Nikdy jsem neměl nutkání postavit se Václavu Klausovi staršímu veřejně a naplno. Voda však opravdu stoupá a času je málo. Václav Klaus se stává bezpečnostním rizikem v našem rozkmitaném světě.
Nemyslím přitom ani tak na jeho konkrétní mocenský vliv, ten už je minulostí, ale na tu část „ducha doby“, kterou symbolizuje. Je mi ukradený jeho vztah ke školním pomůckám (to video je komické jenom zdánlivě), nenarážím ani na jeho podvědomou mimiku (ten pohrdavý úsměv nad oponenty je nefalšovaný) či na informace, které se tutlají, případně sdílejí jen v malé komunitě (pro ilustraci dva texty Petra Havlíka, jeden publikovaný na Fóru24, druhý v jeho blogu na Aktuálně.cz). Myslím spíše na virus, který šíří kolem sebe. Je to nebezpečný virus. Říkám to já – člověk přeživší holokaust, komunismus, Mečiara… Zastavte ho! Zastavte ho dříve, než ten virus přeroste v epidemii. Laskavě, samozřejmě, čili havloidně, chce se mi říct – občanským vzepětím „Za slušné Česko“, účastí na volbách do EU…
Říkám-li zastavte ho, myslím na lidi, kteří veřejně a nekompromisně argumentují. Na lidi, kteří vedle argumentů dokáží také mobilizovat nejenom silou faktů, ale také emocí, protože emoce jsou klíčem k mobilizaci voličů. Přenechat iniciativu pouze těm, kteří ukazují prstem na obraz fiktivního nepřítele, není dobré.
Myslím na étos z doby před třiceti let, když už si letos budeme připomínat kulatiny jednoho s klíčových zvratů našich moderních dějin – listopadu 1989. Myslím na udržitelnost liberální demokracie, která umožňuje souběžnou a mírovou koexistenci mnoha hodnotových světů a dialog. Osobně se však obávám, jestli jednou z mezí dialogu není víra v jedinou pravdu, které je Klaus živoucím příkladem.
A je skutečně jedno, jestli ta víra pramení pouze z ideologické předpojatosti, osobnostních deficitů, anebo z takzvaného pragmatismu – nejčastěji mocenského a ekonomického. Koneckonců, pamatujete ještě na zhasnutá světla a nerozlišování „čistých“ a „špinavých“ peněz při „divoké“ privatizaci počátkem devadesátých let? Má generace si to docela pamatuje. Právě zde hledejme příčiny dnešní „babišizace“ politiky.
Ďáblův advokát
Jelikož bych nerad budil dojem, že si tímto textem vyřizuji osobní účty, předesílám, že v hektických polistopadových časech jsme všichni „ohmatávali“ – nepřipraveni a bez zkušeností – nový terén měnící se společnosti. Nadělali jsme přitom chyb jak mraků, samozřejmě. Mě, tehdy čelního představitele Veřejnosti proti násilí, nevyjímaje. Dnes však píši o fenoménu „Klaus“.
Mé negativní zkušenosti sahají do dávné minulosti. Seznámili jsme se na „večerních“ sezeních, která organizoval Miloš Zeman, tehdy vedoucí oddělení komplexního prognostického modelování Sportpropagu při Ústředním výboru československé tělovýchovy. Bylo to v první polovině osmdesátých let minulého století. Klausovou rolí, do níž se nominoval sám, bylo dělat v této komunitě ďáblova advokáta, což znamenalo kritizovat práci jiných.
