Koukám na svět kolem sebe očima generace 70+ a očima člověka Listopadu 89. Tři výzvy vnímám jako dobrá témata k diskusi.
První lze ve zkratce nazvat „děkujeme, odejděte“, druhou charakterizuje svár mezi vírou a rozumem a třetí určuje demarkační linii, jinak přirozených, společenských konfliktů – násilí.
• Strach a nejistota jsou naší přirozeností. Je ovšem dobré dotýkat se rizik, abychom rozeznávali jejich příčiny a dokázali využívat šancí. „Dotýkání se“ je akce. Účast na akci má smysl. Participativní demokracie je dobrý sen. Chtělo by se říct: díky bohu za Mečiara, Klause, Zemana, Fica, Orbána, Kaczynskeho…, Trumpa…, ale například i Kotlebu, Okamuru…, či Klausem “zavedené“ pojmy havlismu, kiskismu… Mobilizují! Mobilizují tím, že ukazují ve vší nahotě, kudy cesta opravdu, ale opravdu, nevede. Třicet let po Listopadu 89 snad můžeme formulovat několik pravd. Například: Etos Listopadu 89 (Veřejnost proti násilí) vstoupil do historie. Slovensko z března 2018 s heslem „Za slušné Slovensko“ je dobrá ilustrace dobrého „loga“ pro dobrou akci. Akci, jíž se ujímá nastupující generace, je to jejich akce! Generace mužů a žen Listopadu 89 už – také díky věku „digitalizace“, kterému nerozumí – je na odchodu. Vyčerpala svůj fyzický a do značné míry i intelektuální, potenciál. Způsob „odcházení“ je důležitý. Myslím důstojné odcházení, odcházení nikoliv stylem „po nás potopa“, ale s vědomím jasného poselství, s odkazem na stopu, která nezmizí při nejbližší průtrži mračen. Mluvím o mezigeneračním přenosu, který je nositelem kolektivní paměti.
• Rozum je jenom fragment schopnosti žít, protože žít je i milovat a nenávidět, páchat dobro i zlo, být egoista i altruista… To víra rozum přesahuje, protože je „nad“ empirickým důkazem svého předmětu, neuchopitelná, intimní. Politické ideologie jsou druhem víry. To se jenom někteří tváří, že neomylně kráčí jedinou správnou trasou. Je zvláštní, že od matky všech věr – náboženské víry – si politické ideologie osvojili především negativní vymezení („My“ jsme věřící! "My" křesťané, židé, muslimové…) a ne základní pilíře typu „Miluji bližního svého…“, anebo „Nedělej druhému…“. Političtí vůdcové a jejich marketéři bez zaváhání osedlali koně negativních emocí a „jedou“. Babišův Prchal a Zemanův Ovčáček jsou jenom dvě ilustrace z mnoha. Existuje také opačná tvář politického marketingu? Mobilizace pozitivními emocemi? Paradigma slušné politiky trpí nedostatkem „úrodné půdy“. Pojmy jako stát, národ, vlastenectví jsou pro intelektuální elitu nastupující generace vyčpělé, vydělující – všichni jsme MY a svět je JEDEN! Instituce – ty lokální, stejně jako instituce státu a globální – mají fungovat, tečka. Mimochodem, sen o takovém světě není nový, nové je jeho rozprostranění – globalizovaný svět je fakt a ne ideologická floskule nějakých praštěných multikulturalistů.
