je směšná. Rozumějí jenom síle
Jako přímý a exponovaný účastník událostí z listopadu 1989 na Slovensku jsem byl za posledních třicet let nesčíselněkrát požádán, abych podal o té době svědectví (a nutno říct, že jsem si dokonce vypěstoval jistou alergii na toto téma). Postupem doby totiž zjišťujete, že co člověk, to jiný pohled, jiná interpretace – většinou podle role, kterou v událostech sehrál. Čím byla tato role okrajovější, tím více smyšlenek, dezinterpretací a fám o zásadních událostech, jejich popisů, příčin a důsledků.
Co s tou mnohostí „pravd“? Z rezignace nad tématem mě probral pokus shromáždit sérii svědectví lidí, kteří v té době nestáli v epicentru celospolečenského dění. Například pásmo videí, kde lidé různých profesí, věku, vzdělání, cest životem mluví o tom, jak se jim v uplynulých desetiletích žilo (například soubor videoesejů, které jsme s Martinem Hanzlíčkem pořídili začátkem roku 2019 a zveřejnili na webu www.tyzden.sk).
Nyní se ke mně dostal rukopis knihy Michaela Kocába „Životní příběh do roku 1991“, který považuji v množství existujících děl tohoto typu za unikát. Osobní záznam událostí, při nichž nezpochybnitelně byl, a to v klíčové pozici aktéra, je fascinující obsahem i stylem. Obsahem proto, že jde o události málo známé, až neznámé, a přitom podstatné pro pochopení tehdejšího dění. Stylem proto, že je velice čtivý. Své vyprávění navíc doložil dokumenty. Dobovými a autentickými dokumenty.
Díky této knize jsem například měl poprvé možnost seznámit se důkladněji s iniciativou MOST, která významně předcházela událostem z listopadu 1989 a která byla prvním mně známým pokusem o dialog „přes plot“. Myslím tím dialog mezi komunistickou mocí a protagonisty listopadové revoluce v Československu. Dialog ne slouhovský, ale dialog, který vedl k zborcení komunistického systému. Lidé jako Michael Kocáb, Michal Horáček, Jiří Křižan, ale také Oskar Krejčí a Ladislav Adamec „z druhé strany plotu“ prokázali tehdy, na podzim 1989, v době ještě velmi nejisté, kus politické odvahy, předvídavosti, ale také kreativity, která „starým strukturám“ z obou stran barikády musela připadat naivní a amatérská – bez šancí.
V pozadí všech diskusí vyjednávačů, kteří by se dali sečíst na prstech jedné ruky, byla obava z krveprolévání. Ano, na tohle mysleli všichni, byť možná pod různou optikou a s různou motivací. Cituji autora zmiňované knížky z rozhovoru s Václavem Havlem: „Jednou, krátce před smrtí, mi řekl: „Všichni říkají, že jsme pravdoláskaři, a co jsou pak oni? Lžinenávistníci?“
Kocábovu knihu jsem četl rychle, jak sem zvyklý při prvním čtení, když mě četba „vcucne“. Hlavou mi běžely dvě myšlenky: 1) Ano, Kocáb píše pouze a jedině o tom, co osobně dělal, viděl, slyšel. Já a mnozí další jsme dělali, viděli, slyšeli mnohdy úplně jiné věci. Obraz „ducha doby“ se však rodí pouze a jedině skládáním dílů mozaiky. 2) Od té doby po dnešek uplynulo třicet let. Mám-li stručně říct, co podstatné se změnilo u lidí mého naturelu v pohledu na svět, tak to bude nadhled. Dnes už víme, že lokální události mají téměř v celém našem civilizačním prostoru společné znaky. Jsou jimi: potřeba globálního přístupu a přijetí globální odpovědnosti za náš svět, který je JEDEN pro všechny. Jeho konfrontace s nacionalismem – rakovinou moderního věku – je klíčovou výzvou, před kterou stojíme.
Nemoc nacionalismu má své mluvčí mezi elitami, ale také mezi bojůvkami radikálů hlásajících „půdu a krev“. Jejich různé odnože jsou pořád zřetelněji viditelné všude, kde jsme po roce 1989 vítali liberální demokracii, integraci Evropy a jejího obranného souručenství, čili NATO. A také tam, kde v roce 1989 demokratické režimy měly už tradici, usazené instituce a dosud nevídanou kvalitu života, včetně vysokého hmotného životního standardu. Toto je téma pro nastupující generace. Výzva fatální! Demarkační linií je hrozba násilí. Tady není kam ustupovat. Byl-li rok 1989 bodem dějinného zlomu, stojíme dnes před dalším. Možnost, že by to byl opět zlom „něžný“, je ve hvězdách. Ve tvářích odpůrců liberální demokracie, globální odpovědnosti, evropské integrace, NATO… se zračí emoce na míle vzdálené pravdě a lásce. Představa, že jim strkáme květiny za klopy, je směšná. Rozumějí jenom síle. Ta naše spočívá v tom jediném, co stojí i za oběti nejvyšší – v osobní svobodě, která nepadá jako mana z nebe.
