Momentálně si tady žijeme bez etnického, národnostního, náboženského, ideologického násilí, i když někteří ukazují prstem na muslimy, židy, Romy… A exody? Deportace, čistky, perzekuce také momentálně nehrozí. Žijeme už léta v míru a v relativním blahobytu, což většinu lidí zbavuje motivace zvednout zadek (zajímat se, konat…).
Chyba! A ne poprvé.
Exody a menšiny jsou slova, kterými vyjadřujeme svou prapůvodní přirozenost, své strachy a úzkosti o životní prostor, bezpečí a obživu, ale také své krvavé dějiny a obavy z budoucnosti.
Exody a menšiny se také jmenuje série putovních výstav s kterými Fero Guldan chodí už léta po Slovensku. Přijde a rozvěší obrázky – patinované asambláže, což jest technika, kterou vymyslel. Občas je maluje přímo na místě, většinou brzy ráno ve vinohradu u Sv. Jura při Bratislavě, kde bydlí. Na výstavy cestuje vlakem a cestou popíjí pivo, což dělá také před cestou a po ní. Známe se už od osmdesátých let minulého století. Udivující je, že celý ten čas je to pořád ten samý člověk, jenom trochu více dýchavičný. Na rozdíl od mnoha jiných mé generace, kteří podlehli lákadlům moci a mamonu. A to byl po Listopadu 89 krátce novinářem i ředitelem Slovenské národní galerie. „Pokud konkurzem nenajdou lepšího“, říkal tehdy. A co říkal, splnil.
Objekty v terénu instaluje stylem, který by se dal nazvat guerillový. Přijde, když uzná za vhodné, nainstaluje a odejde. Nečeká na oficiální souhlas, ani na honorář. Tak nainstaloval, například, památník obětem letecké katastrofy v Senci při Bratislavě za hlubokého komunizmu, památník zavražděnému Róbertu Remiášovi za hlubokého postkomunistického nacionalistického běsnění a památník na místě, kde Rudolf Vrba a Alfred Wetzler překročili polsko – slovenskou hranici na útěku z Auschwitzu v dubnu 1944, aby pak v Žilině sepsali zprávu o této továrně na smrt (www.vrbawetzler.eu/).
Téma exodů a menšin propojuje naši minulost, přítomnost a budoucnost. Soudě podle průzkumů veřejného mínění, volebního chování lidí, postojů k migrantům, židům a Romům, diskusí na internetových fórech, potencionální pachatelé chodí mezi námi a čekají na svou příležitost. Tu jim nabízejí někteří političtí vůdci, kteří buší do spodních pudů hesly o totalitní EU, „bezhodnotové“ liberální demokracii, ohrožení kdekým a kdečím.
Otázka zní: jakou odpověď volit tváří v tvář lžím a dezinformacím, rozsévání strachu a nenávisti? Zdá se, že především osobní integritu, přímý pohled do očí, slušnost a lidskost. Mluvím-li o lidskosti, myslím pravdu a lásku. A sdílení, samozřejmě. Myslím především sdílení v rámci komunit a duchovních společenství. Jedním z takových je společenství lidí, které se už sedm let utváří kolem zmíněného Memoriálu Vrby a Wetzlera. I letos, v červenci a v srpnu, vyrazí na trasu z Auschwitzu do Žiliny. Pokud máte zájem, zde je kontakt: Jaroslav Sloboda, Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém, Na Žertvách 23, 180 00 Praha 8, M: +420 725854354, E: icej@ecn.cz.
Exody a menšiny jsou slova, kterými vyjadřujeme svou prapůvodní přirozenost, své strachy a úzkosti o životní prostor, bezpečí a obživu, ale také své krvavé dějiny a obavy z budoucnosti.
Exody a menšiny se také jmenuje série putovních výstav s kterými Fero Guldan chodí už léta po Slovensku. Přijde a rozvěší obrázky – patinované asambláže, což jest technika, kterou vymyslel. Občas je maluje přímo na místě, většinou brzy ráno ve vinohradu u Sv. Jura při Bratislavě, kde bydlí. Na výstavy cestuje vlakem a cestou popíjí pivo, což dělá také před cestou a po ní. Známe se už od osmdesátých let minulého století. Udivující je, že celý ten čas je to pořád ten samý člověk, jenom trochu více dýchavičný. Na rozdíl od mnoha jiných mé generace, kteří podlehli lákadlům moci a mamonu. A to byl po Listopadu 89 krátce novinářem i ředitelem Slovenské národní galerie. „Pokud konkurzem nenajdou lepšího“, říkal tehdy. A co říkal, splnil.
Objekty v terénu instaluje stylem, který by se dal nazvat guerillový. Přijde, když uzná za vhodné, nainstaluje a odejde. Nečeká na oficiální souhlas, ani na honorář. Tak nainstaloval, například, památník obětem letecké katastrofy v Senci při Bratislavě za hlubokého komunizmu, památník zavražděnému Róbertu Remiášovi za hlubokého postkomunistického nacionalistického běsnění a památník na místě, kde Rudolf Vrba a Alfred Wetzler překročili polsko – slovenskou hranici na útěku z Auschwitzu v dubnu 1944, aby pak v Žilině sepsali zprávu o této továrně na smrt (www.vrbawetzler.eu/).
Téma exodů a menšin propojuje naši minulost, přítomnost a budoucnost. Soudě podle průzkumů veřejného mínění, volebního chování lidí, postojů k migrantům, židům a Romům, diskusí na internetových fórech, potencionální pachatelé chodí mezi námi a čekají na svou příležitost. Tu jim nabízejí někteří političtí vůdci, kteří buší do spodních pudů hesly o totalitní EU, „bezhodnotové“ liberální demokracii, ohrožení kdekým a kdečím.
Otázka zní: jakou odpověď volit tváří v tvář lžím a dezinformacím, rozsévání strachu a nenávisti? Zdá se, že především osobní integritu, přímý pohled do očí, slušnost a lidskost. Mluvím-li o lidskosti, myslím pravdu a lásku. A sdílení, samozřejmě. Myslím především sdílení v rámci komunit a duchovních společenství. Jedním z takových je společenství lidí, které se už sedm let utváří kolem zmíněného Memoriálu Vrby a Wetzlera. I letos, v červenci a v srpnu, vyrazí na trasu z Auschwitzu do Žiliny. Pokud máte zájem, zde je kontakt: Jaroslav Sloboda, Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém, Na Žertvách 23, 180 00 Praha 8, M: +420 725854354, E: icej@ecn.cz.