• Jasně, bez konfliktů společenství a společnosti stagnují, jsou „mrtvé“. Myslím především konflikty rozmanitých představ o řešeních závažných společenských problémů, při prosazování cest odstraňování rizik a využívání šancí rozvoje. Děs mi nahánějí „vlastníci nezpochybnitelných pravd“, a že je potkávám téměř denně. „Ploty“ jsou viditelné projevy existence svářících se stran. Bez dialogu „přes ploty“ jsme v permanentním a neřešitelném zápasu s „jinověrci“. Důsledkem je riziko překročení demarkační linie, ergo násilí. Fanatici věří, že krev je univerzální platidlo za „trvání na hodnotách“. „Za Boha a za národ“ jsou ochotni nahnat ty jiné za ostnaté dráty vysokého napětí, ne-li je rovnou podrobit „konečnému řešení“. Co už tady s kázáním o participaci, kánonu, dialogu – nutno se postavit silou (nemyslím sílu zbraní). Před jejím nasazením je dobré zvážit, že: 1) krize nejsou morové rány, ale výzvy stimulující kreativitu, 2) kázáni je nanic, akce je vše, 3) profesionální politika je pro nejlepší, což jsou ti, kteří obstáli nejenom ve volebním klání, ale také v osobních a profesionálních životech, 4) názorový oponent není nepřítel, je-li férový. Hlavně však: pravda a láska nezvítězí nad lží a nenávistí a svoboda není manna z nebe. Jde o zápas bez konce. Lidský život však bez konce není – každá generace, společnost, pospolitost, komunita, rodina, jednotlivec zažívají v průběhu svého životního cyklu mnohá vítězství i prohry. Dávají životu barvy i vůně.
Inspirace a motivace účastnit se takové, téměř vždy křivolaké, cesty životem je většinou osobní. U mě například implikuje myšlenky typu: A) Ani dva a půl tisíciletí let od vzniku pilířů našeho civilizačního okruhu (myslím na období, kdy se díky psaným dějinám vynořili jeho základní stavební kameny) nevedlo k univerzálnímu sdílení jeho hodnot. Například už zmiňované „Miluj svého bližního…“, anebo „Nedělej jinému, co nechceš…“. B) Padesáté výročí vzniku Římského klubu (https://cs.wikipedia.org/wiki/Římský_klub) ukázalo, že poměrně striktní vymezení „limitů růstu“ není dostatečným mementem. C) Poslední dekáda „postmoderního věku“ naznačuje, že „tektonické posuny desek“ globalizovaného světa (klima, migrace…) nevedlo k udržitelným strategiím vývoje na lokální úrovni (myslím především válečné konflikty a chudobu).
A na závěr trochu přitvrdím. Má generace, včetně mužů a žen Listopadu 89, nejenomže nepomáhá řešit výzvy současnosti, ale často překáží. Jasně, okolnosti mohou být různé – od celkem přirozené degenerace organizmu věkem, až po její případné urychlování alkoholem, či jinými „urychlovači“. Výjimky, samozřejmě, existují. Obecně však stagnace a úpadek, což povýtce není tak úplně a jenom generační problém, způsobuje především: rezignace na rozpoznávání příčin aktuálních problémů, jejich často teatrální a účelové personifikace. Hlavně však inflace ideologických nánosů ve veřejném diskurzu a kašlání na voliče, kteří nejsou rovnou ti „naši“. A, samozřejmě, neschopnost připustit, že pro generaci svých dětí a vnoučat, jsme už jenom dobří, anebo špatní dědečkové a babičky. A pořád aspirujeme na role těch, „kteří ukazují prstem, kudy vede cesta do budoucnosti“ přestože, ona jednoduše tudy nevede a jenom bůhví kudy vede. Na rozdíl od svých dětí a vnoučat jí ani nebudeme kráčet.
A teď jedna citace: „Podle Selba a Munzerta (Universität Konstanz 4. 8. 2018, American Political Science Review online 7. 8. 2018) ve skutečnosti sehrály v nástupu nacismu v Německu naprosto klíčovou roli ekonomické a také širší politické okolnosti. Nacisty protlačila k moci masová nezaměstnanost, zoufalá hospodářská situace, nedostatek podpory pro demokracii, hluboké odcizení mezi stranami a voliči, a také zjevně slabé instituce státu. V porovnání s těmito faktory byl Hitler jako charizmatický řečník jenom ozdobnou kudrlinou receptu na katastrofu 20. století. Badatelé na základě svých zjištění doporučují vnímat roli charizmatických řečníků při vzestupu populistických hnutí s patřičným skepticismem. Skutečná rizika jsou někde jinde.“
Klíčové je konstatování, že „skutečná rizika jsou jinde“. Chce se mi říct, že především v chudobě, nerovnostech, nespravedlnosti. Nevysvětluje to však eskalaci tenzí v našem vcelku blahobytném světě. A přitom „Času je málo a voda stoupá“, abych citoval název posledního filmu Deža Ursíniho.
