Na jar 2019 šla do tlače rozšírená česká mutácia knihy rozhovo¬rov Karola Lovaša s Alojzom Lorencom Je štátny prevrat, na víkend domov neprídem… (prvé slovenské vydanie: Vydavateľstvo Spolku slo-venských spisovateľov, Bratislava 2018, české vydanie 2019 vychádza pod názvom Generál, ktorý bol u toho vo vydavateľstve Euromédia).
Poskytol som autorovi rozhovor, ktorý vložil do knihy ako Post scriptum. Tu je jeho fragment:
Karol Lovaš: Kdo je podle tebe Alojz Lorenc? Jakou roli sehrál v roce 1989?
Fedor Gál: Alojz Lorenc vstoupil do služeb komunistické Státní bezpečnosti v době, kdy bylo jasné, že jde o zločineckou organizaci. V jistém období jí dokonce šéfoval. Jakou odpověď ode mě čekáš? Sloužil zločinecké organizaci!
K.L.: To i Michail Gorbačov. A je nositelem Nobelovy ceny míru. To jsou ty paradoxy dějin. Při hodnocení člověka asi nesmíme nikdy zapomínat na osobní motivaci. Margita Schwalbová mi vyprávěla, že o transportech rozhodovali v mnoha případech samotní Židé. Stačilo, aby včas varovali „svoje“ lidi a ona nemusela být v transportu. Nemusela být asistentkou doktora Mengeleho. Nemusela zachránit mnoho Židů...
F.G.: Ale vždyť já paradoxy života nezpochybňuji. Mám přítele, který přežil Auschwitz a po válce vstoupil do komunistické strany, a navíc se upsal Státní bezpečnosti. Nebyl jsem v jeho situaci a nevím, jak bych se ve vyhlazovacím táboře choval já sám. Primo Levy mluví v této souvislosti o „šedé zóně“, o lidech, kteří dokázali páchat spoluvězňům hrozné věci. Nebo Varlam Šalamov ve svých knihách ze sovětských gulagů. My ale mluvíme o trochu jiném kontextu. O situaci, kdy lidé jako Lorenc měli dost informací a současně možnost rozhodovat se aniž riskovali život.
K.L.: Tak trochu mi to přijde, jako by na Slovensku před rokem 1989 měl každý demokrat svého komunistu. Kde by byl Varga bez Válka, a nejen on? Kolika pomohl Colotka, kolika Biľak? Měl jsem možnost poznat Vasila Biľaka. I biskupa Jozefa Ferance. Biľak vzpomínal: „Nejednu sklenku vína jsem vypil s důstojnými pány biskupy – Nécseyem, Lazíkem a jinými. Často jsem s nimi jako pověřenec školství a kultury jednal o jejich problémech, protože církev spadala do mé oblasti.“ I na tom, že jsme nepřátelé, je třeba se dohodnout a „udržovat“ vzájemné nepřátelství...
F.G.: Ľubo Feldek, skvělý básník, spisovatel a překladatel, říkával, že v každé slovenské rodině byl jeden komunista a jeden antikomunista, nějaký kolaborant a nějaký emigrant... Konečně, ani on by si bez Válka, režimového ministra kultury, možná ani neškrtnul. Hranice ale existují, a když jsou příliš „rozmazané“, cosi nefunguje. Například morálka, pravidla...
K.L. Z rozhovoru s Lorencem jsem nabyl dojmu, že se snažil stranu v druhé polovině osmdesátých let kultivovat zevnitř, třeba i vymezením se a odsouzením zločinů strany z období padesátých let, výměnami lidí aktivně spojených s padesátými lety a s čistkami po roce 1968. Málokdo tehdy tušil, že KSČ tu nebude na „věčné časy“. Nakonec jako šéf komunistické tajné služby „pochovával“ starý režim. Řídil přechod od komunismu k demokracii. Technokrat moci?
