jak to v naší letité korespondenci naznačil národní socialista Matej? Tedy, vedle peněz.
V čase, kdy jsem dával dohromady tento text se ve virtuální komunitě, které jsem členem, diskutovalo také o Ukrajině. Jedna z účastnic diskuse, skvělá žena, napsala, že na Ukrajině se právě oslavují dva státní svátky po sobě ( Den Nové Armády a Den Nezávislosti). Psala o konkrétních lidech mučených a zavražděných za vlastnění, anebo vyvěšení ukrajinské vlajky. Mladí lidé (Volodymyr Rybak, Stepan Čubenko, Volodymyr Baluch…, včetně žen (Iryna Dovhaň). Platili životmi! Za symboly své příslušnosti, identity, zakotvenosti, víry…
Netuším kolik lidí bylo povražděno v posledním čase pro svou víru a přesvědčení po světě. Máme ovšem denní přísun informací například o utonulých na útěku před bídou, útiskem, válečným násilím a také za lepšími životy jenom ve Středozemním moři. Jsou jich už desetitisíce. A Rohingové z Mjarmanska. Státisíce. Podobných příkladů je hodně. A nejohroženější jsou děti, ženy a staří lidé. Platba krví za hodnotu nejvyšší – život. Holý život!
***
Žijeme v bezpečné vzdálenosti a nejsme nuceni se dívat smrti do očí, ani jejím obětem ve svém bezprostředním okolí. Copak však je ona „bezpečná vzdálenost?“ A kde je kritická hranice, za kterou instinkty v nás prorazí civilizační slupku? V průběhu války mnozí neodolali vábení nacionálního socializmu a podíleli se na „řešení židovské otázky“, po ní na „odsunu Němců“ a vzápětí na „boji za socializmus a proti třídním nepřátelům a americkému imperializmu“. Nechci se, samozřejmě, dotknout skvělé ženy, kterou jsem citoval výše, ale nějakou vlajkou se přitom mávalo pokaždé. Jistě, mohla by odpovědět, vlajka je v tomto případě zástupným symbolem svobody a svoboda je hodnota z nejvyšších, možná i nejvyšší. Vyšší jako život sám! Nežvatlají však o ní i lidé, kteří nás varují před liberální demokracií (Klaus, Jakl a další), imigratny (například Okamura), evropskou integrací a podobně?
***
V to ráno, kdy jsem psal tento text mi můj blízký příbuzný ze Slovenska přeposlal dva osobní vzkazy, které dostal. Výhružky „obřezaným židům, kteří se snaží řídit světovou politiku“ a „Zasraným ortodoxním židům, které tady nechceme. Ať táhnou se svou židovsko-americkou globalizací do Izraele“.
***
Jo, globalizace. Díky ní mám šanci testovat své „bezpečí“ i v turistické Praze – například prostřednictvím pohledů mnoha Pražáků kterými provázejí muslimské ženy v hidžábech. Být manžel takové, nevím, jak bych smýšlel o možnostech mírového soužití s námi. A to ještě doufám, že netuší, kdo všechno reprezentuje oficiální českou politiku a jaká rétorika se ozývá ve veřejném prostoru.
***
Žiji na pražském Žižkově. Mix národů a národností, etnik, životních stylů, jazyků, kultur… a imigrantů s domorodci. Neměnil bych.
***
Juraj Šeliga je jeden z lídrů hnutí Za slušné Slovensko. Inteligentní, vzdělaný, aktivní… fajn člověk. Nedávno jsem četl jeden z jeho, jako obvykle dobrých, textů. Zarazil jsem se u této formulace: „Čo však so štátom? Predsa len je vzdialenejší osobnej interakcii s blízkym. Zostať ticho, ak sa krivda nedeje nám alebo našim blízkym? Aká je vzdialenosť medzi krivdou voči cudzím a krivdou voči mne? Štát ako inštitucionálny priestor pre život sa cez moju interakciu s tebou, s blízkymi a s inými ľuďmi dostáva do hry. Ak sa chcem obetovať za teba, musím sa „obetovať“ aj za štát.“ (https://www.tyzden.sk/spolocnost/50123/zacnime-svystahovanim/). Uff, Juraj. Nechcem sa – v mierových a demokratických pomeroch, samozrejme – „obetovať“ za štát. Som však ochotný spraviť kadečo proti nemu, keď jeho inštitúcie nefungujú. A keďže nefungujú, ako by mali, som permanentne v pohotovosti. Žiadna obeť, alebo „obeť“, iba štandardná rola aktívneho občana.
Na otázku z titulky textu teda odpovedám: Krev univerzální platidlo není. Když se jím stává, jsme ve válce, ergo v řiti.
