prišli českí neonacisti provokovať rovno na miesto bývalého koncentračného tábora pre Rómov v Letoch u Písku. Boli sme pre nich „špiny“. Pravý obsah tohoto označenia som pochopil až pri čítaní knihy o zvláštnych komandách v Osvienčime (Svědkové z továrny na smrt. Praha 2007).
Nacistická propaganda označovala Židov za škodlivý hmyz. Himmler to na stretnutí gruppenführerov SS v septembri 1943 (Poznaň) povedal takto: „Na antisemitizmus musíme pohlížet stejně jako na odvšivení. Zbavit se vší, to není otázka světového názoru. To je záležitost čistoty. Stejně tak antisemitizmus pro nás nebyl světonázorovou otázkou, ale záležitostí hygieny.“ Tak preto sa v plynových komorách uplatnil Cyklon B – účinný prostriedok na ničenie hmyzu! Bola to však „hygiena“ nanajvýš ekonomická. Mŕtvym sa kliešťami vytrhávali zlaté zuby, odoberali protézy, strihali vlasy. Keď 27. januára 1945 oslobodila Osvienčim Červená armáda, našli vojaci v skladoch 7000 kilogramov zabalených ženských vlasov, pripravených na expedíciu k spracovateľom, hory protéz rôznych telesných orgánov, štetcov na holenie, detských topánok a iných pozostatkov „zvláštneho zachádzania“, ako sa v hantýrke SS hovorilo hromadnému vraždeniu ľudí v plynových komorách a ich spaľovaniu v krematóriách.
Lekár SS Johann Paul Kremer si pri výsluchu v roku 1947 spomenul napríklad aj na takúto scénu: „Zvlášť nepříjemné bylo zplynování na kost vyhublých žen z ženského tábora, jimž se obecně říkalo „muselmanky“... Jako anatom jsem viděl mnoho strašných věcí, měl jsem často co dělat s mrtvolami, ale to, co jsem viděl tehdy, se nedalo k ničemu přirovnat.“ Kremer tu popisuje udalosť z 5. septembra 1942. Už 6. septembra však v jeho deníku čítame: „Dneska v neděli vynikající oběd: rajská polévka, půlka kuřete s bramborami a červeným zelím, moučník a skvělá vanilková zmrzlina.“ To Samuel Hejblum, väzeň zo zvláštneho komanda, má iné spomienky: „Stál jsem s přítelem Simonem na vozíku, nakládali jsme mrtvoly, mimina, starce, ženy, nakonec... nakonec jsem z plynové komory vynesl i mrtvolu své matky.“
Minimálne od roku 1942 bolo jasné, čo sa v Osvienčime (ale aj v táboroch Belzec, Sobibor, Treblinka a inde) deje. Slováci Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler po úteku z Osvienčimu podali svetovej verejnosti obraz desivej pravdy. Nenasledovala žiadna koordinovaná akcia, žiadna masívna ofenzíva spojencov, žiadne spojenecké bombardovanie osvienčimských krematórií. Hromadné vyvražďovanie pokračovalo až do konca vojny. Tesne pred Vianocami roku 2007 som dostal od priateľky Vierky Meisels z Izraela takýto mail (citujem doslova): „Co sa tyka vyroci, len som ta chcela uvedomit, ze dnes- 22 decemra (1944), sme dosli do Terezina. Nie ze by to bola velka radost, ale vsetko je relativne - Auswitz by bol horsi.“
Odvtedy uplynulo veľa rokov. O to, aby sme neprepadli ilúziám, sa dnes pričiňujú neonacististickí mládežníci. Stretávame sa s nimi, keď pochodujú ulicami, na ich internetových stránkach, pri rasovo či etnicky motivovanom násilí. „Zvláštne zaobchádzanie“ nepatrí nevratnej minulosti. Jeho ochotní pomocníci a vykonávatelia žijú medzi nami. Kresťanský teológ a mysliteľ Hans Küng hovorí: „Utrpení nesmírnému, nezaviněnému, nesmyslnému nelze – a to jak v individuální, tak v sociální oblasti – teoreticky porozumět, je třeba v něm prakticky obstát.“ (Krédo. Praha 2007). Prakticky obstáť znamená konfrontáciu – fyzickú a nadoraz. V uliciach, na súdoch, v médiach.
Lekár SS Johann Paul Kremer si pri výsluchu v roku 1947 spomenul napríklad aj na takúto scénu: „Zvlášť nepříjemné bylo zplynování na kost vyhublých žen z ženského tábora, jimž se obecně říkalo „muselmanky“... Jako anatom jsem viděl mnoho strašných věcí, měl jsem často co dělat s mrtvolami, ale to, co jsem viděl tehdy, se nedalo k ničemu přirovnat.“ Kremer tu popisuje udalosť z 5. septembra 1942. Už 6. septembra však v jeho deníku čítame: „Dneska v neděli vynikající oběd: rajská polévka, půlka kuřete s bramborami a červeným zelím, moučník a skvělá vanilková zmrzlina.“ To Samuel Hejblum, väzeň zo zvláštneho komanda, má iné spomienky: „Stál jsem s přítelem Simonem na vozíku, nakládali jsme mrtvoly, mimina, starce, ženy, nakonec... nakonec jsem z plynové komory vynesl i mrtvolu své matky.“
Minimálne od roku 1942 bolo jasné, čo sa v Osvienčime (ale aj v táboroch Belzec, Sobibor, Treblinka a inde) deje. Slováci Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler po úteku z Osvienčimu podali svetovej verejnosti obraz desivej pravdy. Nenasledovala žiadna koordinovaná akcia, žiadna masívna ofenzíva spojencov, žiadne spojenecké bombardovanie osvienčimských krematórií. Hromadné vyvražďovanie pokračovalo až do konca vojny. Tesne pred Vianocami roku 2007 som dostal od priateľky Vierky Meisels z Izraela takýto mail (citujem doslova): „Co sa tyka vyroci, len som ta chcela uvedomit, ze dnes- 22 decemra (1944), sme dosli do Terezina. Nie ze by to bola velka radost, ale vsetko je relativne - Auswitz by bol horsi.“
Odvtedy uplynulo veľa rokov. O to, aby sme neprepadli ilúziám, sa dnes pričiňujú neonacististickí mládežníci. Stretávame sa s nimi, keď pochodujú ulicami, na ich internetových stránkach, pri rasovo či etnicky motivovanom násilí. „Zvláštne zaobchádzanie“ nepatrí nevratnej minulosti. Jeho ochotní pomocníci a vykonávatelia žijú medzi nami. Kresťanský teológ a mysliteľ Hans Küng hovorí: „Utrpení nesmírnému, nezaviněnému, nesmyslnému nelze – a to jak v individuální, tak v sociální oblasti – teoreticky porozumět, je třeba v něm prakticky obstát.“ (Krédo. Praha 2007). Prakticky obstáť znamená konfrontáciu – fyzickú a nadoraz. V uliciach, na súdoch, v médiach.