„Ponúkam srdce, rozum, ruky a pokoru.“, „Nechcem vládnuť, chcem slúžiť“ (Zuzana Čaputová: z inauguračního projevu při nástupu do funkce prezidentky Slovenské republiky 15.6.2019).
“Smyslem politiky je vládnutí“, říkají jiní, a chovají se tak. Také je běžné, že mezi prohlášeními politiků a politikou, jaká je, zeje příliš často propast.
„Vlastenečtí“ politikové a nacionalisté zdůrazňují „tento stát“, „tento národ“. Pokud možno bez etnických, kulturních… příměsí a vnějších vplyvů. Globální politiky a instituce jim vadí. Týká se to také nadnárodních strategií řešení klimatických změn, bezpečnosti, migrací… a navazující nadnárodní legislativy a administrativy.
Občané žijí pod tlakem soupeřících „politických světů“, které zaplňují veřejný prostor přetlakem sporů a konfliktů různé intenzity. Jejich krajním projevem jsou masové protesty – tu občanů a jindy spíše davů. Slovník těchto akcí je mobilizační, volá po změně, má definované protivníky a lídry. Jejich milníky jsou různá hlasování (volby, referenda).
Někdy je záhodno šáhnout po staré moudrosti a zkušenosti. Moudrost říká, že dobré vládnutí je takové, které vede k celkem spokojenému životu lidí, aniž by bylo nutno si příliš všímat jeho „subjekty“ (nominované vůdce a jejich aparáty). Zkušenost říká, že ony „subjekty“, pokud vidí smysl politiky ve vládnutí, jsou schopny eskalovat konflikty.
Jednotlivec vržený do světa, byť mírového a demokratického, střídavě pociťuje nutkání osobního angažmá a oproštění se (nelpění) od tlaku negativních emocí, které pronikají do jeho všednodenního života. Diskutuje, manifestuje, dává svůj hlas do volební urny tu jedněm, tu druhým, dle svých preferencí.
Mé preference: politika liberální (svoboda a individualizmus), vůdcové sloužící (a vyzařující pozitivní emoce), státy otevřené (a demokratické), společnosti pestré (kulturně, národnostně, etnicky…), životní styl dle libosti (duchovní cesta je věc osobní volby), veřejný život v hranicích pevných a respektovaných pravidel (právního rámce) a fungující instituce.
Mezi institucemi mají prioritu ty, které mají ve své péči především výchovu (rodina) a vzdělávání, slabé a odkázané, bezpečnost, zdraví, právo a spravedlnost, zahraniční politiku. Když mám intenzivní pocit, že něco nefunguje, mám tendenci angažovat se v prostoru své kompetence, pozice, role.
„Milion chvilek pro demokracii“ nabízí šanci projevit nespokojenost s některými společenskými problémy veřejně a masivně. Procítit přitom (fyzicky) sounáležitost s jinými, byť i hodně jinými. Věřit, že i na nás záleží změna k lepšímu. Vědět, že i já jsem součástí řešení. A doufat, že nám spolu bude fajn.
„Vlastenečtí“ politikové a nacionalisté zdůrazňují „tento stát“, „tento národ“. Pokud možno bez etnických, kulturních… příměsí a vnějších vplyvů. Globální politiky a instituce jim vadí. Týká se to také nadnárodních strategií řešení klimatických změn, bezpečnosti, migrací… a navazující nadnárodní legislativy a administrativy.
Občané žijí pod tlakem soupeřících „politických světů“, které zaplňují veřejný prostor přetlakem sporů a konfliktů různé intenzity. Jejich krajním projevem jsou masové protesty – tu občanů a jindy spíše davů. Slovník těchto akcí je mobilizační, volá po změně, má definované protivníky a lídry. Jejich milníky jsou různá hlasování (volby, referenda).
Někdy je záhodno šáhnout po staré moudrosti a zkušenosti. Moudrost říká, že dobré vládnutí je takové, které vede k celkem spokojenému životu lidí, aniž by bylo nutno si příliš všímat jeho „subjekty“ (nominované vůdce a jejich aparáty). Zkušenost říká, že ony „subjekty“, pokud vidí smysl politiky ve vládnutí, jsou schopny eskalovat konflikty.
Jednotlivec vržený do světa, byť mírového a demokratického, střídavě pociťuje nutkání osobního angažmá a oproštění se (nelpění) od tlaku negativních emocí, které pronikají do jeho všednodenního života. Diskutuje, manifestuje, dává svůj hlas do volební urny tu jedněm, tu druhým, dle svých preferencí.
Mé preference: politika liberální (svoboda a individualizmus), vůdcové sloužící (a vyzařující pozitivní emoce), státy otevřené (a demokratické), společnosti pestré (kulturně, národnostně, etnicky…), životní styl dle libosti (duchovní cesta je věc osobní volby), veřejný život v hranicích pevných a respektovaných pravidel (právního rámce) a fungující instituce.
Mezi institucemi mají prioritu ty, které mají ve své péči především výchovu (rodina) a vzdělávání, slabé a odkázané, bezpečnost, zdraví, právo a spravedlnost, zahraniční politiku. Když mám intenzivní pocit, že něco nefunguje, mám tendenci angažovat se v prostoru své kompetence, pozice, role.
„Milion chvilek pro demokracii“ nabízí šanci projevit nespokojenost s některými společenskými problémy veřejně a masivně. Procítit přitom (fyzicky) sounáležitost s jinými, byť i hodně jinými. Věřit, že i na nás záleží změna k lepšímu. Vědět, že i já jsem součástí řešení. A doufat, že nám spolu bude fajn.