V čase, kdy jsem dával dohromady tento text se ve virtuální komunitě, které jsem členem, diskutovalo také o Ukrajině. Jedna z účastnic diskuse, skvělá žena, napsala, že na Ukrajině se právě oslavují dva státní svátky po sobě ( Den Nové Armády a Den Nezávislosti). Psala o konkrétních lidech mučených a zavražděných za vlastnění, anebo vyvěšení ukrajinské vlajky. Mladí lidé (Volodymyr Rybak, Stepan Čubenko, Volodymyr Baluch…, včetně žen (Iryna Dovhaň). Platili životmi! Za symboly své příslušnosti, identity, zakotvenosti, víry…
Netuším kolik lidí bylo povražděno v posledním čase pro svou víru a přesvědčení po světě. Máme ovšem denní přísun informací například o utonulých na útěku před bídou, útiskem, válečným násilím a také za lepšími životy jenom ve Středozemním moři. Jsou jich už desetitisíce. A Rohingové z Mjarmanska. Státisíce. Podobných příkladů je hodně. A nejohroženější jsou děti, ženy a staří lidé. Platba krví za hodnotu nejvyšší – život. Holý život!
***
Žijeme v bezpečné vzdálenosti a nejsme nuceni se dívat smrti do očí, ani jejím obětem ve svém bezprostředním okolí. Copak však je ona „bezpečná vzdálenost?“ A kde je kritická hranice, za kterou instinkty v nás prorazí civilizační slupku? V průběhu války mnozí neodolali vábení nacionálního socializmu a podíleli se na „řešení židovské otázky“, po ní na „odsunu Němců“ a vzápětí na „boji za socializmus a proti třídním nepřátelům a americkému imperializmu“. Nechci se, samozřejmě, dotknout skvělé ženy, kterou jsem citoval výše, ale nějakou vlajkou se přitom mávalo pokaždé. Jistě, mohla by odpovědět, vlajka je v tomto případě zástupným symbolem svobody a svoboda je hodnota z nejvyšších, možná i nejvyšší. Vyšší jako život sám! Nežvatlají však o ní i lidé, kteří nás varují před liberální demokracií (Klaus, Jakl a další), imigratny (například Okamura), evropskou integrací a podobně?
***
V to ráno, kdy jsem psal tento text mi můj blízký příbuzný ze Slovenska přeposlal dva osobní vzkazy, které dostal. Výhružky „obřezaným židům, kteří se snaží řídit světovou politiku“ a „Zasraným ortodoxním židům, které tady nechceme. Ať táhnou se svou židovsko-americkou globalizací do Izraele“.
***
Jo, globalizace. Díky ní mám šanci testovat své „bezpečí“ i v turistické Praze – například prostřednictvím pohledů mnoha Pražáků kterými provázejí muslimské ženy v hidžábech. Být manžel takové, nevím, jak bych smýšlel o možnostech mírového soužití s námi. A to ještě doufám, že netuší, kdo všechno reprezentuje oficiální českou politiku a jaká rétorika se ozývá ve veřejném prostoru.
***
Žiji na pražském Žižkově. Mix národů a národností, etnik, životních stylů, jazyků, kultur… a imigrantů s domorodci. Neměnil bych.
***
Juraj Šeliga je jeden z lídrů hnutí Za slušné Slovensko. Inteligentní, vzdělaný, aktivní… fajn člověk. Nedávno jsem četl jeden z jeho, jako obvykle dobrých, textů. Zarazil jsem se u této formulace: „Čo však so štátom? Predsa len je vzdialenejší osobnej interakcii s blízkym. Zostať ticho, ak sa krivda nedeje nám alebo našim blízkym? Aká je vzdialenosť medzi krivdou voči cudzím a krivdou voči mne? Štát ako inštitucionálny priestor pre život sa cez moju interakciu s tebou, s blízkymi a s inými ľuďmi dostáva do hry. Ak sa chcem obetovať za teba, musím sa „obetovať“ aj za štát.“ (https://www.tyzden.sk/spolocnost/50123/zacnime-svystahovanim/). Uff, Juraj. Nechcem sa – v mierových a demokratických pomeroch, samozrejme – „obetovať“ za štát. Som však ochotný spraviť kadečo proti nemu, keď jeho inštitúcie nefungujú. A keďže nefungujú, ako by mali, som permanentne v pohotovosti. Žiadna obeť, alebo „obeť“, iba štandardná rola aktívneho občana.
Na otázku z titulky textu teda odpovedám: Krev univerzální platidlo není. Když se jím stává, jsme ve válce, ergo v řiti.