Přes tisíckrát popsanou krizi komunismu a přetlak v papiňáku, který držel do poslední chvíle díky skomírajícímu sovětskému impériu, přišel v listopadu 1989 „veliký třesk“. Jsem si jist, že velmoci a všechny tajné služby světa přihlížely v němém úžasu explozi, jejímu načasování, průběhu, důsledkům.
Byl to chaos. Chaos převeliký. Rodily se v něm spontánně, celoplošně a s udivující rychlostí základní znaky ducha naší doby. Ano, nový pořádek se rodil z chaosu. Byl jsem tehdy v epicentru dění na Slovensku a vnímal jsem jako „normální“ ten téměř identický kulturní genotyp té spousty „buněk“ Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu s jejich vnitřní strukturovaností, lídrovstvím, způsoby komunikace, rozhodováním.
Až s odstupem mnoha let, při zpětné reflexi, jsou rozpoznatelné také základní znaky řádu, který se tehdy na troskách komunismu rodil. A také zárodky problémů, které přinesl. Nepatří mezi ně jenom potíže s transformací politiky, ekonomiky…, ale také hodnot, potřeb, norem a cílů lidí. Mluvím o generaci lidí listopadu 1989, což je trochu nepřesné pojmenování, ale budiž. Budiž také proto, že mezičasem tato generace naplnila svůj životní cyklus a odchází (pokud už neodešla). Neříkám to ironicky, ale jako biologický fakt. Chce se mi v této souvislosti, vedle metafor o velkém třesku a řádu z chaosu, použít další – o pulzujícím světě. O světě cyklů, jejichž časovost spadá do kompetence mnoha věd (například těch, které se zabývají kolapsy civilizací) a filozofie. Hlavně však spekulací.
Nastupují generace našich dětí a vnoučat o naše spekulace stojí, i nestojí. Stojí o ně jako o heuristiku a mezigenerační přenos, nestojí o ně tváří v tvář problémům, které budou řešit. Tehdy, teď i v budoucnu, vždy budou lidi při řešení zásadních společenských problémů mobilizovat a vést elity. Vím, to slovo je dnes ironizováno. Nicméně, budou to opět politici, novináři, pedagogové, vědci…, kteří budou stát v první linii při formulování definic a cílů společenského dění. Budou to dobové inkarnace Hitlerů i Churchillů, Stalinů i Ghándiů… jejich soudobé podoby máme dnes a denně před zraky. Ano, je to Donald Trump, Václav Klaus a Miloš Zeman, Viktor Orbán, Robert Fico, ale také papež František anebo čtrnáctý Dalajláma, Václav Havel, Joachim Gauck… I čerstvá slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, která je, jak doufám, předobrazem nové generace politiků – politiků odhodlaných sloužit, a ne vládnout. Budou nás převádět bouří globalizovaného světa pod dohledem své morální výbavy a morálky ducha doby.
Zde si dovolím poslední metaforu: morálka (přesněji morálky) naší doby nejsou produktem současných elit, ale (kulturní) evoluce lidstva na této planetě. Zlaté pravidlo bylo formulováno v samém počátku civilizací. Různé formy Zlatého pravidla se vyskytují v mnoha kulturách a nelze stanovit, která je původnější. Například (citováno z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Zlaté_pravidlo): „Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě.“ (Konfucius, Analekta 15,23). „To, co vyčítáš svému bližnímu, sám mu nedělej.“ (Pittakos z Mytilény, jeden ze Sedmi mudrců). „Nečiň jiným, co by tě zlobilo, kdyby učinili tobě.“ (Sókratés). „Nechci sám dělat, co bych na druhém káral, nakolik je to v mé moci.“ (Meandros ze Samu, podle Hérodotos, Dějiny, III, 142). „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe sama. Já jsem Hospodin.“ (Bible, Lv 19,18). „Cokoli je ti proti mysli, nečiň ani druhým.“ (Zoroastrický spis Šajast-na-Šajast, 13,29). „Člověk se nemá vůči druhým chovat způsobem, který je mu samému proti mysli. To je jádro vší morálky. Všechno ostatní plyne ze sobecké žádostivosti.“ (Mahábhárata. Anušasána parva, 113,8). „Co nechceš, aby ti jiní činili, nikomu nečiň. To je celá Tóra, všechno ostatní je jen komentář.“ (Talmud, Šabbat 31a). "Nikdo z vás nemá víru, dokud nebude přát bližnímu svému to, co přeje sám sobě". (Mohamed, sahíh Muslim).