F.G.: Dejme tomu, že „pragmatik“, který s „vlky žil a s vlky vyl“. Říkáš, že vedle toho i občas někomu pomohl. Slouží mu to k dobru. Že se snažil komunistickou stranu „kultivovat zevnitř“? Příliš, při jeho inteligenci, nevěřím, že to myslel opravdu vážně. A jeho pohřbívání starého režimu? Z mého hlediska se choval pouze jako jeho profesionální aparátčík pověřený „zhasnutím světla“. Mimochodem, Jozef Tiso dal během válečného Slovenského státu výjimky stovkám Židů a zachránil jim tím životy. Že by ho to zbavovalo odpovědnosti za zločiny, kterých se ten stát a on osobně dopustil? A teď budu k tobě krutý. Napsal jsi knihu rozhovorů s profesionálním zpravodajem. Co jsi čekal? Pokání? A jaké by asi mělo být? „Omlouvám se všem popraveným? Všem, kterým jsem zničil život?“ Měl jsem občas při čtení vaší knihy pocit, že jsi cosi jako agent Alojze Lorence. Mimochodem, i název vaší knihy ve slovenském vydání (Je štátny prevrat, na víkend domov neprídem) vnímám jako trochu morbidní vtip.
K.L.: Problémem rozhovorů s historickými postavami je, že čtenáři k nim přistupují s určitými očekáváními, často s projekcí sebe samých. Když jsi opravdu četl mou knihu, musíš vědět, že název slovenského vydání je citát věty, kterou Lorenc telefonuje v listopadových dnech své manželce. Více než morbidní mi to přijde jako reálné pojmenování toho, co v té chvíli prožíval. Rozumím, že někdo si ťuká na čelo při rozhovoru s národním socialistou, jiný si může ťukat při rozhovoru s posledním šéfem komunistické tajné služby. Tvou „krutost“ znám. Jsi „ranař“. A nevyrušuje mě. Neboť vím, že jsi i muž dialogu. Zvláště v případě některých lidí k němu vede trnitá cesta. Ale já jsem to nevzdal. Ani s Lorencem a nechystám se ani s tebou.
F.G.: Zadrž, Karole. Agenta beru zpět, ale na morbiditě názvu knihy, kterou jsem četl (!), trvám. Myslel jsem to tak, že my, co jsme tehdy reprezentovali Veřejnost proti násilí, jsme žádné víkendy dlouhé měsíce neměli. Ani výplaty mimochodem. Já dokonce ani telefon v bytě. Zavedli mi ho až jako předsedovi Slovenské rady Veřejnosti proti násilí, takže moje manželka nejenže netušila, co dělám, ale ani za co zítra nakoupí. A to jsme měli také dvě děti.
Karol Lovaš: Kdo je podle tebe Alojz Lorenc? Jakou roli sehrál v roce 1989?
Fedor Gál: Alojz Lorenc vstoupil do služeb komunistické Státní bezpečnosti v době, kdy bylo jasné, že jde o zločineckou organizaci. V jistém období jí dokonce šéfoval. Jakou odpověď ode mě čekáš? Sloužil zločinecké organizaci!
K.L.: To i Michail Gorbačov. A je nositelem Nobelovy ceny míru. To jsou ty paradoxy dějin. Při hodnocení člověka asi nesmíme nikdy zapomínat na osobní motivaci. Margita Schwalbová mi vyprávěla, že o transportech rozhodovali v mnoha případech samotní Židé. Stačilo, aby včas varovali „svoje“ lidi a ona nemusela být v transportu. Nemusela být asistentkou doktora Mengeleho. Nemusela zachránit mnoho Židů...
F.G.: Ale vždyť já paradoxy života nezpochybňuji. Mám přítele, který přežil Auschwitz a po válce vstoupil do komunistické strany, a navíc se upsal Státní bezpečnosti. Nebyl jsem v jeho situaci a nevím, jak bych se ve vyhlazovacím táboře choval já sám. Primo Levy mluví v této souvislosti o „šedé zóně“, o lidech, kteří dokázali páchat spoluvězňům hrozné věci. Nebo Varlam Šalamov ve svých knihách ze sovětských gulagů. My ale mluvíme o trochu jiném kontextu. O situaci, kdy lidé jako Lorenc měli dost informací a současně možnost rozhodovat se aniž riskovali život.
