, filmy… vnoučata. Duch doby se ve mně utvářel a lámal na pokračování. Naposled nedávno, šestnáctého listopadu 2019 nad památníkem pro mrtvé uprchlíky na slovensko-ukrajinské hranici.
Kontinuita? Řád prostřednictvím chaosu? Pulzující cykly? Neuchopitelno nad námi a kolem nás? A není to jedno? Žil jsem v rychlém poklusu, který prošel do pomalé chůze. Stopu, kterou zanechávám v kulturním genotypu svého mikrosvěta, za krátký čas překryje vrstva nového písku a časem přejde v lagunu.
Nicméně, rád uvěřím že i v zrnku písku je celý vesmír. Anebo raději knize Genesis 3.19? Konceptu reinkarnací? Věčnosti genetické stopy? První kapitole Tao Te Tingu? Všechna tato tvrzení jsou mi blízká. Nejblíže pak to o neuchopitelnosti a nepojmenovatelnosti počátku počátků, hlubiny všech tajemství. Děsím se lidí, kteří znají konečnou a jedinou pravdu.
Smysl lidského života je pestrá a proměnlivá mozaika událostí a jejich reflexí s otevřeným koncem. Například tato chvíle, kdy píšu tento text. Jaký má smysl? Pro každého ze čtenářů asi jiný. A pro mě? Nevím. Byl jsem zde za hledače? Kazatele? Baviče? To nejdůležitější totiž při psaní postrádám – živou komunikaci, v jejíž smysl ještě pořád věřím.
Poznámka: Text je přípravou na diskusi k tématu o smyslu života, tato verze byla uveřejněna na stránce www.tyzden.sk