Srpen 1968 si každoročně připomínáme jako tragédii. Vstup „spřátelených“ vojsk Varšavské smlouvy ukončil komunistický experiment se „socialismem s lidskou tváří“. Bylo to selhání jedné iluze.
Selhání politiků, kteří ve jménu této iluze mobilizovali voliče, a selhání lidí, kteří iluzi podlehli. A když prozřeli, vydrželi vzdorovat ve jménu svobody jenom několik krátkých chvil. Naše selhání! Důsledky toho masového a masivního selhání jsou dodnes přítomny v nás a kolem nás.
Šedesátá léta ovšem také znamenala novou vlnu ve filmu (Forman, Němec, Jasný, Chytilová, Jakubisko…), v literatuře (Kundera, Vaculík, Škvorecký, Chudožilov, Machonin…), v médiích (Literární noviny, Reportér, Sešity, Plamen, Host do domu, Mladá tvorba, Kultúrny život…), v muzice, úvahách o politice i jinde. Duch tehdejší doby byl prosycen revoltou, jejíž nositeli, jak se brzy ukázalo, byla tenoučká vrstva intelektuálů – v dnešní hantýrce Klause, Okamury a dalších „kavárna“ anebo „sluníčkáři“. Československo ovšem nebylo osamoceným pupkem světa. Něco se dělo v celém našem civilizačním prostoru – v USA to byla generace beatniků (Kerouac, Ginsberg, Corso…), v Anglii generace rozhněvaných mladých mužů (Kingsley a další)… A jako bonus pro nás, Čechoslováky, začaly být na chvíli alespoň trochu prostupné hranice.
Nebýt šedesátek, moje generace nemá osobní zážitek vůně svobody a hořkosti její ztráty.
S tímto zážitkem v sobě jsme (někteří) vstoupili do událostí kolem listopadu 1989. Skutečnou demokracii jsme ovšem znali povýtce jenom z doslechu, četby, diskusí v uzavřených komunitách.
Přešlo třicet let. Životní cyklus mé generace se naplnil. Přichází další a další, se svými pocity a zážitky. Neznají nesvobodu, věznění za názory, život za ostnatými dráty. Tuší, že svoboda je křehká a nebránit ji je zločin?
Jasně, máme své neuskutečněné sny. Já například sen o veřejném prostoru, kde dominuje dialog a pozitivní emoce, sen o participativní demokracii a podobně. Také sen o mladé generaci, která bude „jiná“. Je to pouhý sen. Samozřejmě nebude. Bude se vyrovnávat s těmi samými tématy, jako ty předchozí generace, jenom kulisy budou „postmoderní“. Postmoderní především díky novým technologiím, proměnám životního prostředí a tak podobně.
A přesto: stopy nedávné minulosti jsou nenápadně infiltrovány do genů a kolektivní paměti našich potomků. Ne v našem mudrování, které na stará kolena trousíme (jedním ze znaků stáří je obsesivní opakování narativů s heroickým nádechem), ale v tom, co jsme zanechali svými životy, svým konáním, včetně myšlenek, které ovlivnily chování našich dětí, vnoučat, kolegů, čtenářů, posluchačů…, pokud jsme ještě byli při fyzické a intelektuální síle. V dobrém i ve zlém, samozřejmě.
Jedno nelze generaci lidí, kteří pamatují holokaust a komunistický teror, upřít – citlivost na příznaky opětovného ohrožení svobody. Mnozí vidíme, že duch naší doby začíná být prosycen animozitami, které některé z nás, naše rodiče a prarodiče nahnali do gulagů či transportů a plynových komor v zařízeních typu Osvětim. Vidíme kolem sebe politiky, kteří si z šíření těchto animozit udělali program. Až příliš často potkávám občany, kteří myslí pouze na sebe. Jenomže mé generaci už chybí vitalita, abychom si to s podobnými neduhy rozdali nadoraz. A nemáme právo posílat do první linie za sebe druhé. Musejí chtít sami.
P.S.