Psáno pro www.tyzden.sk
P.S.
Ďakujem Romanke Derikovej, Marianovi Timorackému a Antonovi Vydrovi za pripomienky k prvým verziám textu.
• Strach a nejistota jsou naší přirozeností. Je ovšem dobré dotýkat se rizik, abychom rozeznávali jejich příčiny a dokázali využívat šancí. „Dotýkání se“ je akce. Účast na akci má smysl. Participativní demokracie je dobrý sen. Chtělo by se říct: díky bohu za Mečiara, Klause, Zemana, Fica, Orbána, Kaczynskeho…, Trumpa…, ale například i Kotlebu, Okamuru…, či Klausem “zavedené“ pojmy havlismu, kiskismu… Mobilizují! Mobilizují tím, že ukazují ve vší nahotě, kudy cesta opravdu, ale opravdu, nevede. Třicet let po Listopadu 89 snad můžeme formulovat několik pravd. Například: Etos Listopadu 89 (Veřejnost proti násilí) vstoupil do historie. Slovensko z března 2018 s heslem „Za slušné Slovensko“ je dobrá ilustrace dobrého „loga“ pro dobrou akci. Akci, jíž se ujímá nastupující generace, je to jejich akce! Generace mužů a žen Listopadu 89 už – také díky věku „digitalizace“, kterému nerozumí – je na odchodu. Vyčerpala svůj fyzický a do značné míry i intelektuální, potenciál. Způsob „odcházení“ je důležitý. Myslím důstojné odcházení, odcházení nikoliv stylem „po nás potopa“, ale s vědomím jasného poselství, s odkazem na stopu, která nezmizí při nejbližší průtrži mračen. Mluvím o mezigeneračním přenosu, který je nositelem kolektivní paměti.
• Rozum je jenom fragment schopnosti žít, protože žít je i milovat a nenávidět, páchat dobro i zlo, být egoista i altruista… To víra rozum přesahuje, protože je „nad“ empirickým důkazem svého předmětu, neuchopitelná, intimní. Politické ideologie jsou druhem víry. To se jenom někteří tváří, že neomylně kráčí jedinou správnou trasou. Je zvláštní, že od matky všech věr – náboženské víry – si politické ideologie osvojili především negativní vymezení („My“ jsme věřící! "My" křesťané, židé, muslimové…) a ne základní pilíře typu „Miluji bližního svého…“, anebo „Nedělej druhému…“. Političtí vůdcové a jejich marketéři bez zaváhání osedlali koně negativních emocí a „jedou“. Babišův Prchal a Zemanův Ovčáček jsou jenom dvě ilustrace z mnoha. Existuje také opačná tvář politického marketingu? Mobilizace pozitivními emocemi? Paradigma slušné politiky trpí nedostatkem „úrodné půdy“. Pojmy jako stát, národ, vlastenectví jsou pro intelektuální elitu nastupující generace vyčpělé, vydělující – všichni jsme MY a svět je JEDEN! Instituce – ty lokální, stejně jako instituce státu a globální – mají fungovat, tečka. Mimochodem, sen o takovém světě není nový, nové je jeho rozprostranění – globalizovaný svět je fakt a ne ideologická floskule nějakých praštěných multikulturalistů.
• Jasně, bez konfliktů společenství a společnosti stagnují, jsou „mrtvé“. Myslím především konflikty rozmanitých představ o řešeních závažných společenských problémů, při prosazování cest odstraňování rizik a využívání šancí rozvoje. Děs mi nahánějí „vlastníci nezpochybnitelných pravd“, a že je potkávám téměř denně. „Ploty“ jsou viditelné projevy existence svářících se stran. Bez dialogu „přes ploty“ jsme v permanentním a neřešitelném zápasu s „jinověrci“. Důsledkem je riziko překročení demarkační linie, ergo násilí. Fanatici věří, že krev je univerzální platidlo za „trvání na hodnotách“. „Za Boha a za národ“ jsou ochotni nahnat ty jiné za ostnaté dráty vysokého napětí, ne-li je rovnou podrobit „konečnému řešení“. Co už tady s kázáním o participaci, kánonu, dialogu – nutno se postavit silou (nemyslím sílu zbraní). Před jejím nasazením je dobré zvážit, že: 1) krize nejsou morové rány, ale výzvy stimulující kreativitu, 2) kázáni je nanic, akce je vše, 3) profesionální politika je pro nejlepší, což jsou ti, kteří obstáli nejenom ve volebním klání, ale také v osobních a profesionálních životech, 4) názorový oponent není nepřítel, je-li férový. Hlavně však: pravda a láska nezvítězí nad lží a nenávistí a svoboda není manna z nebe. Jde o zápas bez konce. Lidský život však bez konce není – každá generace, společnost, pospolitost, komunita, rodina, jednotlivec zažívají v průběhu svého životního cyklu mnohá vítězství i prohry. Dávají životu barvy i vůně.