A jak jsem nedávno zjistil od své dvanáctileté vnučky, učí se to (některé) děti dnes už na základní škole. Že jim to dospělí během jejich dospívání často vytlučou z hlavy, není věcí reforem a, byť „něžných“, revolucí, ale právě těch dospělých, a především elit mezi nimi. Laskavost a soucit by měla být svatým grálem. Zní to strašně triviálně. Nicméně, podívejte se kolem a do sebe a ústřední problém naší doby máte jako na dlani.
Upravená verze textu pro Deník N
Až s odstupem mnoha let, při zpětné reflexi, jsou rozpoznatelné také základní znaky řádu, který se tehdy na troskách komunismu rodil. A také zárodky problémů, které přinesl. Nepatří mezi ně jenom potíže s transformací politiky, ekonomiky…, ale také hodnot, potřeb, norem a cílů lidí. Mluvím o generaci lidí listopadu 1989, což je trochu nepřesné pojmenování, ale budiž. Budiž také proto, že mezičasem tato generace naplnila svůj životní cyklus a odchází (pokud už neodešla). Neříkám to ironicky, ale jako biologický fakt. Chce se mi v této souvislosti, vedle metafor o velkém třesku a řádu z chaosu, použít další – o pulzujícím světě. O světě cyklů, jejichž časovost spadá do kompetence mnoha věd (například těch, které se zabývají kolapsy civilizací) a filozofie. Hlavně však spekulací.
Nastupují generace našich dětí a vnoučat o naše spekulace stojí, i nestojí. Stojí o ně jako o heuristiku a mezigenerační přenos, nestojí o ně tváří v tvář problémům, které budou řešit. Tehdy, teď i v budoucnu, vždy budou lidi při řešení zásadních společenských problémů mobilizovat a vést elity. Vím, to slovo je dnes ironizováno. Nicméně, budou to opět politici, novináři, pedagogové, vědci…, kteří budou stát v první linii při formulování definic a cílů společenského dění. Budou to dobové inkarnace Hitlerů i Churchillů, Stalinů i Ghándiů… jejich soudobé podoby máme dnes a denně před zraky. Ano, je to Donald Trump, Václav Klaus a Miloš Zeman, Viktor Orbán, Robert Fico, ale také papež František anebo čtrnáctý Dalajláma, Václav Havel, Joachim Gauck… I čerstvá slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, která je, jak doufám, předobrazem nové generace politiků – politiků odhodlaných sloužit, a ne vládnout. Budou nás převádět bouří globalizovaného světa pod dohledem své morální výbavy a morálky ducha doby.
Zde si dovolím poslední metaforu: morálka (přesněji morálky) naší doby nejsou produktem současných elit, ale (kulturní) evoluce lidstva na této planetě. Zlaté pravidlo bylo formulováno v samém počátku civilizací. Různé formy Zlatého pravidla se vyskytují v mnoha kulturách a nelze stanovit, která je původnější. Například (citováno z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Zlaté_pravidlo): „Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě.“ (Konfucius, Analekta 15,23). „To, co vyčítáš svému bližnímu, sám mu nedělej.“ (Pittakos z Mytilény, jeden ze Sedmi mudrců). „Nečiň jiným, co by tě zlobilo, kdyby učinili tobě.“ (Sókratés). „Nechci sám dělat, co bych na druhém káral, nakolik je to v mé moci.“ (Meandros ze Samu, podle Hérodotos, Dějiny, III, 142). „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe sama. Já jsem Hospodin.“ (Bible, Lv 19,18). „Cokoli je ti proti mysli, nečiň ani druhým.“ (Zoroastrický spis Šajast-na-Šajast, 13,29). „Člověk se nemá vůči druhým chovat způsobem, který je mu samému proti mysli. To je jádro vší morálky. Všechno ostatní plyne ze sobecké žádostivosti.“ (Mahábhárata. Anušasána parva, 113,8). „Co nechceš, aby ti jiní činili, nikomu nečiň. To je celá Tóra, všechno ostatní je jen komentář.“ (Talmud, Šabbat 31a). "Nikdo z vás nemá víru, dokud nebude přát bližnímu svému to, co přeje sám sobě". (Mohamed, sahíh Muslim).
A jak jsem nedávno zjistil od své dvanáctileté vnučky, učí se to (některé) děti dnes už na základní škole. Že jim to dospělí během jejich dospívání často vytlučou z hlavy, není věcí reforem a, byť „něžných“, revolucí, ale právě těch dospělých, a především elit mezi nimi. Laskavost a soucit by měla být svatým grálem. Zní to strašně triviálně. Nicméně, podívejte se kolem a do sebe a ústřední problém naší doby máte jako na dlani.
Upravená verze textu pro Deník N