jsem se účastnil akcí, spojených s třicátým výročím něžné revoluce na Slovenku. Ve Zvoleně, Rožnavě, Sobrancích, Humenném, Košicích, Bratislavě, Trenčíně.
Podal jsem si ruky se stovkami skvělých lidí. Po návratu domů jsem hlásil: „Nic není ztraceno!“
Veliké dějinné zvraty nabízejí neopakovatelnou příležitost klást si individuálně i kolektivně otázku smyslu života v extrémních podmínkách. Čili naléhavěji a také pravdivěji než obvykle. V listopadu 2019, například, ve vztahu k otázkám lidské svobody, dobra, zla a podobně. V průběhu několika dnů ritualizovaných oslav třicátého výročí pádu totalitního režimu jsme měli možnost sledovat masová vystoupení občanů i příběhy jednotlivců, mediální interpretace jednoho i druhého, závody o místo na pódiu a v dějinách. Denně a v přímém přenosu. Byl to mix patosu (přehlídka kapel a slavnostních proslovů) i falešných úsměvů (staré křivdy!). Defilé heroických okamžiků, starých lží, deliktů a omylů i hořkosti (ne všichni seděli za prostřenými stoly, a už vůbec ne všichni se považovali za vítěze „velkého třesku“). Vnímavý účastník a pozorovatel nemohl nevidět životem ošoupané tváře bojovníků z někdejší první linie Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu, i naleštěný dizajn těch, kteří se přidali, když už bylo hotovo. Některé zásluhy byly zapomenuty, mnohé nespravedlnosti zůstali nenapraveny. Ve finále bylo jasné jediné: datum 17. 11. 1989 definitivně patří do dějin a za ním se řadili do obrovitého zástupu lidé se svými odlišnými a unikátními reflexemi. Nad tímto zástupem tváře lídrů revoluce – zčásti oprávněně ikonické.
V tomtéž zástupu ovšem také ti, kteří o ritualizaci „velikých“ dějin nestojí. Intuitivně cítí výzvy, kterým čelíme, anebo si jednoduše dělají své – jsou na cestě. Možná jsem propadl iluzi, ale když jsem po ukončení všech oficialit slyšel od Petra Kalmuse, umělce a aktivisty, jak mi o smyslu svého života říká, že to byl, je a bude boj se zlem, věděl jsem, že nekecá.
Na otázku o smyslu individuálního života (žádný kolektivní neexistuje) odpovídám: existuje i neexistuje. Hodně záleží na tom, kdo mluví a na tom, jestli také sám kráčí tam, kam ukazuje prstem.
Veliké dějinné zvraty nabízejí neopakovatelnou příležitost klást si individuálně i kolektivně otázku smyslu života v extrémních podmínkách. Čili naléhavěji a také pravdivěji než obvykle. V listopadu 2019, například, ve vztahu k otázkám lidské svobody, dobra, zla a podobně. V průběhu několika dnů ritualizovaných oslav třicátého výročí pádu totalitního režimu jsme měli možnost sledovat masová vystoupení občanů i příběhy jednotlivců, mediální interpretace jednoho i druhého, závody o místo na pódiu a v dějinách. Denně a v přímém přenosu. Byl to mix patosu (přehlídka kapel a slavnostních proslovů) i falešných úsměvů (staré křivdy!). Defilé heroických okamžiků, starých lží, deliktů a omylů i hořkosti (ne všichni seděli za prostřenými stoly, a už vůbec ne všichni se považovali za vítěze „velkého třesku“). Vnímavý účastník a pozorovatel nemohl nevidět životem ošoupané tváře bojovníků z někdejší první linie Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu, i naleštěný dizajn těch, kteří se přidali, když už bylo hotovo. Některé zásluhy byly zapomenuty, mnohé nespravedlnosti zůstali nenapraveny. Ve finále bylo jasné jediné: datum 17. 11. 1989 definitivně patří do dějin a za ním se řadili do obrovitého zástupu lidé se svými odlišnými a unikátními reflexemi. Nad tímto zástupem tváře lídrů revoluce – zčásti oprávněně ikonické.
V tomtéž zástupu ovšem také ti, kteří o ritualizaci „velikých“ dějin nestojí. Intuitivně cítí výzvy, kterým čelíme, anebo si jednoduše dělají své – jsou na cestě. Možná jsem propadl iluzi, ale když jsem po ukončení všech oficialit slyšel od Petra Kalmuse, umělce a aktivisty, jak mi o smyslu svého života říká, že to byl, je a bude boj se zlem, věděl jsem, že nekecá.
Na otázku o smyslu individuálního života (žádný kolektivní neexistuje) odpovídám: existuje i neexistuje. Hodně záleží na tom, kdo mluví a na tom, jestli také sám kráčí tam, kam ukazuje prstem.