Neznám Pavlu Holcovou osobně.
A do doby, kdy byli zveřejněné informace z kauzy Panama Pepers a zavražděn investigativní novinář Ján Kuciak se svou snoubenkou Matinou Kušnírovou jsem netušil, co dělá.
Když jsem byl osloven s nabídkou pronést 19.10.2019 laudatio při udělení Prix Irene pro Pavlu Holcovou, pojal jsem to jako příležitost říct pár slov k reflexi období od listopadu 1989 po dnešek. Bez něhož by neexistovala ani investigativní žurnalistika, jak ji dnes známe.
Při psaní prvních verzí svého proslovu jsem propadl chronické nemoci veřejných intelektuálů – psal jsem především o duchu této doby, složitým jazykem byť takzvaně „vlastníma očima“. Vyléčila mě konzultace s Milenou Holcovou, Pavlinou mámou, cestovatelkou, spisovatelkou a rázovitou ženou, která – tak ji znám – nedělá ze života vědu a jde po hlavě tam, kam ji její naturel vede. Pod první částí mého laudatia by měla být podepsaná ona.
***
Pavla po studiu žurnalistiky začala pracovat pro Člověka v tísni. Umí španělsky a portugalsky, tak dostala na starosti Kubu, kde navázala komunikaci s místními disidenty. Při plnění své mise tam byla uvězněna a ve vězení se spřátelila s rumunským novinářem, který mluvil o tehdy evropské, dnes celosvětové, síti investigativců. Česko prohlásil za černou díru, protože to u nás v mezinárodním měřítku nikdo nedělá. Pavla zvedla hozenou rukavici a založila České centrum pro investigativní žurnalistiku. Tak se ocitla například v týmu rozplétačů kauzy Panama Papers. To, že tenhle tým dostal Pulitzerovu cenu, se u nás vlastně neví. Neví se také, že Pavla Holcová v tom čase už měla za sebou i jiný mezinárodní úspěch, a to prvenství v Global shinning light, za sérii reportáží o prezidentské rodině Alievů z Ázerbájdžánu a jejich podnikání na našem území. Její kolegyně Chadídža Ismailova za tyhle reportáže doma dostala sedm let natvrdo.
Pavla Holcová je dnes tváří české investigativy a v jejím portfóliu jsou například i export českých zbraní do Sýrie, nelegální obchod s tygry na našem území, práce kolumbijských drogových kartelů na našem území. Za odhalení korupce u šéfa makedonských tajných služeb dostala novinářskou cenu EU… Také pracovala na kauze italské mafie propojené se slovenskou vládou. Na tomto tématu spolupracovala s už zmíněným slovenským novinářem Jánem Kuciakem. Pavla Holcová a její rodina se ocitla pod policejní ochranou, nějakou dobu se musela skrývat na neznámém místě a měla změněnou identitu.
Práce investigativního novináře obnáší často léta na několika kauzách paralelně. Většinou je to práce v anonymitě a často také s vědomím marnosti. Pocit marnosti neplyne jenom z toho, že zločin nebývá pokaždé náležitě potrestán, ale také z toho, že zbytnělá ega mnoha novinářů neprospívají týmové spolupráci a inflace textů v médiích všeho druhu zkrátila jejich životnost na dny. Rozsáhlý organizovaný zločin, včetně korupce, totiž často probíhá na globálním teritoriu a dlouhodobá mezinárodní spolupráce je nutná. Ty nejlepší poznáváme až ex post, dovíme-li se o nich vůbec.
Je to práce v první linii, bez ovací, je to však současně práce, která podpory veřejnosti nemá šanci. Dostane-li ovšem šanci, může zásadním způsobem měnit prostředí ve kterém žijeme. Budiž ilustrací vznik Hnutí za slušné Slovensko, iniciované příběhem Jána Kuciaka, a následné změny na politické mapě Slovenska a celkové atmosféry v zemi.
Kapitolou o sobě jsou osobnostní předpoklady pro tento typ práce a tuto profesi. Mezi investigativci, které znám, nejde definovat nějaký „model“. Jsou to ovšem lidé, před kterými se skláním v obdivu a úctě.
***
Profesní život Pavly Holcové je průsečíkem „velikých“ a „malých“ dějin s dominantním vlivem událostí z roku 1989, bez nichž by prožila svůj život v papiňáku uzavřené společnosti. Pro onen dějinný okamžik se mi líbí metafora „velikého třesku“. To, co následovalo, vnímám jako řád, který se rodil z chaosu. Mluví ze mě autentická zkušenost – byl jsem u toho. Ta erupce byla nenadálá, celoplošní, vylučující jakoukoliv konspiraci. Obsahovala zárodky rodícího se řádu, se všemi pozitivními i negativními znaky, jejich rozpoznávání však bylo možné až s časovým posunem (akce předchází reflexi). Říká se tomu „hašení požárů“ a mudrovat s odstupem let, coby kdyby je často mimo mísu, pokud není míněno jako inspirace pro „tady a teď“.
