Při mluvení na kameru, navíc když Eugen Korda nemá ve zvyku své rozhovory stříhat, se nevyhnu zkratkám a nepřesnostem (viz můj předchozí video příspěvek). Tímto textem některé své myšlenky zpřesňuji, čímž neříkám, že aspiruji na pravdu s velikým „P“.
Současně předesílám, že ho dávám k dispozici pouze na svém privátním blogu. Nerad bych se z pražské perspektivy tvářil jako znalec slovenských poměrů. Nicméně, srdcem a myslí budu dnes, zítra i dny a týdny poté přítomen – pln sympatií a nadějí.
***
Eric Hoffer je těžká váha v úvahách davového chování. Je ovšem zvláštní také tím, že po celý život byl dělníkem v docích a samouk.
Nezabiješ! je tradiční překlad jednoho z přikázání Desatera. Udělat ze zabíjení, vraždění, ale také sebeobětování ve prospěch „svaté věci“, spektákl ve prospěch národního, náboženského, politického, a jiných zájmů provází dějiny. Eric Hoffer k tomu ve svém díle „Pravověrní“ (1951) poznamenává (citováno ze slovenského vydání z roku 2009): „Všetky masové hnutia vyvolávajú vo svojich prívržencoch ochotu zomrieť a sklon k jednotnému činu; plodia fanatizmus, nadšenie, zanietenú nádej, nenávisť a netoleranciu bez ohľadu na program a doktrínu, ktorú hlásajú; ... všetky vyžadujú slepú vieru a úprimnú oddanosť... Hoci medzi fanatickým kresťanom, fanatickým moslimom, fanatickým nacionalistom, fanatickým komunistom a fanatickým nacistom sú očividné rozdiely, fanatizmus, ktorý ich podnecuje, môžeme vnímať a považovať za jeden a ten istý.“ Základní Hofferova hypotéza zní: „... Medzi ranými stúpencami všetkých masových hnutí prevládajú frustrovaní ľudia, ktorí sa väčšinou pridávajú z vlastnej vôle...“ (str.7 slovenského překladu). Slovom „frustrovaní“ označuje Hoffer lidi, kteří vnímají svůj vlastní život jako nicotný a potřebují mu dát hodnotu prostřednictvím masové, akce hnutí..., „svaté věci“.
Jistě, autor přehání. Z moderní historie známe mnohá masová hnutí a akce, která takové nebyli. Například Listopad 89, jehož protagonisty v Česko – Slovensku bylo Občanské Fórum a Verejnosť proti násiliu. Byla to sice hnutí masová, revoluční, ale veskrze pozitivní a nenásilná.
Zpět k Hofferovi. Mnohých přitahuje k revolučním hnutím touha po změně, pokud možno velkolepé. Je jejím nástrojem, prostředkem. Tak tomu bylo v počátcích křesťanství, islamu, bolševické revoluce…, včetně modernizace Japonska, Turecka… Izraele. V moderní době je nacionalizmus nesilnější a nejtrvalejší zdroj masového nadšení. A opět Hoffer: „Preto je očividné, že na to, aby bola doktrína účinná, jej netreba rozumieť, ale stačí veriť v ňu. (str. 62)... Jednou z hlavných úloh skutočného vodcu je zamaskovať pochmúrnu realitu... a vo svojich nasledovníkoch vyvolať ilúziu... (str.52). Všetci pravoverní našich čias – či už komunisti, nacisti, fašisti..., výrečne brojili proti úpadku západných demokracií. Nosnou časťou ich vyhlásení je, že v demokracii sú ľudia príliš mäkkí, príliš sa oddávajú radovánkam a sú príliš sebeckí na to, aby položili život za svoj národ, Boha alebo svätú vec. Tvrdia nám, že tento nedostatok ochoty umrieť je znakom vnútornej prehnitosti – morálneho a biologického úpadku“. (str. 121, ale také str. 49, 52).
Kdyby Hoffer psal svou knihu dnes, jistě by mu neuniklo například putinovské Rusko. Jeho protizápadní étos má obrovskou mobilizační sílu. V souběhu se zbraňovými technologiemi posiluje identitu národa, který ač v mnoha směrech evidentně v úpadku, věří ve svůj potenciál, protože – Veliká Rus. Tady poznámka: Říkám „putinovské Rusko“, a ne Rusko. Stejně tak neberu Slováky, Čechy, Maďary, Poláky, Američany, Židy, Romy, migranty, katolíky, ateisty, muslimy… jako jeden homogénny pytel lidských bytostí. To jenom bezohlední a populističtí vůdcové se utíkají k této perverzi. A „pravověrní“.