Pak přišel listopad 1989. Dvě typické vzpomínky: 1) Při jedné z koaličních diskusí Veřejnosti proti násilí v Praze jsem si před začátkem jednání na Úřadě vlády České republiky odběhl na záchod. Po jednání mi člen naší delegace, tehdejší místopředseda Federálního shromáždění a předseda Sněmovny národů Milan Šútovec cestou domů řekl: „Víš, co řekl Klaus jako první, když jsme k němu vstoupili do kanceláře? ‚Kdy se už zbavíte toho Gála?‘“ Byl jsem tehdy předsedou Veřejnosti proti násilí, tedy nejbližšího koaličního partnera na Slovensku, a – dnešním slovníkem – havloid. Pamatuji také na ustavující sjezd ODS. Václav Klaus nechal plénum hlasovat, jestli můžu po skončení sjezdu na tiskovku. Nemohl jsem.
Naposledy jsem Klause naživo poslouchal ve Vladislavském sále při loučení s Václavem Havlem, kdy složil hold jeho památce. Poté už jsem ho vnímal jenom periferně – přes média, při dvou či třech náhodných setkáních. S jistou úctou konstatuji, že je dlouhodobě ve svých názorech konzistentní.
Prosazoval standardní politiku v časech, když lidé jako já dostali nálepku „hňuťaři“, což bylo pejorativní označení pro ty, kteří váhali s proměnou občanských a politických hnutí na klasické politické strany. A měl v tomhle pravdu.
Dřív než většina populistů
Plédoval však také za restriktivní protiimigrační politiku daleko dříve než obchodníci s emocemi v politice Okamurova typu. Stavěl se proti Evropské unii – dříve než většina populistů nejrůznějších odrůd. Patřil a pořád patří mezi popírače klimatických změn. Prapor českého nacionalismu zvedl mezi prvními.
Zároveň byl proputinovský mnohem dřív, než se tohoto tématu chytli dnešní přitakávači, nájemní trollové podporovaní ruskou tajnou službou FSB. Postavil se proti liberální demokracii, proti Havlovi a jeho metafoře o „pravdě a lásce“, za fašizoidní německou AFD. Naposled například také proti Andreji Kiskovi a Zuzaně Čaputové, prý proto, že jsou „politicky nezkušení“.
A to vše platí nejen pro Institut Václava Klause a jeho mentální souputníky, ale také pro většinu mužů a žen této generace „z druhé strany barikády“. Biologický (politický a sociální) čas je nemilosrdný a pohled na karikatury kdysi úctyhodných osobností bývá smutný, a občas – ve svých společenských dopadech – i tragický.
Vím, nejsme v aktuálním marasmu jediní. Možná to byla daň z ne zcela vydařené transformace společnosti. Možná předzvěst generační obměny a nového vzepětí. Možná také příznaky zatím netušené změny „ducha doby“. Věřme a doufejme, že i tuto lekci využijeme ve společný prospěch. Akcí, ne tlacháním.
Psáno pro Denník N
Říkám-li zastavte ho, myslím na lidi, kteří veřejně a nekompromisně argumentují. Na lidi, kteří vedle argumentů dokáží také mobilizovat nejenom silou faktů, ale také emocí, protože emoce jsou klíčem k mobilizaci voličů. Přenechat iniciativu pouze těm, kteří ukazují prstem na obraz fiktivního nepřítele, není dobré.
Myslím na étos z doby před třiceti let, když už si letos budeme připomínat kulatiny jednoho s klíčových zvratů našich moderních dějin – listopadu 1989. Myslím na udržitelnost liberální demokracie, která umožňuje souběžnou a mírovou koexistenci mnoha hodnotových světů a dialog. Osobně se však obávám, jestli jednou z mezí dialogu není víra v jedinou pravdu, které je Klaus živoucím příkladem.
A je skutečně jedno, jestli ta víra pramení pouze z ideologické předpojatosti, osobnostních deficitů, anebo z takzvaného pragmatismu – nejčastěji mocenského a ekonomického. Koneckonců, pamatujete ještě na zhasnutá světla a nerozlišování „čistých“ a „špinavých“ peněz při „divoké“ privatizaci počátkem devadesátých let? Má generace si to docela pamatuje. Právě zde hledejme příčiny dnešní „babišizace“ politiky.
