se v Letech u Písku koná pietní akt jako vzpomínka na oběti tohoto koncentračního tábora pro Romy a Sinty. Kdysi jsem tam chodil pravidelně.
Ani nevím, proč jsem přestal. Asi kvůli přibývající oficióznosti aktu samotného. Nakonec, nechodím na podobné akce ani do Terezína, kde jsem se narodil.
Dnes, v předvečer letošní vzpomínky, se mi žádá říct: Gratuluji Čeňku Růžičko, gratuluji Markusi Pape – vedli jste letitý zápas za odstranění výkrmny prasat z místa utrpení a smrti. Také Paul Polansky, Luboš Zubák, a další a další, přispěli nemalým dílem. Netuším, kde se toulá Američan Paul. Slyšel jsem, že naposled byl viděn v Kosovu. Luboš emigroval a zemřel někde v Irsku.
Nicméně, sám sobě jsem dlužen víc než jen omluvu své absence na zítřejší vzpomínce. Takže: neexistují slova, která by pojmenovala, uchopila, vysvětlila hyenizmus masového vraždění nevinných lidí kvůli etnicitě, původu, stylu života, kultuře… Mlčet by ovšem znamenalo nechat je umřít podruhé. A ne jenom je, ale také další oběti lidské zhovadilosti.
V případě Romů je mé nemlčení motivováno také poznáním, že jejich úděl je ještě těžší, než ten náš – židovský. Ruda Dzurko to svého času řekl třemi obrázky z barevné skleněné drtě. Byly o údělu lidí jeho, romské, komunity a jmenovali se „Nacizmus“, „Komunizmus“ a „Tato demokracie“. Přál bych si, aby se na Rudu také nezapomnělo, až budete vymýšlet podobu památníku romského holocaustu.
Ano, „tato demokracie“. Peníze na vykoupení vepřína nakonec – po dvaceti letech „diskusí“ a „jednání“ – odklepl agent komunistické tajné policie, mistr konfliktu mnoha zájmů, vítěz voleb v roce 2017 a premiér v demisi Andrej Babiš. Stalo se tak v čase, kdy „tato demokracie“ zvedá prapor nevraživosti ke všemu „nebílému“ a „kočovnímu“ ve jménu žvance na „mém“ talíři.
Přesto jsem rád, že se v Letech u Písku scházejí také lidé, kteří připomínají konkrétní jména, mluví o mementu. Nebýt jich, vyprázdnil by se i tento symbol utrpení a rituál s ním spjat, na jalové kecání. Mrtvé děti, jejichž jména jsou k vidění na zdech mirovického hřbitova, si to nezaslouží. Ani jejich prarodiče, rodiče a blízcí ne.
Psáno 12.5.1018 na Žižkově.
Dnes, v předvečer letošní vzpomínky, se mi žádá říct: Gratuluji Čeňku Růžičko, gratuluji Markusi Pape – vedli jste letitý zápas za odstranění výkrmny prasat z místa utrpení a smrti. Také Paul Polansky, Luboš Zubák, a další a další, přispěli nemalým dílem. Netuším, kde se toulá Američan Paul. Slyšel jsem, že naposled byl viděn v Kosovu. Luboš emigroval a zemřel někde v Irsku.
Nicméně, sám sobě jsem dlužen víc než jen omluvu své absence na zítřejší vzpomínce. Takže: neexistují slova, která by pojmenovala, uchopila, vysvětlila hyenizmus masového vraždění nevinných lidí kvůli etnicitě, původu, stylu života, kultuře… Mlčet by ovšem znamenalo nechat je umřít podruhé. A ne jenom je, ale také další oběti lidské zhovadilosti.
V případě Romů je mé nemlčení motivováno také poznáním, že jejich úděl je ještě těžší, než ten náš – židovský. Ruda Dzurko to svého času řekl třemi obrázky z barevné skleněné drtě. Byly o údělu lidí jeho, romské, komunity a jmenovali se „Nacizmus“, „Komunizmus“ a „Tato demokracie“. Přál bych si, aby se na Rudu také nezapomnělo, až budete vymýšlet podobu památníku romského holocaustu.
Ano, „tato demokracie“. Peníze na vykoupení vepřína nakonec – po dvaceti letech „diskusí“ a „jednání“ – odklepl agent komunistické tajné policie, mistr konfliktu mnoha zájmů, vítěz voleb v roce 2017 a premiér v demisi Andrej Babiš. Stalo se tak v čase, kdy „tato demokracie“ zvedá prapor nevraživosti ke všemu „nebílému“ a „kočovnímu“ ve jménu žvance na „mém“ talíři.
Přesto jsem rád, že se v Letech u Písku scházejí také lidé, kteří připomínají konkrétní jména, mluví o mementu. Nebýt jich, vyprázdnil by se i tento symbol utrpení a rituál s ním spjat, na jalové kecání. Mrtvé děti, jejichž jména jsou k vidění na zdech mirovického hřbitova, si to nezaslouží. Ani jejich prarodiče, rodiče a blízcí ne.
Psáno 12.5.1018 na Žižkově.