„Volby v roce 1992 skončily naprostým šokem. Lidé, kterým se dnes říká pražská kavárna a jimž se tehdy říkalo pravdoláskaři či havlisté, se vůbec nedostali do parlamentu. To pro ně byl absolutní šok“,
dozvídám se to od V. Klause st. z proruského dezinformačního portálu Sputnik (text převzali z Lidových novin). V dalším podobném zdroji, v Parlamentních listech, V. Klaus ml. tvrdí, že: „Oni nenávidí národy. Jásají, když přijde milion migrantů, cpou se vám do života“. Ti oni jsme my, sluníčkáři.
Jakože naše revoluce začala Klausem a jeho privatizací? Nebýt jeho „JÁ“, jsme v hlubokém marasmu? Jakože nenávidíme své blízké a bližní, s nimiž jsme také národ? Soucit s lidmi na útěku před válkou a bídou není jedním z pilířů naší kulturní tradice? A není to žvatlání klausistů, jenom žvatlání ve jménu cesty k moci? Cestou, pro kterou je politika především o vládnutí, a ne o službě?
Klausové se zřejmě chystají, spolu s Okamurou a dalšími podobnými, oslavit třicáté výročí listopadu 1989 po svém.
V něčem však mají ti troubové pravdu. Ideologizace věcných problémů, včetně problémů rovnosti pohlaví, klimatických změn, migrace, evropské integrace a dalších a dalších, rozmnožuje řady fanatiků, kteří jsou, vedle těch náboženských, největší překážkou společenského dialogu o jejich řešení.
Vlastně mají pravdu ještě v něčem: Musíme je, tedy klausisty, abych použil jejich slovník, připravit o právo cpát se nám do životů. Při demokratickém hlasování, ve volbách. Budiž výročí listopadu 1989 cvičením „naostro“, tudíž spíše veselé, spíše pro mladé, spíše prozápadní a proevropské, spíše sluníčkářské… Žádné strachy, jednoho i druhého Klause, ani Zemana tam zřejmě nepotkáte. Ovčáček to už nějak a někde vysvětlí. Vlastně už začal.
P.S.
Titulku jsem si vypůjčil z rozhovoru Moniky Le Fay s Mirkem Vodrážkou (zde:
https://monikalefay.cz/minulost-je-pred-nami-rozhovor-moniky-le-fay-s-miroslavem-vodrazkou/. Počas psaní této glosy mi přišel článek od Patra Havlíka z Přítomnosti (zde: http://www.pritomnost.cz/2019/10/20/straslivy-zivot-babisuv/. Jeden i druhý podtrhují totéž memento.
Jakože naše revoluce začala Klausem a jeho privatizací? Nebýt jeho „JÁ“, jsme v hlubokém marasmu? Jakože nenávidíme své blízké a bližní, s nimiž jsme také národ? Soucit s lidmi na útěku před válkou a bídou není jedním z pilířů naší kulturní tradice? A není to žvatlání klausistů, jenom žvatlání ve jménu cesty k moci? Cestou, pro kterou je politika především o vládnutí, a ne o službě?
Klausové se zřejmě chystají, spolu s Okamurou a dalšími podobnými, oslavit třicáté výročí listopadu 1989 po svém.
V něčem však mají ti troubové pravdu. Ideologizace věcných problémů, včetně problémů rovnosti pohlaví, klimatických změn, migrace, evropské integrace a dalších a dalších, rozmnožuje řady fanatiků, kteří jsou, vedle těch náboženských, největší překážkou společenského dialogu o jejich řešení.
Vlastně mají pravdu ještě v něčem: Musíme je, tedy klausisty, abych použil jejich slovník, připravit o právo cpát se nám do životů. Při demokratickém hlasování, ve volbách. Budiž výročí listopadu 1989 cvičením „naostro“, tudíž spíše veselé, spíše pro mladé, spíše prozápadní a proevropské, spíše sluníčkářské… Žádné strachy, jednoho i druhého Klause, ani Zemana tam zřejmě nepotkáte. Ovčáček to už nějak a někde vysvětlí. Vlastně už začal.
P.S.
Titulku jsem si vypůjčil z rozhovoru Moniky Le Fay s Mirkem Vodrážkou (zde:
https://monikalefay.cz/minulost-je-pred-nami-rozhovor-moniky-le-fay-s-miroslavem-vodrazkou/. Počas psaní této glosy mi přišel článek od Patra Havlíka z Přítomnosti (zde: http://www.pritomnost.cz/2019/10/20/straslivy-zivot-babisuv/. Jeden i druhý podtrhují totéž memento.