je také životní strategie. Nepříliš rozšířená.
Ze sociologické perspektivy se dají alespoň zevrubně vyjmenovat zdroje její neoblíbenosti:
1) Většina chce „klid na práci“ (včetně práce na zahrádce a chalupě).
2) Klidné spaní, včetně příslovečného „vrabce v hrsti“.
3) Předposranost, docela rozšířená vlastnost lidu, někdy se jí také říká loajalita.
4) Lokajství, protože „vrchnost je vrchnost“.
5) Samozřejmě, své dělají i geny, výchova, vzdělání, životní zkušenost a tak podobně.
A teď z druhé strany:
6) Nespokojenost je motor kreativity.
7) Konflikty idejí jsou kořením diskuse.
8) Nikdy není tak, aby nebylo co zlepšovat.
9) Nemluvě o tom, že v demokracii by měl být protest vnímán jako normál.
10) A vůbec - když je něčeho dost, je toho příliš!
Anarchoidní konzervativec (liberál, levičák, pravičák) by věděl výčet uvedených sentencí doplnit po svém. Za sebe říkám:
11) Instituce, včetně státu, vnímám jako pouhé instrumenty – klaní se jim jenom volové.
12) Nefunguje-li instrument, nutno ho opravit anebo vyměnit.
13) Zdráhá-li se moc podstoupit opravu anebo výměnu, beru v potaz a protestuji.
14) Protestuji slovem a písmem.
15) Je-li protest neúčinný, nerezignuji a přemýšlím o akci.
Pokud jde o akci, lidé většinou nemají rádi, když u toho létají třísky. Anarchoidní jednotlivci na to nehledí, a proto jsou považováni za škodnou. Od obyčejných trollú, agentů různých zájmů, jednotlivců, kteří jsou „proti všem a všemu, ať je to cokoliv“, se liší schopností vytvářet agendu řešení problémů, jejíž smyslem není jenom borcení řádu. Nicméně, ve zlomových situacích jde o lidi v první linii – umějí se obětovat. A bez obětí jsou řešení tíživých společenských problémů v nedohlednu. Mluvím o tíživých společenských problémech. Tíživé osobní problémy nesouvisí s politickou vírou. Na aktérech kolektivních akcí není ovšem možné rozpoznat jejich motivaci. Podstatný je výsledek.
Anarchoidní tendence v podmínkách liberální demokracie jsou tolerované a bývají součástí životního stylu mladých, rebelující menšiny, výkřikem „uražených a ponížených“. Anebo pózou. V totalitních společnostech jde o „povolání“ ve smyslu „povolán k misi“. Příběhy „povolaných“ jsou psány krví. Budiž tyto příběhy mementem a výzvou.
Zpět na začátek. Zeď, do níž buší hlava anarchoida, se nejčastěji jmenuje lhostejnost anebo „pořádek“, jak o něm sní fašisté, nacisté a komunisté. Platí to i naopak – anarchoidi jsou zdí proti nim, protože lhostejní kašlou na vše, kromě „klidu na práci“, „klidného spaní“… (viz výše).
A úplně nakonec: agenda a mise jsou nanic, spočívají-li v chatrném těle. To však už je jenom klišé. Každý zralý anarchoid dobře ví, že hlava musí sedět na vymakaném těle, jinak bude náraz do zdi zbytečnou sebevraždou. Mluvím také o „kolektivním těle“, což není dav, ale síť individuálních anarchoidů. S anarchisty a jejich hnutím to opravdu nemá nic společné.
Psáno pro slovenský Denník N
1) Většina chce „klid na práci“ (včetně práce na zahrádce a chalupě).
2) Klidné spaní, včetně příslovečného „vrabce v hrsti“.
3) Předposranost, docela rozšířená vlastnost lidu, někdy se jí také říká loajalita.
4) Lokajství, protože „vrchnost je vrchnost“.
5) Samozřejmě, své dělají i geny, výchova, vzdělání, životní zkušenost a tak podobně.
A teď z druhé strany:
6) Nespokojenost je motor kreativity.
7) Konflikty idejí jsou kořením diskuse.
8) Nikdy není tak, aby nebylo co zlepšovat.
9) Nemluvě o tom, že v demokracii by měl být protest vnímán jako normál.
10) A vůbec - když je něčeho dost, je toho příliš!
Anarchoidní konzervativec (liberál, levičák, pravičák) by věděl výčet uvedených sentencí doplnit po svém. Za sebe říkám:
11) Instituce, včetně státu, vnímám jako pouhé instrumenty – klaní se jim jenom volové.
12) Nefunguje-li instrument, nutno ho opravit anebo vyměnit.
13) Zdráhá-li se moc podstoupit opravu anebo výměnu, beru v potaz a protestuji.
14) Protestuji slovem a písmem.
15) Je-li protest neúčinný, nerezignuji a přemýšlím o akci.
Pokud jde o akci, lidé většinou nemají rádi, když u toho létají třísky. Anarchoidní jednotlivci na to nehledí, a proto jsou považováni za škodnou. Od obyčejných trollú, agentů různých zájmů, jednotlivců, kteří jsou „proti všem a všemu, ať je to cokoliv“, se liší schopností vytvářet agendu řešení problémů, jejíž smyslem není jenom borcení řádu. Nicméně, ve zlomových situacích jde o lidi v první linii – umějí se obětovat. A bez obětí jsou řešení tíživých společenských problémů v nedohlednu. Mluvím o tíživých společenských problémech. Tíživé osobní problémy nesouvisí s politickou vírou. Na aktérech kolektivních akcí není ovšem možné rozpoznat jejich motivaci. Podstatný je výsledek.
Anarchoidní tendence v podmínkách liberální demokracie jsou tolerované a bývají součástí životního stylu mladých, rebelující menšiny, výkřikem „uražených a ponížených“. Anebo pózou. V totalitních společnostech jde o „povolání“ ve smyslu „povolán k misi“. Příběhy „povolaných“ jsou psány krví. Budiž tyto příběhy mementem a výzvou.
Zpět na začátek. Zeď, do níž buší hlava anarchoida, se nejčastěji jmenuje lhostejnost anebo „pořádek“, jak o něm sní fašisté, nacisté a komunisté. Platí to i naopak – anarchoidi jsou zdí proti nim, protože lhostejní kašlou na vše, kromě „klidu na práci“, „klidného spaní“… (viz výše).
A úplně nakonec: agenda a mise jsou nanic, spočívají-li v chatrném těle. To však už je jenom klišé. Každý zralý anarchoid dobře ví, že hlava musí sedět na vymakaném těle, jinak bude náraz do zdi zbytečnou sebevraždou. Mluvím také o „kolektivním těle“, což není dav, ale síť individuálních anarchoidů. S anarchisty a jejich hnutím to opravdu nemá nic společné.
Psáno pro slovenský Denník N