Původní zadání z pražského Keplerova gymnázia znělo „Pouta“. Když po mě chtěli anotaci, dodal jsem dvě ještě slova: ploty a dialog.
Když jsem začal přemýšlet o obsahu své přednášky dodal jsem třetí – nelpění.
Budu mluvit v horizontu posledního století, protože zahrnuje živou paměť – životy generací mých prarodičů, rodičů, životy mé generace a generace mých dětí a vnoučat. Mluví žid, zasažený holocaustem, který vyrůstal bez táty a nejužší rodiny (nepřežili), kritický intelektuál (přitahují mě společenské problémy), liberální demokrat (svobodu jednotlivce považuji za klíčovou) s anarchoidními sklony (k institucím a státu nepřechovávám žádné emoce, národy a náboženství považuji za kulturní konstrukty), společenský vědec (prognostik a sociolog), přímý svědek a aktér několika zlomových událostí posledního více jak půl století.
Dlouhá léta jsem cítil připoutanost k nejužší rodině (mámě, bratrovi, tátovu bratrovi, otce jsem neměl zastřelili ho na pochodu smrti ze Sachsenhausenu) ke konkrétnímu místu (žil jsem v Bratislavě, kde předtím stálo židovské a romské ghetto), k místní komunitě, ze které se grupovala parta nejbližších kamarádů (s Martinem Bútorou mě pojí sdílený příběh dodnes).
Postupně se kolem začali vztyčovat ploty – materiální (původní lokalita zmizela v nenávratnu a s ní také komunita jejích obyvatel a životních stylů), etnické (byl jsem židák mezi cikány, góji a gádži), statusové (číšníci, zelináři, pumpaři, komunisté na tom byli lépe), ploty vztyčované vírami (ideologickými i náboženskými) … a později také subkulturami (zájmy).
Byl to život v papiňáku, což si uvědomovali jenom někteří. Odstředivá síla exploze (nejdříve jenom epizodické vypuštění přetlaku v šedesátých letech, a pak naplno v, a po listopadu 1989) najednou odhalila svět nových pout a plotů. Resuscitace nacionalizmu („Půda a krev“, „Nic než národ“, „Na Slovensku po slovensky“, „Za Boha a za národ“) a globalizace (včetně srážky a soužití kultur). Vstoupili jsme do „nového světa“ nevybaveni základními návyky, znalostmi a zkušenostmi. Někteří reagovali návratem ke kmenovým instinktům (obnovování prapůvodních pout) a jiní vykročili do světa „bez hranic“.
V této pomyslné válečné zóně se také odehrává dnešní střet vevnitř našeho civilizačního okruhu. V nepříliš přesné zkratce jde o střet lidí vyznávajících primárně své občanství a „národovců“ (pokud možno bílých a heterosexuálních). Pod povrchem tohoto zápasu jde, jako obvykle, příliš často o profity a moc. Metaforicky spočívá v přetahování těch, kteří staví národovecké, náboženské, ideologické… ploty a těch, kteří je bourají ve víře v univerzální lidskost. O stavění plotů víme své z moderních dějin (nacisté, komunisté a obecně nacionalisté byli v tomhle řemesle mistry). Bourání plotů dá více zabrat a je také v praxi méně efektivní. Nemluvě o tom, že pod tlakem a pod hrozbou násilí, což jest doména stavěčů plotů, mají lidé sklon podvolit se.
S léty a stárnutím, anebo ve vyhrocených krizových situacích, občas souvisí schopnost reflexe. Tázaní po smyslu života a postoj k smrti stavěl před vědomé „já“ otázky vztahu k tomu, co „já“ přesahuje (společenský kontext) a co mu bylo skryto (nevědomé „já“). Ideální metodou, jak na to, je zkusit to naživo. Jistě, je lepší přečíst si Varlama Šalamova, než zkusit si život o krutém hladu v úmorné fyzické dřině a vojákem s odjištěnou zbraní za zády. Je dobré nechat se najmout do humanitarní mise na Lesbosu, abychom dokázali procítit úděl migranta z oblastí války a hladu. Nemluvě o tom, že pokusit se o dialog s nacistou v podmínkách míru je jiná káva jako si počkat na komunikaci přes ostnaté dráty narvané vysokým napětím.