V texte, ktorý som písal pre české N-ko (Rekviem za naši generaci…), som si zauvažoval aj o tom, že moja generácia je na odchode právom. Jednoducho sme starí. Pre slovenskú mutáciu publikovanú v Denníku N, na mojom blogu a FB sympatizantov, som dodal P.S. (nižšie).
Deteriorácia mozgu (ľudovo demencia) je prirodzený úpadok intelektuálnych funkcií organizmu. Súvisí síce aj so životným štýlom – niekoho postihne skôr a iného neskôr –, ale každého raz dobehne. Keď som písal svoj článok „Rekviem za našu generáciu“ pre české N-ko, myslel som predovšetkým na seba a rovesníkov mne blízkych. Poskytujeme zrejme občas dosť smutný pohľad. Smutný je však čosi iné ako desivý. Občas totiž ide o ľudí, ktorí svojou postupujúcou demenciou umocňujú svoje „zlé stránky“. Keby nemali vplyv na verejný život, nič sa nedeje. Boli by vo svojom privátnom živote iba starčekmi (prípadne starenkami) a občasnými karikatúrami samých seba z „lepších čias“. Ako verejne činní, predovšetkým ako aktívni politici, však môžu naozaj desiť. Ohlásený návrat Vladimíra Mečiara do slovenskej politiky je presne taký. Nemá zmysel apelovať na kolektívnu pamäť (kariéra V. M. je skutočne kariérou zločinca) ani sa spoliehať na nedostatok potenciálnych voličov (stačí sa pozrieť na rozloženie elektorátu podľa politických preferencií). Treba bubnovať na poplach! Nechať sa paralyzovať hrôzou považujem, symbolicky, za trestný čin. Podobne vnímam v Česku, kde žijem, ohlásený návrat do politiky inkarnácie Václava Klausa st. Vlastne je to možno aj dobrá správa: treba vidieť riziká „pred bránami“, aby bolo jasné, kvôli čomu treba zdvihnúť zadok.
Dodatočne prišli výčitky svedomia. Vymazal som teda P.S. a napísal priateľom – psychiatrom. Skvelým psychiatrom. Otázka znela: "Deteriorácia mozgu (ľudovo demencia) je prirodzený úpadok intelektuálnych funkcií organizmu. Súvisí síce aj so životným štýlom - niekoho postihne skôr a iného neskôr, ale každého raz dobehne". Nekecám?
Prišli dve odlišné odpovede:
Prvá: „…nekecáš. Tu první větu bych formuloval takto : Demence projevující se úpadkem intelektových a dalších funkcí mozku je biologicky přirozený jev na bázi stárnutí. Ta druhá věta je výstižná.“
Druhá odpoveď: „Budem didaktický a opriem sa o čerstvé konštatovania Erica Kandela, psychiatra a neurobiológa, ktorý dostal Nobelovku za výskum pamäti. Pamäť v starobe sa dá rozlišovať na (1) normálnu, pričom ide o nechorobnú stareckú zábudlivosť (nedá sa hovoriť o demencii, je to mierne), ktorá môže začať už po 40. Zaujímavé je, že tu hrá určitú rolu osteokalcín, hormón tvorený v kostiach, ktorý o.i. priaznivo pôsobí aj na mozog. Pri stárnutí sa ho produkuje menej . Ale fyzický tréning, pohyb spevňuje kosti a stimuluje aj produkciu osteokalcínu, čím sa mierni táto inak normálna, nepatologická starecká zábudlivosť. Spory, či táto starecká zábudlivosť nie je predštádiom Alzheimera sú vyriešené. Ide o dva rôzne procesy, jeden normálny, druhý patologický. (2) Chorobné zhoršovanie pamäti, hlavná príčina Alzheimerova choroba; výskyt v obyvateľstve u 70 ročných je 3-4%, u 80 ročných 20% a u 80 ročných 50%. Čiže ako 90 roční ešte stále môžeme mať normálnu pamäť, len trochu modifikovanú. A máme 50% šancu!“
Pravdu povediac, nešlo mi primárne o pamäť. Rola politika, pretože o ňu šlo predovšetkým, vyžaduje aj schopnosť rýchleho a komplexného rozhodovania v zložitých situáciách, schopnosť koordinovať a riadiť početné tými, fyzickú kondíciu a kadečo ďalšie. Opakujem: starci Mečiarovho a Klausovho kalibru do politiky nepatria aj (!) z titulu rizika pokročilej deteriorácie mozgu. Sú bezpečnostné riziko.
