Při svých cestách do Bratislavy jsme se s kamarády scházeli k večerním diskusím nejdříve U Krajniaka. Poté, co zakládal – z našeho hlediska obskurní – politickou stranu „Sme rodina“ jsme se přesunuli k Benovi, jehož kavárna se jmenovala Next Apaches.
Posléze někteří zakotvili Pod lampou. V Praze posedávám nejčastěji v kubánské hospodě na Kaprově ulici, v Deli Maltez na Malé Straně, anebo v hospodě U Vystřeleného oka na Žižkově. Tolik o kavárenském a hospodském životě sedmdesátníka F.G. Na procházky chodím nejraději na Vítkov, na Hradčany a na Malou Stranu.
Skoro celý svůj dospělý život se věnuji občanskému aktivizmu. Byl jsem u zrodu, anebo jsem se různým způsobem připojil k několika masovým a veřejným hnutím a akcím. Zde je také významný kus mých studijních a publikačních zájmů. A opakované úsilí vyvolat a účastnit se živého dialogu k některým společenským problémům přímo v terénu. V soukromém životě ze srdce nesnáším davy.
Jednou, venku už byla tma, jsem v Next Apaches posedával za stolem také s Milanem Krajniakem. Doporučil mi tehdy knihu Ericka Hoffera se slovenským názvem „Pravoverný“, s podtitulem „Úvahy o podstate masových hnutí“. Poprvé vyšla v roku 1951 a poté opakovaně v mnoha reedicích a jazycích. Slovensky roku 2009 v nakladatelství Europa. Skláním se před vámi, přátelé. Vím, co je to za řehole vydávat dobré knihy na periferii, což Slovensko bezesporu je.
Trvalo mi několik měsíců, než jsem si knihu koupil a začal číst. Zaujala mě velice. Na Slovensku právě kulminovalo občanské protivládní vzepětí mladých lidí Slušné Slovensko. Bylo reakcí na vraždu mladého investigativního novináře Jána Kuciaka, který rozplétal propojení mafie na slovenský politický establišment, a jeho snoubenky Martiny Kušnírové.
V Česku bylo také rušno. A opět byli v čele občanských protestů především mladí lidé. Tématem byla především arogance prezidenta Miloše Zemana, namířená proti opozičním médiím, proti nechuti veřejnosti a kritické opozice k jeho vnitrostátní a zahraniční politice, především však k její orientaci mimo náš civilizační kontext – na Rusko a Čínu. Plus zapšklá jízlivost, která charakterizuje jeho politický styl.
Mám-li dvěma třemi větami vyjádřit poselství Erica Hoffera z citované knihy, znělo by: Protagonisty vzepětí mas jsou „muži (a ženy) slova“, účastníky primárně lidé frustrovaní z nicotnosti vlastních životů, kteří se potřebují zaštítit „svatou“ věcí, aby utekli před bezvýznamným „já“ do davu „pravověrných“. O tomto tématu však až jindy. Dnes chci psát o tom, že mladí lidé, kteří se postavili do čela současného masového vzepětí na Slovensku, i v Česku, nepůsobili frustrovaně. Naopak.
Věřím, že jde o generaci. Věřím, že jde o generaci lidí, kteří mají v sobě dostatek kuráže, odvahy a vzdoru, aby se postavili proti nedůvěryhodnému establišmentu. Proti salónním „kazatelům“, kteří v jejich očích ztratili legitimitu. Proti mlácení prázdnou slámou o jediných pravdách. Současně však dokázali oživit symboliku Listopadu 1989. To také byla revolta proti duchu doby a proti její smrdutosti.
S Pavlem Fričem, skvělým sociologem, jsme začátkem roku 1990 publikovali v novinách Verejnosť text, který předjímal budoucnost Verejnosti proti násiliu (VPN). Stručne: po masovém vzepětí (mnohatisícové demonstrace) a vstupu do politické arény (VPN šla do voleb), dojde k útlumu a fragmentaci masového hnutí – občanské vzepětí se rozplyne v standardní politice, nezávislých institucích a různých občanských a sociálních aktivitách. Vzápětí se ve standardní politice objevili mnozí, kterým byl svatý především osobní profit, kariéra, vášeň pro „jejich věc“. Do nezávislých institucí, občanských a sociálních hnutí se až tak nehrnuli. Za občanskou angažovanost se totiž neplatilo a neprovázelo ji společenské uznání, spíše riziko. Je to ovšem dobrá kvalifikace i pro politiku. Zde je má víra, že současný pohyb vysune do politické arény především ty nejlepší a že někteří nepřijdou jenom na exkurzi, ale vydrží delší dobu.