Liberální demokracie nemá příliš šancí uspět proti vášnivým, chce se mi říct fanatickým, přívržencům náboženských a nacionalistických doktrín. Její chápání individuálních svobod, včetně svobody slova a názoru, dává šanci prosadit se v politické aréně, jako rovný mezi rovnými, také extrémům. A až se prosadí, první, co učiní bude, že ji, v našich poměrech řečeno obrazně, „podříznou“.
V Hofferově díle chybí úvaha o vůdcích, kteří zneužívají doktríny účelově – pro vlastní profit a profit kompliců – aniž by jí věřili co i jen minutku. Národ, víra, politická ideologie jsou pro ně pouhé dojné krávy. A šesté přikázání, opět – jak doufám, obrazně – jakbysmet.
Zde vidím také zásadní rozdíl mezi masovou akcí občanů a pravověrných. A mezi jejich vůdci, samozřejmě. Ti druzí mávají obrazem nepřítele a mají krví podlity oči. Děsivá může být ovšem lehkost, s jakou se jedno (masová akce občanů) proměňuje ve druhé (masovou akci pravověrných). Zde je také nezastupitelná role pozitivních vůdců. Pozitivních mentálně a nekompromisních skutky, dojde-li k porušení pravidel soužití. Problém je v tom, že v časech míru, relativní prosperity a demokracie si takové lid vybírá, ve svobodných volbách, spíše omylem. Anebo je náhoda, že v našich polistopadových poměrech připadá na jednoho Václava Havla, anebo Andreje Kisku, několik Mečiarů a jejich derivátů?
P.S.
Na konto personálních rošád posledních dnů (především těch, které na Slovensku probíhají ve veřejné televizi, anebo neprobíhají v policii a jinde), zaznělo několik skeptických poznámek i od mých blízkých přátel. Nutno přísně rozlišovat mezi mobilizačními slogany a všednodenní realitou. Se slušným Slovenskem to bude stejné, jako s vítězstvím pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Jde o cestu jejíž konec je v nedohlednu. Nicméně, není možné uhnout.
P.P.S.
Několik minut po zveřejnění mého blogu přišla reakce od přítele Martina Mojžiše: "... ano, nesmie sa uhnuť. A ja si navyse myslím, že koniec nie je len v nedohladne. V tych najdolezitejsich veciach totiz laska a pravda vitazia nad lzou a nenavistou denne - v rodinach, v beznom zivote. Isteze, nedeje sa to vsade a cielom politiky by malo byt rozsirovat priestor, kde sa to moze diat a deje. Sucasna politika ho casto zuzuje, tomu sa treba rozhodne postavit. Ale, ako vravievl jeden moj kamarat - vitazstvo je definitivne nase. Kazdy den."
***
Eric Hoffer je těžká váha v úvahách davového chování. Je ovšem zvláštní také tím, že po celý život byl dělníkem v docích a samouk.
Nezabiješ! je tradiční překlad jednoho z přikázání Desatera. Udělat ze zabíjení, vraždění, ale také sebeobětování ve prospěch „svaté věci“, spektákl ve prospěch národního, náboženského, politického, a jiných zájmů provází dějiny. Eric Hoffer k tomu ve svém díle „Pravověrní“ (1951) poznamenává (citováno ze slovenského vydání z roku 2009): „Všetky masové hnutia vyvolávajú vo svojich prívržencoch ochotu zomrieť a sklon k jednotnému činu; plodia fanatizmus, nadšenie, zanietenú nádej, nenávisť a netoleranciu bez ohľadu na program a doktrínu, ktorú hlásajú; ... všetky vyžadujú slepú vieru a úprimnú oddanosť... Hoci medzi fanatickým kresťanom, fanatickým moslimom, fanatickým nacionalistom, fanatickým komunistom a fanatickým nacistom sú očividné rozdiely, fanatizmus, ktorý ich podnecuje, môžeme vnímať a považovať za jeden a ten istý.“ Základní Hofferova hypotéza zní: „... Medzi ranými stúpencami všetkých masových hnutí prevládajú frustrovaní ľudia, ktorí sa väčšinou pridávajú z vlastnej vôle...“ (str.7 slovenského překladu). Slovom „frustrovaní“ označuje Hoffer lidi, kteří vnímají svůj vlastní život jako nicotný a potřebují mu dát hodnotu prostřednictvím masové, akce hnutí..., „svaté věci“.
Jistě, autor přehání. Z moderní historie známe mnohá masová hnutí a akce, která takové nebyli. Například Listopad 89, jehož protagonisty v Česko – Slovensku bylo Občanské Fórum a Verejnosť proti násiliu. Byla to sice hnutí masová, revoluční, ale veskrze pozitivní a nenásilná.