Šedesátá léta ovšem také znamenala novou vlnu ve filmu (Forman, Němec, Jasný, Chytilová, Jakubisko…), v literatuře (Kundera, Vaculík, Škvorecký, Chudožilov, Machonin…), v médiích (Literární noviny, Reportér, Sešity, Plamen, Host do domu, Mladá tvorba, Kultúrny život…), v muzice, úvahách o politice i jinde. Duch tehdejší doby byl prosycen revoltou, jejíž nositeli, jak se brzy ukázalo, byla tenoučká vrstva intelektuálů – v dnešní hantýrce Klause, Okamury a dalších „kavárna“ anebo „sluníčkáři“. Československo ovšem nebylo osamoceným pupkem světa. Něco se dělo v celém našem civilizačním prostoru – v USA to byla generace beatniků (Kerouac, Ginsberg, Corso…), v Anglii generace rozhněvaných mladých mužů (Kingsley a další)… A jako bonus pro nás, Čechoslováky, začaly být na chvíli alespoň trochu prostupné hranice.
Nebýt šedesátek, moje generace nemá osobní zážitek vůně svobody a hořkosti její ztráty.
S tímto zážitkem v sobě jsme (někteří) vstoupili do událostí kolem listopadu 1989. Skutečnou demokracii jsme ovšem znali povýtce jenom z doslechu, četby, diskusí v uzavřených komunitách.
Přešlo třicet let. Životní cyklus mé generace se naplnil. Přichází další a další, se svými pocity a zážitky. Neznají nesvobodu, věznění za názory, život za ostnatými dráty. Tuší, že svoboda je křehká a nebránit ji je zločin?
Jasně, máme své neuskutečněné sny. Já například sen o veřejném prostoru, kde dominuje dialog a pozitivní emoce, sen o participativní demokracii a podobně. Také sen o mladé generaci, která bude „jiná“. Je to pouhý sen. Samozřejmě nebude. Bude se vyrovnávat s těmi samými tématy, jako ty předchozí generace, jenom kulisy budou „postmoderní“. Postmoderní především díky novým technologiím, proměnám životního prostředí a tak podobně.
A přesto: stopy nedávné minulosti jsou nenápadně infiltrovány do genů a kolektivní paměti našich potomků. Ne v našem mudrování, které na stará kolena trousíme (jedním ze znaků stáří je obsesivní opakování narativů s heroickým nádechem), ale v tom, co jsme zanechali svými životy, svým konáním, včetně myšlenek, které ovlivnily chování našich dětí, vnoučat, kolegů, čtenářů, posluchačů…, pokud jsme ještě byli při fyzické a intelektuální síle. V dobrém i ve zlém, samozřejmě.
Jedno nelze generaci lidí, kteří pamatují holokaust a komunistický teror, upřít – citlivost na příznaky opětovného ohrožení svobody. Mnozí vidíme, že duch naší doby začíná být prosycen animozitami, které některé z nás, naše rodiče a prarodiče nahnali do gulagů či transportů a plynových komor v zařízeních typu Osvětim. Vidíme kolem sebe politiky, kteří si z šíření těchto animozit udělali program. Až příliš často potkávám občany, kteří myslí pouze na sebe. Jenomže mé generaci už chybí vitalita, abychom si to s podobnými neduhy rozdali nadoraz. A nemáme právo posílat do první linie za sebe druhé. Musejí chtít sami.
P.S.
V texte, ktorý som písal pre české N-ko (Rekviem za naši generaci…), som si zauvažoval aj o tom, že moja generácia je na odchode právom. Jednoducho sme starí. Pre slovenskú mutáciu publikovanú v Denníku N, na mojom blogu a FB sympatizantov, som dodal P.S. (nižšie).