Psáno pro Deník N
Jako přímý a exponovaný účastník událostí z listopadu 1989 na Slovensku jsem byl za posledních třicet let nesčíselněkrát požádán, abych podal o té době svědectví (a nutno říct, že jsem si dokonce vypěstoval jistou alergii na toto téma). Postupem doby totiž zjišťujete, že co člověk, to jiný pohled, jiná interpretace – většinou podle role, kterou v událostech sehrál. Čím byla tato role okrajovější, tím více smyšlenek, dezinterpretací a fám o zásadních událostech, jejich popisů, příčin a důsledků.
Co s tou mnohostí „pravd“? Z rezignace nad tématem mě probral pokus shromáždit sérii svědectví lidí, kteří v té době nestáli v epicentru celospolečenského dění. Například pásmo videí, kde lidé různých profesí, věku, vzdělání, cest životem mluví o tom, jak se jim v uplynulých desetiletích žilo (například soubor videoesejů, které jsme s Martinem Hanzlíčkem pořídili začátkem roku 2019 a zveřejnili na webu www.tyzden.sk).
Nyní se ke mně dostal rukopis knihy Michaela Kocába „Životní příběh do roku 1991“, který považuji v množství existujících děl tohoto typu za unikát. Osobní záznam událostí, při nichž nezpochybnitelně byl, a to v klíčové pozici aktéra, je fascinující obsahem i stylem. Obsahem proto, že jde o události málo známé, až neznámé, a přitom podstatné pro pochopení tehdejšího dění. Stylem proto, že je velice čtivý. Své vyprávění navíc doložil dokumenty. Dobovými a autentickými dokumenty.
Díky této knize jsem například měl poprvé možnost seznámit se důkladněji s iniciativou MOST, která významně předcházela událostem z listopadu 1989 a která byla prvním mně známým pokusem o dialog „přes plot“. Myslím tím dialog mezi komunistickou mocí a protagonisty listopadové revoluce v Československu. Dialog ne slouhovský, ale dialog, který vedl k zborcení komunistického systému. Lidé jako Michael Kocáb, Michal Horáček, Jiří Křižan, ale také Oskar Krejčí a Ladislav Adamec „z druhé strany plotu“ prokázali tehdy, na podzim 1989, v době ještě velmi nejisté, kus politické odvahy, předvídavosti, ale také kreativity, která „starým strukturám“ z obou stran barikády musela připadat naivní a amatérská – bez šancí.
V pozadí všech diskusí vyjednávačů, kteří by se dali sečíst na prstech jedné ruky, byla obava z krveprolévání. Ano, na tohle mysleli všichni, byť možná pod různou optikou a s různou motivací. Cituji autora zmiňované knížky z rozhovoru s Václavem Havlem: „Jednou, krátce před smrtí, mi řekl: „Všichni říkají, že jsme pravdoláskaři, a co jsou pak oni? Lžinenávistníci?“
Kocábovu knihu jsem četl rychle, jak sem zvyklý při prvním čtení, když mě četba „vcucne“. Hlavou mi běžely dvě myšlenky: 1) Ano, Kocáb píše pouze a jedině o tom, co osobně dělal, viděl, slyšel. Já a mnozí další jsme dělali, viděli, slyšeli mnohdy úplně jiné věci. Obraz „ducha doby“ se však rodí pouze a jedině skládáním dílů mozaiky. 2) Od té doby po dnešek uplynulo třicet let. Mám-li stručně říct, co podstatné se změnilo u lidí mého naturelu v pohledu na svět, tak to bude nadhled. Dnes už víme, že lokální události mají téměř v celém našem civilizačním prostoru společné znaky. Jsou jimi: potřeba globálního přístupu a přijetí globální odpovědnosti za náš svět, který je JEDEN pro všechny. Jeho konfrontace s nacionalismem – rakovinou moderního věku – je klíčovou výzvou, před kterou stojíme.
Nemoc nacionalismu má své mluvčí mezi elitami, ale také mezi bojůvkami radikálů hlásajících „půdu a krev“. Jejich různé odnože jsou pořád zřetelněji viditelné všude, kde jsme po roce 1989 vítali liberální demokracii, integraci Evropy a jejího obranného souručenství, čili NATO. A také tam, kde v roce 1989 demokratické režimy měly už tradici, usazené instituce a dosud nevídanou kvalitu života, včetně vysokého hmotného životního standardu. Toto je téma pro nastupující generace. Výzva fatální! Demarkační linií je hrozba násilí. Tady není kam ustupovat. Byl-li rok 1989 bodem dějinného zlomu, stojíme dnes před dalším. Možnost, že by to byl opět zlom „něžný“, je ve hvězdách. Ve tvářích odpůrců liberální demokracie, globální odpovědnosti, evropské integrace, NATO… se zračí emoce na míle vzdálené pravdě a lásce. Představa, že jim strkáme květiny za klopy, je směšná. Rozumějí jenom síle. Ta naše spočívá v tom jediném, co stojí i za oběti nejvyšší – v osobní svobodě, která nepadá jako mana z nebe.
Psáno pro Deník N