Zpět k Hofferovi. Mnohých přitahuje k revolučním hnutím touha po změně, pokud možno velkolepé. Je jejím nástrojem, prostředkem. Tak tomu bylo v počátcích křesťanství, islamu, bolševické revoluce…, včetně modernizace Japonska, Turecka… Izraele. V moderní době je nacionalizmus nesilnější a nejtrvalejší zdroj masového nadšení. A opět Hoffer: „Preto je očividné, že na to, aby bola doktrína účinná, jej netreba rozumieť, ale stačí veriť v ňu. (str. 62)... Jednou z hlavných úloh skutočného vodcu je zamaskovať pochmúrnu realitu... a vo svojich nasledovníkoch vyvolať ilúziu... (str.52). Všetci pravoverní našich čias – či už komunisti, nacisti, fašisti..., výrečne brojili proti úpadku západných demokracií. Nosnou časťou ich vyhlásení je, že v demokracii sú ľudia príliš mäkkí, príliš sa oddávajú radovánkam a sú príliš sebeckí na to, aby položili život za svoj národ, Boha alebo svätú vec. Tvrdia nám, že tento nedostatok ochoty umrieť je znakom vnútornej prehnitosti – morálneho a biologického úpadku“. (str. 121, ale také str. 49, 52).
Kdyby Hoffer psal svou knihu dnes, jistě by mu neuniklo například putinovské Rusko. Jeho protizápadní étos má obrovskou mobilizační sílu. V souběhu se zbraňovými technologiemi posiluje identitu národa, který ač v mnoha směrech evidentně v úpadku, věří ve svůj potenciál, protože – Veliká Rus. Tady poznámka: Říkám „putinovské Rusko“, a ne Rusko. Stejně tak neberu Slováky, Čechy, Maďary, Poláky, Američany, Židy, Romy, migranty, katolíky, ateisty, muslimy… jako jeden homogénny pytel lidských bytostí. To jenom bezohlední a populističtí vůdcové se utíkají k této perverzi. A „pravověrní“.
Liberální demokracie nemá příliš šancí uspět proti vášnivým, chce se mi říct fanatickým, přívržencům náboženských a nacionalistických doktrín. Její chápání individuálních svobod, včetně svobody slova a názoru, dává šanci prosadit se v politické aréně, jako rovný mezi rovnými, také extrémům. A až se prosadí, první, co učiní bude, že ji, v našich poměrech řečeno obrazně, „podříznou“.
V Hofferově díle chybí úvaha o vůdcích, kteří zneužívají doktríny účelově – pro vlastní profit a profit kompliců – aniž by jí věřili co i jen minutku. Národ, víra, politická ideologie jsou pro ně pouhé dojné krávy. A šesté přikázání, opět – jak doufám, obrazně – jakbysmet.
Zde vidím také zásadní rozdíl mezi masovou akcí občanů a pravověrných. A mezi jejich vůdci, samozřejmě. Ti druzí mávají obrazem nepřítele a mají krví podlity oči. Děsivá může být ovšem lehkost, s jakou se jedno (masová akce občanů) proměňuje ve druhé (masovou akci pravověrných). Zde je také nezastupitelná role pozitivních vůdců. Pozitivních mentálně a nekompromisních skutky, dojde-li k porušení pravidel soužití. Problém je v tom, že v časech míru, relativní prosperity a demokracie si takové lid vybírá, ve svobodných volbách, spíše omylem. Anebo je náhoda, že v našich polistopadových poměrech připadá na jednoho Václava Havla, anebo Andreje Kisku, několik Mečiarů a jejich derivátů?
P.S.
Na konto personálních rošád posledních dnů (především těch, které na Slovensku probíhají ve veřejné televizi, anebo neprobíhají v policii a jinde), zaznělo několik skeptických poznámek i od mých blízkých přátel. Nutno přísně rozlišovat mezi mobilizačními slogany a všednodenní realitou. Se slušným Slovenskem to bude stejné, jako s vítězstvím pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Jde o cestu jejíž konec je v nedohlednu. Nicméně, není možné uhnout.
P.P.S.
Několik minut po zveřejnění mého blogu přišla reakce od přítele Martina Mojžiše: "... ano, nesmie sa uhnuť. A ja si navyse myslím, že koniec nie je len v nedohladne. V tych najdolezitejsich veciach totiz laska a pravda vitazia nad lzou a nenavistou denne - v rodinach, v beznom zivote. Isteze, nedeje sa to vsade a cielom politiky by malo byt rozsirovat priestor, kde sa to moze diat a deje. Sucasna politika ho casto zuzuje, tomu sa treba rozhodne postavit. Ale, ako vravievl jeden moj kamarat - vitazstvo je definitivne nase. Kazdy den."