myslete na své děti a děti jejich dětí. Politici je připravují o vlast
Čím to, že slova národovec, vlastenec… mi nejdou z úst? Proč považuji nacionalismus za smrtící společenskou nemoc? Zřejmě proto, že ta slova a tu ideologii ztělesňují lidé, kteří šíří negativní emoce proti všemu, co není národní a vlastenecké podle jejich vkusu anebo momentálních zájmů. Ty zájmy jsou povýtce mocenské a ekonomické, anebo naopak.
Před několika dny jsem se zúčastnil diskuse skupinky „Češi pomáhají“. Už nějaký čas usiluje o záchranu čtrnácti (!!!) sirotků z děsivých podmínek uprchlických táborů v Řecku. Problémem není legislativa (péče o takové děti je legislativně ošetřena), ani kam s nimi (rodin, které mají zájem poskytnout přístřeší je dostatek). Problémem jsou politici, kteří považují čtrnáct malých imigrantů za riziko pro svůj „obraz“ v očích voličů. Většina z nich se k jejich přijetí staví odmítavě. Zavolal jsem do Bratislavy příteli a novináři, jak je to na Slovensku. Obdobný projekt pro deset sirotků tam dopadl stejně. Do Polska a Maďarska jsem nevolal.
Zkouším si v hlavě srovnat důsledky. Co vyroste z dětí, které zahnaly okolnosti našeho turbulentního světa na blahobytný evropský kontinent, kde podstupují šikanu, včetně hladu a sexuálního zneužívání? Mají si oblíbit své nové domovy a jejich kulturu? Mají udělat to, co hlásá naše tradiční křesťanská spiritualita, čili milovat bližního svého? Spíše je naučíme nenávidět nás, stejně jako my nenávidíme je. Tu emoci budeme ve vzájemné „součinnosti“ posilovat až ke kritické hranici. Říká se tomu smyčka kladné zpětné vazby. V křesťanské mytologii ji známe spíše jako „nedělej jiným, co nechceš, aby oni dělali tobě“. Stručně a jasně: příští džihádisty vychováme my a ne Islámský stát.
A vědí naši představitelé, že ve jménu okamžité popularity u tak zvaných „vlastenců“ a „národovců“ připravují děti našich dětí o vlast? Vždyť skomírající evropská populace bude co nevidět odkázána na injekci vitálních populací z tak zvaného třetího světa. Držet je dlouhodobě v pozici druhořadých občanů, kteří byli připuštěni na naše území, aby se zde starali o chod fabrik, zdravotnických a sociálních zařízení, čistotu ulic a našich domovů, realizaci developerských projektů s lopatou v ruce a „venčení“ našich seniorů…? Je jenom otázkou času, kdy vytvoří „třídu o sobě“ a oplatí nám naši „laskavost“ a „soucit“ stejnou mincí.
Jenže to už tady lidé Klausova, Zemanova, Okamurova či Babišova formátu dávno nebudou. Budou tu ovšem děti našich dětí. Oběti našich dnešních postojů. Nevinné, samozřejmě. Laskavost a soucit jsou ctnosti navýsost prospěšné i ve všednodenním životě. Patří do mentální výbavy sebevědomých a silných osobností. Anebo se chceme prodírat ulicemi našich měst s úzkostným šklebem vyvolaným propagandou o „barbarech pod branami“?
Psáno pro denikn.cz
Čím to, že slova národovec, vlastenec… mi nejdou z úst? Proč považuji nacionalismus za smrtící společenskou nemoc? Zřejmě proto, že ta slova a tu ideologii ztělesňují lidé, kteří šíří negativní emoce proti všemu, co není národní a vlastenecké podle jejich vkusu anebo momentálních zájmů. Ty zájmy jsou povýtce mocenské a ekonomické, anebo naopak.
Před několika dny jsem se zúčastnil diskuse skupinky „Češi pomáhají“. Už nějaký čas usiluje o záchranu čtrnácti (!!!) sirotků z děsivých podmínek uprchlických táborů v Řecku. Problémem není legislativa (péče o takové děti je legislativně ošetřena), ani kam s nimi (rodin, které mají zájem poskytnout přístřeší je dostatek). Problémem jsou politici, kteří považují čtrnáct malých imigrantů za riziko pro svůj „obraz“ v očích voličů. Většina z nich se k jejich přijetí staví odmítavě. Zavolal jsem do Bratislavy příteli a novináři, jak je to na Slovensku. Obdobný projekt pro deset sirotků tam dopadl stejně. Do Polska a Maďarska jsem nevolal.
Zkouším si v hlavě srovnat důsledky. Co vyroste z dětí, které zahnaly okolnosti našeho turbulentního světa na blahobytný evropský kontinent, kde podstupují šikanu, včetně hladu a sexuálního zneužívání? Mají si oblíbit své nové domovy a jejich kulturu? Mají udělat to, co hlásá naše tradiční křesťanská spiritualita, čili milovat bližního svého? Spíše je naučíme nenávidět nás, stejně jako my nenávidíme je. Tu emoci budeme ve vzájemné „součinnosti“ posilovat až ke kritické hranici. Říká se tomu smyčka kladné zpětné vazby. V křesťanské mytologii ji známe spíše jako „nedělej jiným, co nechceš, aby oni dělali tobě“. Stručně a jasně: příští džihádisty vychováme my a ne Islámský stát.
A vědí naši představitelé, že ve jménu okamžité popularity u tak zvaných „vlastenců“ a „národovců“ připravují děti našich dětí o vlast? Vždyť skomírající evropská populace bude co nevidět odkázána na injekci vitálních populací z tak zvaného třetího světa. Držet je dlouhodobě v pozici druhořadých občanů, kteří byli připuštěni na naše území, aby se zde starali o chod fabrik, zdravotnických a sociálních zařízení, čistotu ulic a našich domovů, realizaci developerských projektů s lopatou v ruce a „venčení“ našich seniorů…? Je jenom otázkou času, kdy vytvoří „třídu o sobě“ a oplatí nám naši „laskavost“ a „soucit“ stejnou mincí.
Jenže to už tady lidé Klausova, Zemanova, Okamurova či Babišova formátu dávno nebudou. Budou tu ovšem děti našich dětí. Oběti našich dnešních postojů. Nevinné, samozřejmě. Laskavost a soucit jsou ctnosti navýsost prospěšné i ve všednodenním životě. Patří do mentální výbavy sebevědomých a silných osobností. Anebo se chceme prodírat ulicemi našich měst s úzkostným šklebem vyvolaným propagandou o „barbarech pod branami“?
Psáno pro denikn.cz