Investigativní novináři jsou vyslanci do oblastí „kde žijí lvy“, mám-li použít název jedné z knih její mámy. Bylo by fajn, kdyby jejich práce přispívala k mobilizaci příslušných institucí a kolektivní akci. Jde o „průzkum bojem“ a ve „zvláštním režimu“. Naší misí – myslím veřejné intelektuály a média – je využívat jejich práci na šíření faktů a emocí, pravdivosti proti lžím a konspiracím, mobilizovat instituce státu a veřejnost (pokud možno) ne až když už jde Titanic ke dnu.
Pro občany by mělo (!) jít o aktivní sociální učení „krok za krokem“ jehož lokální implikace berou v potaz globální kontext, protože takový je svět, ve kterém žijeme. Kontext, jehož nuance jsou postižitelné spíše ad hoc koncepty, než teoretickými dogmaty. Řád z chaosu prochází cykly za jejichž směřování vděčíme „šťouchancům“ do citlivých míst systémů. A jelikož, jak věřím, citlivá místa nejsou vystavena zrakům kolemjdoucích, je nutno se po nich pídit. Někdy docela riskantně a často také kráčet slepými uličkami. Aktéry jsou lidé v první linii – ti viditelní (politici, veřejní intelektuálové…) i neviditelní, jako například mnozí investigativní novináři.
***
Když jsem začínal psát první verze tohoto laudatia, viděl jsem před sebou, jak se mi poslední dobou stává pořád častěji, VŠE. Veliký třesk, následný chaos, rodící se řád, černou díru… a jiné Vesmíry a jejich životní cykly. Postupně se z toho VŠEHO, začala vynořovat podoba mé vlastní tváře (v ní také genetické a memetické poselství předků, životní zkušenost a konkrétní situace). Při psaní poslední verze textu jsem už byl oproštěn od osobního a myslel jsem na Pavlu. Nic zásadního jsem nevymyslel, a nebýt Mileny Holcové ani bych nic nenapsal. Konečně, až jednou, například v mém věku, začne Pavla psát nějaké své laudatio, dopadne možná stejně. V předposledním kroku shlédne podobu své tváře. Neuhne-li mezitím, bude to tvář hezké a moudré stařenky. Jejím vnoučatům a pravnoučatům předem gratuluji.
P.S.
Nepřímo adresuji toto laudatio dvěma svým blízkým přátelům, kteří věnovali investigativně několik desetiletí svého života. Jsou to slovenský novinář a spisovatel Andrej Bán a český novinář, pedagog a spisovatel Jan Urban.
Když jsem byl osloven s nabídkou pronést 19.10.2019 laudatio při udělení Prix Irene pro Pavlu Holcovou, pojal jsem to jako příležitost říct pár slov k reflexi období od listopadu 1989 po dnešek. Bez něhož by neexistovala ani investigativní žurnalistika, jak ji dnes známe.
Při psaní prvních verzí svého proslovu jsem propadl chronické nemoci veřejných intelektuálů – psal jsem především o duchu této doby, složitým jazykem byť takzvaně „vlastníma očima“. Vyléčila mě konzultace s Milenou Holcovou, Pavlinou mámou, cestovatelkou, spisovatelkou a rázovitou ženou, která – tak ji znám – nedělá ze života vědu a jde po hlavě tam, kam ji její naturel vede. Pod první částí mého laudatia by měla být podepsaná ona.
***
Pavla po studiu žurnalistiky začala pracovat pro Člověka v tísni. Umí španělsky a portugalsky, tak dostala na starosti Kubu, kde navázala komunikaci s místními disidenty. Při plnění své mise tam byla uvězněna a ve vězení se spřátelila s rumunským novinářem, který mluvil o tehdy evropské, dnes celosvětové, síti investigativců. Česko prohlásil za černou díru, protože to u nás v mezinárodním měřítku nikdo nedělá. Pavla zvedla hozenou rukavici a založila České centrum pro investigativní žurnalistiku. Tak se ocitla například v týmu rozplétačů kauzy Panama Papers. To, že tenhle tým dostal Pulitzerovu cenu, se u nás vlastně neví. Neví se také, že Pavla Holcová v tom čase už měla za sebou i jiný mezinárodní úspěch, a to prvenství v Global shinning light, za sérii reportáží o prezidentské rodině Alievů z Ázerbájdžánu a jejich podnikání na našem území. Její kolegyně Chadídža Ismailova za tyhle reportáže doma dostala sedm let natvrdo.
Pavla Holcová je dnes tváří české investigativy a v jejím portfóliu jsou například i export českých zbraní do Sýrie, nelegální obchod s tygry na našem území, práce kolumbijských drogových kartelů na našem území. Za odhalení korupce u šéfa makedonských tajných služeb dostala novinářskou cenu EU… Také pracovala na kauze italské mafie propojené se slovenskou vládou. Na tomto tématu spolupracovala s už zmíněným slovenským novinářem Jánem Kuciakem. Pavla Holcová a její rodina se ocitla pod policejní ochranou, nějakou dobu se musela skrývat na neznámém místě a měla změněnou identitu.
