Znovu zvolený prezident České republiky Miloš Zeman se nechal z pražského Hradu opakovaně slyšet, že jsme prohráli a příštích pět let bude „jejich“.
Neprohráli jsme, a každý den je náš společný.
Vzduch je nabit energií, pozitivní i negativní (destruktivní), nasměřovat nadkritické množství pozitivní energie do citlivé místo systému by bylo fajn.
Zdá se, že – alespoň na Slovensku – byla překročena kritická hranice (bod zlomu). Nevíme sice, co budou důsledky, ale ptát se musíme. To poslední je obzvláště důležité. Ne proto, že bychom znali odpovědi, ale proto, že umíme – z vlastních chyb a omylů – zformulovat otázky. Zde alespoň některé:
1. Někdy se zásadní změny šíří z periferií do center a ne naopak. To proto, že jde o přehlednější jeviště. Jasně, Trump nebyl u Mečiara v učení, ale Mečiar byl první vlašťovkou nástupu postmoderních (myslím dobu postfaktuální, spektáklovou, zamořenou informačním smogem..) alfa samců do politiky. Ti dnešní (v našem civilizačním okruhu přemnoženi) jsou pouze variacemi na „lidové“, čili marketéry vypreparované vůdce.
2. Tisíc krát jsem odpovídal na otázku: Jak jste, proboha, mohli v Listopadu 89 tohle a támhleto připustit. Myslí se především nezrušení Komunistické strany, připuštění agentů a kolaborantů totalitního režimu do struktur nové moci a podobně. To se vám to dnes kecá, ale tehdy měl den také jenom čtyřiadvacet hodin, nefungovali archivy bezpečnostních složek a posty v správě státu nečekali na absolventy „nových“ škol a tak dále.
3. Žijeme v obzvláště hektické situaci – přehlceni inflací obrazů, zvuků, textů… tiskovka střídá tiskovku, demonstrace demonstraci, jedna akce druhou. Kde je pravda? A čí? Jak z toho guláše v časech, když hodnotová a morální navigace selhává? Má osobní víra: dialog, včetně toho „přes ploty“.
A pak jsou zde věčná témata (víry, korupce…) a nové výzvy. V zásadě můžeme odpovědně říct pouze: A) věčná témata jsou věčná také proto, že jsou neřešitelná, pouze s nimi svádíme nekonečný zápas (hodí se v této souvislosti připomenout Havlovo „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“) a B) nové výzvy se rodí v akci, čili právě teď.
V akci se ovšem rodí nejenom aktuální politická agenda, ale také vůdcovské elity. Zeman, Orbán, Fico…, jsou svým způsobem diagnóza doby. A také Kiska, samozřejmě. Politika nemusí být jenom vzájemné oštěkávání. Pamatujete, někteří, ještě na étos Listopadu 89 a Václava Havla?
A abychom nezůstali jenom na domácím, a svým způsobem periferním, dvorečku. Souběžně jsou zde klíčová témata jako: 1) Permanentní vylepšování konceptu EÚ, 2) Jasný postoj ke kremelské (Putinově) protizápadní politice, 3) vztah virtuálního diskurzu k diskurzu v terénu, který je nenahraditelný, 4) permanentní starost o to, aby masová vystoupení občanů nebyla infikována syndromem davů, 5) pěstování mezigeneračních vztahů a komunikace.
Práce jak na kostele, nicméně měli jsme štěstí – žijeme zajímavou dobu a společnost se nám mění před očima, aniž bychom řešili násilné střety.
Psáno pro Denník N
Vzduch je nabit energií, pozitivní i negativní (destruktivní), nasměřovat nadkritické množství pozitivní energie do citlivé místo systému by bylo fajn.
Zdá se, že – alespoň na Slovensku – byla překročena kritická hranice (bod zlomu). Nevíme sice, co budou důsledky, ale ptát se musíme. To poslední je obzvláště důležité. Ne proto, že bychom znali odpovědi, ale proto, že umíme – z vlastních chyb a omylů – zformulovat otázky. Zde alespoň některé:
1. Někdy se zásadní změny šíří z periferií do center a ne naopak. To proto, že jde o přehlednější jeviště. Jasně, Trump nebyl u Mečiara v učení, ale Mečiar byl první vlašťovkou nástupu postmoderních (myslím dobu postfaktuální, spektáklovou, zamořenou informačním smogem..) alfa samců do politiky. Ti dnešní (v našem civilizačním okruhu přemnoženi) jsou pouze variacemi na „lidové“, čili marketéry vypreparované vůdce.
2. Tisíc krát jsem odpovídal na otázku: Jak jste, proboha, mohli v Listopadu 89 tohle a támhleto připustit. Myslí se především nezrušení Komunistické strany, připuštění agentů a kolaborantů totalitního režimu do struktur nové moci a podobně. To se vám to dnes kecá, ale tehdy měl den také jenom čtyřiadvacet hodin, nefungovali archivy bezpečnostních složek a posty v správě státu nečekali na absolventy „nových“ škol a tak dále.
3. Žijeme v obzvláště hektické situaci – přehlceni inflací obrazů, zvuků, textů… tiskovka střídá tiskovku, demonstrace demonstraci, jedna akce druhou. Kde je pravda? A čí? Jak z toho guláše v časech, když hodnotová a morální navigace selhává? Má osobní víra: dialog, včetně toho „přes ploty“.
A pak jsou zde věčná témata (víry, korupce…) a nové výzvy. V zásadě můžeme odpovědně říct pouze: A) věčná témata jsou věčná také proto, že jsou neřešitelná, pouze s nimi svádíme nekonečný zápas (hodí se v této souvislosti připomenout Havlovo „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“) a B) nové výzvy se rodí v akci, čili právě teď.
V akci se ovšem rodí nejenom aktuální politická agenda, ale také vůdcovské elity. Zeman, Orbán, Fico…, jsou svým způsobem diagnóza doby. A také Kiska, samozřejmě. Politika nemusí být jenom vzájemné oštěkávání. Pamatujete, někteří, ještě na étos Listopadu 89 a Václava Havla?
A abychom nezůstali jenom na domácím, a svým způsobem periferním, dvorečku. Souběžně jsou zde klíčová témata jako: 1) Permanentní vylepšování konceptu EÚ, 2) Jasný postoj ke kremelské (Putinově) protizápadní politice, 3) vztah virtuálního diskurzu k diskurzu v terénu, který je nenahraditelný, 4) permanentní starost o to, aby masová vystoupení občanů nebyla infikována syndromem davů, 5) pěstování mezigeneračních vztahů a komunikace.
Práce jak na kostele, nicméně měli jsme štěstí – žijeme zajímavou dobu a společnost se nám mění před očima, aniž bychom řešili násilné střety.
Psáno pro Denník N