Ďáblův advokát
Jelikož bych nerad budil dojem, že si tímto textem vyřizuji osobní účty, předesílám, že v hektických polistopadových časech jsme všichni „ohmatávali“ – nepřipraveni a bez zkušeností – nový terén měnící se společnosti. Nadělali jsme přitom chyb jak mraků, samozřejmě. Mě, tehdy čelního představitele Veřejnosti proti násilí, nevyjímaje. Dnes však píši o fenoménu „Klaus“.
Mé negativní zkušenosti sahají do dávné minulosti. Seznámili jsme se na „večerních“ sezeních, která organizoval Miloš Zeman, tehdy vedoucí oddělení komplexního prognostického modelování Sportpropagu při Ústředním výboru československé tělovýchovy. Bylo to v první polovině osmdesátých let minulého století. Klausovou rolí, do níž se nominoval sám, bylo dělat v této komunitě ďáblova advokáta, což znamenalo kritizovat práci jiných.
Pak přišel listopad 1989. Dvě typické vzpomínky: 1) Při jedné z koaličních diskusí Veřejnosti proti násilí v Praze jsem si před začátkem jednání na Úřadě vlády České republiky odběhl na záchod. Po jednání mi člen naší delegace, tehdejší místopředseda Federálního shromáždění a předseda Sněmovny národů Milan Šútovec cestou domů řekl: „Víš, co řekl Klaus jako první, když jsme k němu vstoupili do kanceláře? ‚Kdy se už zbavíte toho Gála?‘“ Byl jsem tehdy předsedou Veřejnosti proti násilí, tedy nejbližšího koaličního partnera na Slovensku, a – dnešním slovníkem – havloid. Pamatuji také na ustavující sjezd ODS. Václav Klaus nechal plénum hlasovat, jestli můžu po skončení sjezdu na tiskovku. Nemohl jsem.
Naposledy jsem Klause naživo poslouchal ve Vladislavském sále při loučení s Václavem Havlem, kdy složil hold jeho památce. Poté už jsem ho vnímal jenom periferně – přes média, při dvou či třech náhodných setkáních. S jistou úctou konstatuji, že je dlouhodobě ve svých názorech konzistentní.
Prosazoval standardní politiku v časech, když lidé jako já dostali nálepku „hňuťaři“, což bylo pejorativní označení pro ty, kteří váhali s proměnou občanských a politických hnutí na klasické politické strany. A měl v tomhle pravdu.
Dřív než většina populistů
Plédoval však také za restriktivní protiimigrační politiku daleko dříve než obchodníci s emocemi v politice Okamurova typu. Stavěl se proti Evropské unii – dříve než většina populistů nejrůznějších odrůd. Patřil a pořád patří mezi popírače klimatických změn. Prapor českého nacionalismu zvedl mezi prvními.
Zároveň byl proputinovský mnohem dřív, než se tohoto tématu chytli dnešní přitakávači, nájemní trollové podporovaní ruskou tajnou službou FSB. Postavil se proti liberální demokracii, proti Havlovi a jeho metafoře o „pravdě a lásce“, za fašizoidní německou AFD. Naposled například také proti Andreji Kiskovi a Zuzaně Čaputové, prý proto, že jsou „politicky nezkušení“.
A to vše platí nejen pro Institut Václava Klause a jeho mentální souputníky, ale také pro většinu mužů a žen této generace „z druhé strany barikády“. Biologický (politický a sociální) čas je nemilosrdný a pohled na karikatury kdysi úctyhodných osobností bývá smutný, a občas – ve svých společenských dopadech – i tragický.
Vím, nejsme v aktuálním marasmu jediní. Možná to byla daň z ne zcela vydařené transformace společnosti. Možná předzvěst generační obměny a nového vzepětí. Možná také příznaky zatím netušené změny „ducha doby“. Věřme a doufejme, že i tuto lekci využijeme ve společný prospěch. Akcí, ne tlacháním.
Psáno pro Denník N