Deteriorácia mozgu (ľudovo demencia) je prirodzený úpadok intelektuálnych funkcií organizmu. Súvisí síce aj so životným štýlom – niekoho postihne skôr a iného neskôr –, ale každého raz dobehne. Keď som písal svoj článok „Rekviem za našu generáciu“ pre české N-ko, myslel som predovšetkým na seba a rovesníkov mne blízkych. Poskytujeme zrejme občas dosť smutný pohľad. Smutný je však čosi iné ako desivý. Občas totiž ide o ľudí, ktorí svojou postupujúcou demenciou umocňujú svoje „zlé stránky“. Keby nemali vplyv na verejný život, nič sa nedeje. Boli by vo svojom privátnom živote iba starčekmi (prípadne starenkami) a občasnými karikatúrami samých seba z „lepších čias“. Ako verejne činní, predovšetkým ako aktívni politici, však môžu naozaj desiť. Ohlásený návrat Vladimíra Mečiara do slovenskej politiky je presne taký. Nemá zmysel apelovať na kolektívnu pamäť (kariéra V. M. je skutočne kariérou zločinca) ani sa spoliehať na nedostatok potenciálnych voličov (stačí sa pozrieť na rozloženie elektorátu podľa politických preferencií). Treba bubnovať na poplach! Nechať sa paralyzovať hrôzou považujem, symbolicky, za trestný čin. Podobne vnímam v Česku, kde žijem, ohlásený návrat do politiky inkarnácie Václava Klausa st. Vlastne je to možno aj dobrá správa: treba vidieť riziká „pred bránami“, aby bolo jasné, kvôli čomu treba zdvihnúť zadok.
Dodatočne prišli výčitky svedomia. Vymazal som teda P.S. a napísal priateľom – psychiatrom. Skvelým psychiatrom. Otázka znela: "Deteriorácia mozgu (ľudovo demencia) je prirodzený úpadok intelektuálnych funkcií organizmu. Súvisí síce aj so životným štýlom - niekoho postihne skôr a iného neskôr, ale každého raz dobehne". Nekecám?
Prišli dve odlišné odpovede:
Prvá: „…nekecáš. Tu první větu bych formuloval takto : Demence projevující se úpadkem intelektových a dalších funkcí mozku je biologicky přirozený jev na bázi stárnutí. Ta druhá věta je výstižná.“
Druhá odpoveď: „Budem didaktický a opriem sa o čerstvé konštatovania Erica Kandela, psychiatra a neurobiológa, ktorý dostal Nobelovku za výskum pamäti. Pamäť v starobe sa dá rozlišovať na (1) normálnu, pričom ide o nechorobnú stareckú zábudlivosť (nedá sa hovoriť o demencii, je to mierne), ktorá môže začať už po 40. Zaujímavé je, že tu hrá určitú rolu osteokalcín, hormón tvorený v kostiach, ktorý o.i. priaznivo pôsobí aj na mozog. Pri stárnutí sa ho produkuje menej . Ale fyzický tréning, pohyb spevňuje kosti a stimuluje aj produkciu osteokalcínu, čím sa mierni táto inak normálna, nepatologická starecká zábudlivosť. Spory, či táto starecká zábudlivosť nie je predštádiom Alzheimera sú vyriešené. Ide o dva rôzne procesy, jeden normálny, druhý patologický. (2) Chorobné zhoršovanie pamäti, hlavná príčina Alzheimerova choroba; výskyt v obyvateľstve u 70 ročných je 3-4%, u 80 ročných 20% a u 80 ročných 50%. Čiže ako 90 roční ešte stále môžeme mať normálnu pamäť, len trochu modifikovanú. A máme 50% šancu!“
Pravdu povediac, nešlo mi primárne o pamäť. Rola politika, pretože o ňu šlo predovšetkým, vyžaduje aj schopnosť rýchleho a komplexného rozhodovania v zložitých situáciách, schopnosť koordinovať a riadiť početné tými, fyzickú kondíciu a kadečo ďalšie. Opakujem: starci Mečiarovho a Klausovho kalibru do politiky nepatria aj (!) z titulu rizika pokročilej deteriorácie mozgu. Sú bezpečnostné riziko.