Nimrání se v temných zákoutích lidské duše a společenských poměrů je tématem intelektuálních vzepětí i veřejného diskurzu.
Liberální demokracie, která nás provází „zlatým věkem“ naší civilizace, má početné nepřátele mezi milovníky radikálních doktrín. Laskavost a soucit (pozitivní emoce) jsou pro ně projevem slabosti. Budiž, rozdejme si to s nimi.
Aréna, kde se utkáváme, se jmenuje „veřejný prostor“. Střetáváme se v kolektivních akcích (na ulicích, před hlasovací urnou…). Výsledky našich zápasů mají podobu subjektivně vnímané kvality našich životů. Stojíme o to, aby byla (celkem) dobrá.
Navigace na této cestě je rozmanitá, protože rozmanité jsou duchovní i životní cesty, které má svobodný člověk k dispozici. Výběr je častěji než kdykoliv v historii osobní. Pestré jsou také problémy, které po cestě vnímáme jako důležité. Řešíme je konflikty.
Konflikty jsou přirozeným důsledkem možnosti volby. Podstatné je, aby se řešili spíše dialogem. Přednost by měli mít všichni, kteří uznávají kulturu nenásilí, jako minimum sdíleného étosu. A samozřejmě ti, kteří k řešení toho kterého problému mají co říct.
Jak na to? Síla odvahy, síla odhodlání, síla o sobě! Síla o sobě je povýtce živena nejenom „tréninkem“ a technologiemi, ale také hodnotami, motivací a sdílenými emocemi (vášní pro cíle). Výměna garde směrem k převaze pozitivních emocí by lidem prospěla.
Potemnělý duch naší doby jako by nereflektoval skutečnost, že evolučně jsme na tom nebyli nikdy lépe. Jeho prosvětlení není věcí kázání a kazatelů ani početnosti „dětí světla“. Nepřijde také samo, nikým nevoláno.
Kamarád a psychiatr Peter Pöthe mi k první verzi tohoto textu napsal: „Cestou je právě být si vědom svých emocí (strachu, hněvu, nenávisti…). Také k tomu slouží třeba rodič, který ovládne svůj hněv, anebo empatický politik…, jakákoliv zralá autorita.“
Post scriptum:
Psal jsem tento text po volbách do Evropského parlamentu. Lidé byli v čase před nimi i po nich pod permanentní palbou. Rezonovala především témata „ztráty národní suverenity“ (český exprezident Václav Klaus mluví rovnou o zničení národních států jako hlavním cíli EU), „záplavy (násilnických) migrantů“ (oblíbené především fašizoidními nacionalisty a autoritativními vůdci), „práva“ dětí a mládeže protestovat proti změnám klimatu (prý by měli raději sedět ve škole a pilně se učit)… a vzájemného ohazování politických konkurentů zlými úmysly (slova jako „lež“, „nenávist“ a další se stala „novou řečí“ především potrhlých mluvčích, mezi nimiž je Zemanův Jiří Ovčáček superstar). Na stole se mi současně vršily knižní novinky. Například Všichni lžou (Stephens-Dawidovitz), Průmysl lži (Alexandra Alvarová), Donbas (Tomáš Forró), Perfektní diktatura (Stein Ringen)… Všechno skvělá díla. Nicméně ponurá. A do toho jako louč světla knižní rozhovor Howarda Cutlera s dalajlámou nazvaný Umění být šťastný. Opravdu nejsme oběti ducha doby, ale jeho tvůrci. Každý jeden. Dohromady to je „Za slušné Slovensko“ anebo třeba „Milion chvilek pro demokracii“
Krácená verze textu publikovaného v Deníku N
Liberální demokracie, která nás provází „zlatým věkem“ naší civilizace, má početné nepřátele mezi milovníky radikálních doktrín. Laskavost a soucit (pozitivní emoce) jsou pro ně projevem slabosti. Budiž, rozdejme si to s nimi.
Aréna, kde se utkáváme, se jmenuje „veřejný prostor“. Střetáváme se v kolektivních akcích (na ulicích, před hlasovací urnou…). Výsledky našich zápasů mají podobu subjektivně vnímané kvality našich životů. Stojíme o to, aby byla (celkem) dobrá.
Navigace na této cestě je rozmanitá, protože rozmanité jsou duchovní i životní cesty, které má svobodný člověk k dispozici. Výběr je častěji než kdykoliv v historii osobní. Pestré jsou také problémy, které po cestě vnímáme jako důležité. Řešíme je konflikty.
Konflikty jsou přirozeným důsledkem možnosti volby. Podstatné je, aby se řešili spíše dialogem. Přednost by měli mít všichni, kteří uznávají kulturu nenásilí, jako minimum sdíleného étosu. A samozřejmě ti, kteří k řešení toho kterého problému mají co říct.
Jak na to? Síla odvahy, síla odhodlání, síla o sobě! Síla o sobě je povýtce živena nejenom „tréninkem“ a technologiemi, ale také hodnotami, motivací a sdílenými emocemi (vášní pro cíle). Výměna garde směrem k převaze pozitivních emocí by lidem prospěla.
Potemnělý duch naší doby jako by nereflektoval skutečnost, že evolučně jsme na tom nebyli nikdy lépe. Jeho prosvětlení není věcí kázání a kazatelů ani početnosti „dětí světla“. Nepřijde také samo, nikým nevoláno.
Kamarád a psychiatr Peter Pöthe mi k první verzi tohoto textu napsal: „Cestou je právě být si vědom svých emocí (strachu, hněvu, nenávisti…). Také k tomu slouží třeba rodič, který ovládne svůj hněv, anebo empatický politik…, jakákoliv zralá autorita.“
Post scriptum:
Psal jsem tento text po volbách do Evropského parlamentu. Lidé byli v čase před nimi i po nich pod permanentní palbou. Rezonovala především témata „ztráty národní suverenity“ (český exprezident Václav Klaus mluví rovnou o zničení národních států jako hlavním cíli EU), „záplavy (násilnických) migrantů“ (oblíbené především fašizoidními nacionalisty a autoritativními vůdci), „práva“ dětí a mládeže protestovat proti změnám klimatu (prý by měli raději sedět ve škole a pilně se učit)… a vzájemného ohazování politických konkurentů zlými úmysly (slova jako „lež“, „nenávist“ a další se stala „novou řečí“ především potrhlých mluvčích, mezi nimiž je Zemanův Jiří Ovčáček superstar). Na stole se mi současně vršily knižní novinky. Například Všichni lžou (Stephens-Dawidovitz), Průmysl lži (Alexandra Alvarová), Donbas (Tomáš Forró), Perfektní diktatura (Stein Ringen)… Všechno skvělá díla. Nicméně ponurá. A do toho jako louč světla knižní rozhovor Howarda Cutlera s dalajlámou nazvaný Umění být šťastný. Opravdu nejsme oběti ducha doby, ale jeho tvůrci. Každý jeden. Dohromady to je „Za slušné Slovensko“ anebo třeba „Milion chvilek pro demokracii“
Krácená verze textu publikovaného v Deníku N