Práce investigativního novináře obnáší často léta na několika kauzách paralelně. Většinou je to práce v anonymitě a často také s vědomím marnosti. Pocit marnosti neplyne jenom z toho, že zločin nebývá pokaždé náležitě potrestán, ale také z toho, že zbytnělá ega mnoha novinářů neprospívají týmové spolupráci a inflace textů v médiích všeho druhu zkrátila jejich životnost na dny. Rozsáhlý organizovaný zločin, včetně korupce, totiž často probíhá na globálním teritoriu a dlouhodobá mezinárodní spolupráce je nutná. Ty nejlepší poznáváme až ex post, dovíme-li se o nich vůbec.
Je to práce v první linii, bez ovací, je to však současně práce, která podpory veřejnosti nemá šanci. Dostane-li ovšem šanci, může zásadním způsobem měnit prostředí ve kterém žijeme. Budiž ilustrací vznik Hnutí za slušné Slovensko, iniciované příběhem Jána Kuciaka, a následné změny na politické mapě Slovenska a celkové atmosféry v zemi.
Kapitolou o sobě jsou osobnostní předpoklady pro tento typ práce a tuto profesi. Mezi investigativci, které znám, nejde definovat nějaký „model“. Jsou to ovšem lidé, před kterými se skláním v obdivu a úctě.
***
Profesní život Pavly Holcové je průsečíkem „velikých“ a „malých“ dějin s dominantním vlivem událostí z roku 1989, bez nichž by prožila svůj život v papiňáku uzavřené společnosti. Pro onen dějinný okamžik se mi líbí metafora „velikého třesku“. To, co následovalo, vnímám jako řád, který se rodil z chaosu. Mluví ze mě autentická zkušenost – byl jsem u toho. Ta erupce byla nenadálá, celoplošní, vylučující jakoukoliv konspiraci. Obsahovala zárodky rodícího se řádu, se všemi pozitivními i negativními znaky, jejich rozpoznávání však bylo možné až s časovým posunem (akce předchází reflexi). Říká se tomu „hašení požárů“ a mudrovat s odstupem let, coby kdyby je často mimo mísu, pokud není míněno jako inspirace pro „tady a teď“.
Investigativní novináři jsou vyslanci do oblastí „kde žijí lvy“, mám-li použít název jedné z knih její mámy. Bylo by fajn, kdyby jejich práce přispívala k mobilizaci příslušných institucí a kolektivní akci. Jde o „průzkum bojem“ a ve „zvláštním režimu“. Naší misí – myslím veřejné intelektuály a média – je využívat jejich práci na šíření faktů a emocí, pravdivosti proti lžím a konspiracím, mobilizovat instituce státu a veřejnost (pokud možno) ne až když už jde Titanic ke dnu.
Pro občany by mělo (!) jít o aktivní sociální učení „krok za krokem“ jehož lokální implikace berou v potaz globální kontext, protože takový je svět, ve kterém žijeme. Kontext, jehož nuance jsou postižitelné spíše ad hoc koncepty, než teoretickými dogmaty. Řád z chaosu prochází cykly za jejichž směřování vděčíme „šťouchancům“ do citlivých míst systémů. A jelikož, jak věřím, citlivá místa nejsou vystavena zrakům kolemjdoucích, je nutno se po nich pídit. Někdy docela riskantně a často také kráčet slepými uličkami. Aktéry jsou lidé v první linii – ti viditelní (politici, veřejní intelektuálové…) i neviditelní, jako například mnozí investigativní novináři.
***
Když jsem začínal psát první verze tohoto laudatia, viděl jsem před sebou, jak se mi poslední dobou stává pořád častěji, VŠE. Veliký třesk, následný chaos, rodící se řád, černou díru… a jiné Vesmíry a jejich životní cykly. Postupně se z toho VŠEHO, začala vynořovat podoba mé vlastní tváře (v ní také genetické a memetické poselství předků, životní zkušenost a konkrétní situace). Při psaní poslední verze textu jsem už byl oproštěn od osobního a myslel jsem na Pavlu. Nic zásadního jsem nevymyslel, a nebýt Mileny Holcové ani bych nic nenapsal. Konečně, až jednou, například v mém věku, začne Pavla psát nějaké své laudatio, dopadne možná stejně. V předposledním kroku shlédne podobu své tváře. Neuhne-li mezitím, bude to tvář hezké a moudré stařenky. Jejím vnoučatům a pravnoučatům předem gratuluji.
P.S.
Nepřímo adresuji toto laudatio dvěma svým blízkým přátelům, kteří věnovali investigativně několik desetiletí svého života. Jsou to slovenský novinář a spisovatel Andrej Bán a český novinář, pedagog a spisovatel Jan Urban.