Už několik dnů nevím, co s tím. Tragédie dvou sedmiletých utonulých kloučků mi nejde z hlavy. Máme vedle baráku malý vietnamský obchůdek. Otevřeno od brzkého rána do noci. Pořád stejní dva prodavači – ona a on. Pořád usměvaví, milí, vstřícní. Jednou jsem se zeptal: „Jak to vydržíte?“. „Nesmí být unaven a nemocen“, řekl on.

Dnes jsem tam zašel cestou domů a jen jsem jim podal ruku.