Současně není pochyb, že existují hodnoty, které stojí za oběti nejvyšší: děti, rodina, bližní… svoboda (tato ovšem ne pro všechny) … a přežití, samozřejmě. V míru a blahobytu se to ovšem kecá. Zvláště letos, kdy nás čeká připomínka událostí z listopadu 1989. Zažíváme, a ještě zažijeme inflaci slov a propletenec vztahů, sítí, zájmů (a navazujícících intepretací), osobních vyznání, víry a důvěry, faktů a informací (dezinfomací) pozbíraných z různých zdrojů a za různých životních situací, mezinárodních konotací a subjektivního naladění, hodnotového zázemí, genetických stop, dodatečné intuice... Ten propletenec dává celku, jakým byl fenomén naší revoluce, nádech obtížně uchopitelného, tajemného, a někdy také trochu bulvárního kabaretního divadla. Abych se v tom neutopil, pomáhám si osobním morálním nastavením, povšechnou znalostí životů "těch, kteří mluví", a tím, co jsem evidentně viděl, slyšel, konal, prožil. Jsem jeden z mnoha svědků a nenárokuji si na pravdu. Opravdu ne. Letošní listopad nebude pro aktéry událostí spřed třiceti let jednoduchý. O to složitější bude pro lidi bez osobní zkušenosti. Dějiny ovšem nemilují příliš veliký zmatek. Jsem zvědavý, které interpretace do nich vstoupí. Je však velice pravděpodobné, že zvědavost mé generace zůstane neukojena. Jsme na odchodu a dějiny jsou navíc otevřená kniha.
V loňském roce jsem se ocitnul na bratislavské tribuně. Myslím, že to bylo také při příležitosti výročí listopadu 1989. Řekl jsem tři věci: 1) Všichni jsme my, 2) bylo by fajn, kdybychom si dokázali podat ruce i za třicet let a 3) nezapomeňme na ty, kteří nesedí za plným stolem. Letos mě čeká na Slovensku totéž. Řeknu také tři věci, ovšem s mírným posunem: 1) Všichni jsme my, ale někteří jsou dobří hajzlové, 2) bylo by fajn, kdybychom si mohli za třicet let podat ruce, ale existují hranice tolerance – demarkační linií jsou pravidla hry a spravedlnost, 3) ano, ne všichni sedí za plným stolem – dejme jim šanci, ale nesmí to být mana z nebe.
Žijeme v období, kdy se láme epocha. Je dobré si připomenout prastaré pravdy: Zlaté pravidlo říká „nedělej jiným, co nechceš, aby oni dělali tobě“. Poselství z gulagů a koncentračních táborů: brutálním násilím se lidé rozdělí na mohutnou většinu zbabělců a malou menšinu statečných… A poslední: laskavost a soucit je cesta – jediná smysluplná. V dobrých časech, samozřejmě. Ve zlých je vyhrazena pro statečné. Vždy se takoví najdou. Budou ovšem muset nasadit vlastní kůži – a jsme u nelpění. Myslím nelpění na vlastním egu a všem, co je „mé“.
Psáno pro www.tyzden.sk
Budu mluvit v horizontu posledního století, protože zahrnuje živou paměť – životy generací mých prarodičů, rodičů, životy mé generace a generace mých dětí a vnoučat. Mluví žid, zasažený holocaustem, který vyrůstal bez táty a nejužší rodiny (nepřežili), kritický intelektuál (přitahují mě společenské problémy), liberální demokrat (svobodu jednotlivce považuji za klíčovou) s anarchoidními sklony (k institucím a státu nepřechovávám žádné emoce, národy a náboženství považuji za kulturní konstrukty), společenský vědec (prognostik a sociolog), přímý svědek a aktér několika zlomových událostí posledního více jak půl století.
Dlouhá léta jsem cítil připoutanost k nejužší rodině (mámě, bratrovi, tátovu bratrovi, otce jsem neměl zastřelili ho na pochodu smrti ze Sachsenhausenu) ke konkrétnímu místu (žil jsem v Bratislavě, kde předtím stálo židovské a romské ghetto), k místní komunitě, ze které se grupovala parta nejbližších kamarádů (s Martinem Bútorou mě pojí sdílený příběh dodnes).
Postupně se kolem začali vztyčovat ploty – materiální (původní lokalita zmizela v nenávratnu a s ní také komunita jejích obyvatel a životních stylů), etnické (byl jsem židák mezi cikány, góji a gádži), statusové (číšníci, zelináři, pumpaři, komunisté na tom byli lépe), ploty vztyčované vírami (ideologickými i náboženskými) … a později také subkulturami (zájmy).
Byl to život v papiňáku, což si uvědomovali jenom někteří. Odstředivá síla exploze (nejdříve jenom epizodické vypuštění přetlaku v šedesátých letech, a pak naplno v, a po listopadu 1989) najednou odhalila svět nových pout a plotů. Resuscitace nacionalizmu („Půda a krev“, „Nic než národ“, „Na Slovensku po slovensky“, „Za Boha a za národ“) a globalizace (včetně srážky a soužití kultur). Vstoupili jsme do „nového světa“ nevybaveni základními návyky, znalostmi a zkušenostmi. Někteří reagovali návratem ke kmenovým instinktům (obnovování prapůvodních pout) a jiní vykročili do světa „bez hranic“.