K.L.: Tak trochu mi to přijde, jako by na Slovensku před rokem 1989 měl každý demokrat svého komunistu. Kde by byl Varga bez Válka, a nejen on? Kolika pomohl Colotka, kolika Biľak? Měl jsem možnost poznat Vasila Biľaka. I biskupa Jozefa Ferance. Biľak vzpomínal: „Nejednu sklenku vína jsem vypil s důstojnými pány biskupy – Nécseyem, Lazíkem a jinými. Často jsem s nimi jako pověřenec školství a kultury jednal o jejich problémech, protože církev spadala do mé oblasti.“ I na tom, že jsme nepřátelé, je třeba se dohodnout a „udržovat“ vzájemné nepřátelství...
F.G.: Ľubo Feldek, skvělý básník, spisovatel a překladatel, říkával, že v každé slovenské rodině byl jeden komunista a jeden antikomunista, nějaký kolaborant a nějaký emigrant... Konečně, ani on by si bez Válka, režimového ministra kultury, možná ani neškrtnul. Hranice ale existují, a když jsou příliš „rozmazané“, cosi nefunguje. Například morálka, pravidla...
K.L. Z rozhovoru s Lorencem jsem nabyl dojmu, že se snažil stranu v druhé polovině osmdesátých let kultivovat zevnitř, třeba i vymezením se a odsouzením zločinů strany z období padesátých let, výměnami lidí aktivně spojených s padesátými lety a s čistkami po roce 1968. Málokdo tehdy tušil, že KSČ tu nebude na „věčné časy“. Nakonec jako šéf komunistické tajné služby „pochovával“ starý režim. Řídil přechod od komunismu k demokracii. Technokrat moci?
F.G.: Dejme tomu, že „pragmatik“, který s „vlky žil a s vlky vyl“. Říkáš, že vedle toho i občas někomu pomohl. Slouží mu to k dobru. Že se snažil komunistickou stranu „kultivovat zevnitř“? Příliš, při jeho inteligenci, nevěřím, že to myslel opravdu vážně. A jeho pohřbívání starého režimu? Z mého hlediska se choval pouze jako jeho profesionální aparátčík pověřený „zhasnutím světla“. Mimochodem, Jozef Tiso dal během válečného Slovenského státu výjimky stovkám Židů a zachránil jim tím životy. Že by ho to zbavovalo odpovědnosti za zločiny, kterých se ten stát a on osobně dopustil? A teď budu k tobě krutý. Napsal jsi knihu rozhovorů s profesionálním zpravodajem. Co jsi čekal? Pokání? A jaké by asi mělo být? „Omlouvám se všem popraveným? Všem, kterým jsem zničil život?“ Měl jsem občas při čtení vaší knihy pocit, že jsi cosi jako agent Alojze Lorence. Mimochodem, i název vaší knihy ve slovenském vydání (Je štátny prevrat, na víkend domov neprídem) vnímám jako trochu morbidní vtip.
K.L.: Problémem rozhovorů s historickými postavami je, že čtenáři k nim přistupují s určitými očekáváními, často s projekcí sebe samých. Když jsi opravdu četl mou knihu, musíš vědět, že název slovenského vydání je citát věty, kterou Lorenc telefonuje v listopadových dnech své manželce. Více než morbidní mi to přijde jako reálné pojmenování toho, co v té chvíli prožíval. Rozumím, že někdo si ťuká na čelo při rozhovoru s národním socialistou, jiný si může ťukat při rozhovoru s posledním šéfem komunistické tajné služby. Tvou „krutost“ znám. Jsi „ranař“. A nevyrušuje mě. Neboť vím, že jsi i muž dialogu. Zvláště v případě některých lidí k němu vede trnitá cesta. Ale já jsem to nevzdal. Ani s Lorencem a nechystám se ani s tebou.
F.G.: Zadrž, Karole. Agenta beru zpět, ale na morbiditě názvu knihy, kterou jsem četl (!), trvám. Myslel jsem to tak, že my, co jsme tehdy reprezentovali Veřejnost proti násilí, jsme žádné víkendy dlouhé měsíce neměli. Ani výplaty mimochodem. Já dokonce ani telefon v bytě. Zavedli mi ho až jako předsedovi Slovenské rady Veřejnosti proti násilí, takže moje manželka nejenže netušila, co dělám, ale ani za co zítra nakoupí. A to jsme měli také dvě děti.