Inspirace a motivace účastnit se takové, téměř vždy křivolaké, cesty životem je většinou osobní. U mě například implikuje myšlenky typu: A) Ani dva a půl tisíciletí let od vzniku pilířů našeho civilizačního okruhu (myslím na období, kdy se díky psaným dějinám vynořili jeho základní stavební kameny) nevedlo k univerzálnímu sdílení jeho hodnot. Například už zmiňované „Miluj svého bližního…“, anebo „Nedělej jinému, co nechceš…“. B) Padesáté výročí vzniku Římského klubu (https://cs.wikipedia.org/wiki/Římský_klub) ukázalo, že poměrně striktní vymezení „limitů růstu“ není dostatečným mementem. C) Poslední dekáda „postmoderního věku“ naznačuje, že „tektonické posuny desek“ globalizovaného světa (klima, migrace…) nevedlo k udržitelným strategiím vývoje na lokální úrovni (myslím především válečné konflikty a chudobu).
A na závěr trochu přitvrdím. Má generace, včetně mužů a žen Listopadu 89, nejenomže nepomáhá řešit výzvy současnosti, ale často překáží. Jasně, okolnosti mohou být různé – od celkem přirozené degenerace organizmu věkem, až po její případné urychlování alkoholem, či jinými „urychlovači“. Výjimky, samozřejmě, existují. Obecně však stagnace a úpadek, což povýtce není tak úplně a jenom generační problém, způsobuje především: rezignace na rozpoznávání příčin aktuálních problémů, jejich často teatrální a účelové personifikace. Hlavně však inflace ideologických nánosů ve veřejném diskurzu a kašlání na voliče, kteří nejsou rovnou ti „naši“. A, samozřejmě, neschopnost připustit, že pro generaci svých dětí a vnoučat, jsme už jenom dobří, anebo špatní dědečkové a babičky. A pořád aspirujeme na role těch, „kteří ukazují prstem, kudy vede cesta do budoucnosti“ přestože, ona jednoduše tudy nevede a jenom bůhví kudy vede. Na rozdíl od svých dětí a vnoučat jí ani nebudeme kráčet.
A teď jedna citace: „Podle Selba a Munzerta (Universität Konstanz 4. 8. 2018, American Political Science Review online 7. 8. 2018) ve skutečnosti sehrály v nástupu nacismu v Německu naprosto klíčovou roli ekonomické a také širší politické okolnosti. Nacisty protlačila k moci masová nezaměstnanost, zoufalá hospodářská situace, nedostatek podpory pro demokracii, hluboké odcizení mezi stranami a voliči, a také zjevně slabé instituce státu. V porovnání s těmito faktory byl Hitler jako charizmatický řečník jenom ozdobnou kudrlinou receptu na katastrofu 20. století. Badatelé na základě svých zjištění doporučují vnímat roli charizmatických řečníků při vzestupu populistických hnutí s patřičným skepticismem. Skutečná rizika jsou někde jinde.“
Klíčové je konstatování, že „skutečná rizika jsou jinde“. Chce se mi říct, že především v chudobě, nerovnostech, nespravedlnosti. Nevysvětluje to však eskalaci tenzí v našem vcelku blahobytném světě. A přitom „Času je málo a voda stoupá“, abych citoval název posledního filmu Deža Ursíniho.
Psáno pro www.tyzden.sk
P.S.
Ďakujem Romanke Derikovej, Marianovi Timorackému a Antonovi Vydrovi za pripomienky k prvým verziám textu.