V této pomyslné válečné zóně se také odehrává dnešní střet vevnitř našeho civilizačního okruhu. V nepříliš přesné zkratce jde o střet lidí vyznávajících primárně své občanství a „národovců“ (pokud možno bílých a heterosexuálních). Pod povrchem tohoto zápasu jde, jako obvykle, příliš často o profity a moc. Metaforicky spočívá v přetahování těch, kteří staví národovecké, náboženské, ideologické… ploty a těch, kteří je bourají ve víře v univerzální lidskost. O stavění plotů víme své z moderních dějin (nacisté, komunisté a obecně nacionalisté byli v tomhle řemesle mistry). Bourání plotů dá více zabrat a je také v praxi méně efektivní. Nemluvě o tom, že pod tlakem a pod hrozbou násilí, což jest doména stavěčů plotů, mají lidé sklon podvolit se.
S léty a stárnutím, anebo ve vyhrocených krizových situacích, občas souvisí schopnost reflexe. Tázaní po smyslu života a postoj k smrti stavěl před vědomé „já“ otázky vztahu k tomu, co „já“ přesahuje (společenský kontext) a co mu bylo skryto (nevědomé „já“). Ideální metodou, jak na to, je zkusit to naživo. Jistě, je lepší přečíst si Varlama Šalamova, než zkusit si život o krutém hladu v úmorné fyzické dřině a vojákem s odjištěnou zbraní za zády. Je dobré nechat se najmout do humanitarní mise na Lesbosu, abychom dokázali procítit úděl migranta z oblastí války a hladu. Nemluvě o tom, že pokusit se o dialog s nacistou v podmínkách míru je jiná káva jako si počkat na komunikaci přes ostnaté dráty narvané vysokým napětím.
Současně není pochyb, že existují hodnoty, které stojí za oběti nejvyšší: děti, rodina, bližní… svoboda (tato ovšem ne pro všechny) … a přežití, samozřejmě. V míru a blahobytu se to ovšem kecá. Zvláště letos, kdy nás čeká připomínka událostí z listopadu 1989. Zažíváme, a ještě zažijeme inflaci slov a propletenec vztahů, sítí, zájmů (a navazujícících intepretací), osobních vyznání, víry a důvěry, faktů a informací (dezinfomací) pozbíraných z různých zdrojů a za různých životních situací, mezinárodních konotací a subjektivního naladění, hodnotového zázemí, genetických stop, dodatečné intuice... Ten propletenec dává celku, jakým byl fenomén naší revoluce, nádech obtížně uchopitelného, tajemného, a někdy také trochu bulvárního kabaretního divadla. Abych se v tom neutopil, pomáhám si osobním morálním nastavením, povšechnou znalostí životů "těch, kteří mluví", a tím, co jsem evidentně viděl, slyšel, konal, prožil. Jsem jeden z mnoha svědků a nenárokuji si na pravdu. Opravdu ne. Letošní listopad nebude pro aktéry událostí spřed třiceti let jednoduchý. O to složitější bude pro lidi bez osobní zkušenosti. Dějiny ovšem nemilují příliš veliký zmatek. Jsem zvědavý, které interpretace do nich vstoupí. Je však velice pravděpodobné, že zvědavost mé generace zůstane neukojena. Jsme na odchodu a dějiny jsou navíc otevřená kniha.
V loňském roce jsem se ocitnul na bratislavské tribuně. Myslím, že to bylo také při příležitosti výročí listopadu 1989. Řekl jsem tři věci: 1) Všichni jsme my, 2) bylo by fajn, kdybychom si dokázali podat ruce i za třicet let a 3) nezapomeňme na ty, kteří nesedí za plným stolem. Letos mě čeká na Slovensku totéž. Řeknu také tři věci, ovšem s mírným posunem: 1) Všichni jsme my, ale někteří jsou dobří hajzlové, 2) bylo by fajn, kdybychom si mohli za třicet let podat ruce, ale existují hranice tolerance – demarkační linií jsou pravidla hry a spravedlnost, 3) ano, ne všichni sedí za plným stolem – dejme jim šanci, ale nesmí to být mana z nebe.
Žijeme v období, kdy se láme epocha. Je dobré si připomenout prastaré pravdy: Zlaté pravidlo říká „nedělej jiným, co nechceš, aby oni dělali tobě“. Poselství z gulagů a koncentračních táborů: brutálním násilím se lidé rozdělí na mohutnou většinu zbabělců a malou menšinu statečných… A poslední: laskavost a soucit je cesta – jediná smysluplná. V dobrých časech, samozřejmě. Ve zlých je vyhrazena pro statečné. Vždy se takoví najdou. Budou ovšem muset nasadit vlastní kůži – a jsme u nelpění. Myslím nelpění na vlastním egu a všem, co je „mé“.
Psáno pro www.tyzden.sk