Psáno pro Denník N
Skoro celý svůj dospělý život se věnuji občanskému aktivizmu. Byl jsem u zrodu, anebo jsem se různým způsobem připojil k několika masovým a veřejným hnutím a akcím. Zde je také významný kus mých studijních a publikačních zájmů. A opakované úsilí vyvolat a účastnit se živého dialogu k některým společenským problémům přímo v terénu. V soukromém životě ze srdce nesnáším davy.
Jednou, venku už byla tma, jsem v Next Apaches posedával za stolem také s Milanem Krajniakem. Doporučil mi tehdy knihu Ericka Hoffera se slovenským názvem „Pravoverný“, s podtitulem „Úvahy o podstate masových hnutí“. Poprvé vyšla v roku 1951 a poté opakovaně v mnoha reedicích a jazycích. Slovensky roku 2009 v nakladatelství Europa. Skláním se před vámi, přátelé. Vím, co je to za řehole vydávat dobré knihy na periferii, což Slovensko bezesporu je.
Trvalo mi několik měsíců, než jsem si knihu koupil a začal číst. Zaujala mě velice. Na Slovensku právě kulminovalo občanské protivládní vzepětí mladých lidí Slušné Slovensko. Bylo reakcí na vraždu mladého investigativního novináře Jána Kuciaka, který rozplétal propojení mafie na slovenský politický establišment, a jeho snoubenky Martiny Kušnírové.
V Česku bylo také rušno. A opět byli v čele občanských protestů především mladí lidé. Tématem byla především arogance prezidenta Miloše Zemana, namířená proti opozičním médiím, proti nechuti veřejnosti a kritické opozice k jeho vnitrostátní a zahraniční politice, především však k její orientaci mimo náš civilizační kontext – na Rusko a Čínu. Plus zapšklá jízlivost, která charakterizuje jeho politický styl.
Mám-li dvěma třemi větami vyjádřit poselství Erica Hoffera z citované knihy, znělo by: Protagonisty vzepětí mas jsou „muži (a ženy) slova“, účastníky primárně lidé frustrovaní z nicotnosti vlastních životů, kteří se potřebují zaštítit „svatou“ věcí, aby utekli před bezvýznamným „já“ do davu „pravověrných“. O tomto tématu však až jindy. Dnes chci psát o tom, že mladí lidé, kteří se postavili do čela současného masového vzepětí na Slovensku, i v Česku, nepůsobili frustrovaně. Naopak.
Věřím, že jde o generaci. Věřím, že jde o generaci lidí, kteří mají v sobě dostatek kuráže, odvahy a vzdoru, aby se postavili proti nedůvěryhodnému establišmentu. Proti salónním „kazatelům“, kteří v jejich očích ztratili legitimitu. Proti mlácení prázdnou slámou o jediných pravdách. Současně však dokázali oživit symboliku Listopadu 1989. To také byla revolta proti duchu doby a proti její smrdutosti.
S Pavlem Fričem, skvělým sociologem, jsme začátkem roku 1990 publikovali v novinách Verejnosť text, který předjímal budoucnost Verejnosti proti násiliu (VPN). Stručne: po masovém vzepětí (mnohatisícové demonstrace) a vstupu do politické arény (VPN šla do voleb), dojde k útlumu a fragmentaci masového hnutí – občanské vzepětí se rozplyne v standardní politice, nezávislých institucích a různých občanských a sociálních aktivitách. Vzápětí se ve standardní politice objevili mnozí, kterým byl svatý především osobní profit, kariéra, vášeň pro „jejich věc“. Do nezávislých institucí, občanských a sociálních hnutí se až tak nehrnuli. Za občanskou angažovanost se totiž neplatilo a neprovázelo ji společenské uznání, spíše riziko. Je to ovšem dobrá kvalifikace i pro politiku. Zde je má víra, že současný pohyb vysune do politické arény především ty nejlepší a že někteří nepřijdou jenom na exkurzi, ale vydrží delší dobu.
Psáno pro Denník N