Česká republika je bárka na rozbouřeném moři. Tím mořem je svět, který je jeden pro všechny. Nejsme, a nemůžeme být kůl v plotě. Mluvím o státu, jehož jsem občanem. Mám tuto zemi rád a má kritická slova jsou slova člověka přeživšího holocaust a komunizmus. Vím, kde je opravdové dno.

Máme za sebou třicet let od Listopadu 1989. Byl to oblouk od Václava Havla k Miloši Zemanovi, od společného státu ke dvěma samostatným republikám, od revolucionářů k nacionalistům a xenofofobům. Je dobré je vidět a slyšet. Ukazují kudy cesta nevede. Věřím, že po pádu následuje vzestup.

Ostražitost je na místě. Zdi mezi námi stavějí lidé, kteří rozsévají zášť vůči jiným náboženstvím, národům, etnikům, kulturám. Profitují na strachu a zadělávají na průšvih. Chce se mi řvát: všichni jsme my, i ti, kteří neměli štěstí, nesedí u plného stolu a nepatří mezi vítěze naší doby.

Problém jsou lidé, kteří bez „nepřítele“ ztrácejí půdu pod nohama. To oni staví „pražskou kavárnu“ proti tak zvaným obyčejným lidem, Prahu proti venkovu, intelektuály proti ostatním… Myslím především na ty, kteří mají privilegium promlouvat k nám z médií, kateder, kazatelnic... Jsou bezpečnostním rizikem. Je s podivem, že v čele peletonu jezdí sám současný prezident.

Letos má Listopad 89 kulatiny. Připomínejme si to celý rok 2019 a ne jenom jeden den a na náměstích. Je to naše společná odpovědnost, a ne jednorázový majáles. Jde o hodně! Nenechme svést kecy o „klidu na práci“. Ať je laskavost a soucit naší mantrou každodenní.