Parafráze na Trumpovu předvolební floskuli v titulce není ironie. Zásadní věci se často rodí na periferiích, odkud se pak šíří do okolí a občas zasáhnou i centra.
Možná je to tím, že na malém dvorečku je přehledněji, než ve velikém mumraji, a některé jevy díky tomu probíhají s menším odporem a rychleji. A slogan Slovakia First říká, že díky Mečiarovi máme, v kontextu Střední Evropy, fóra před Zemanem, Ficem, Kaczynskim a Orbánem.
Do tohoto textu jsem se pustil proto, že mě pořadatelé festivalu Jeden svět pozvali diskutovat po projekci filmu Terezy Nvotové o Mečiarovi. Popsal a pohovořil jsem o Mečiarovi za poslední čtvrt století více než dost, čili proč ne, i když Terezin film na mě žádný mohutný dojem neudělal.
Ale k věci:
Film Terezy Nvotové o Mečiarovi vyvolává otázky, což je fajn. Jelikož jsem Mečiara znal hodně zblízka a podepsal se na příběhu Slovenska i mě osobně, cítím potřebu říct:
1. Až příběh Mečiara a mečiarizmu mě definitivně naučil chápat historii jako archeologii. Už v roce 1990 jsem si myslel, že vím, kdo to je. A přesto jsem nevěděl. Poslední informace, například o tom, jak se po Listopadu 89 stal premiérem, o jeho podílu na rozpadu Česko – Slovenska, o jeho kontaktech s KGB, o jeho zneužívání lidí a informací komunistické tajné policie…, jsem se dověděl až v roce 2017. Psal jsem tehdy esej o rozpadu společného státu Čechů a Slováků pro www.tyzden.sk.
2. Musel jsem zažít, alespoň z druhé ruky, mnohé politiky (například českého expremiéra a exprezidenta Václava Klause), abych pochopil, že Mečiar, i ve své jedinečnosti, byl prototypem alfasamce v politice. Člověka, vybaveného řadou osobnostních znaků, které ho předurčovali do role vůdce smečky. Smečky, která byla přisáta na prso demokracie, aniž by dostála individuální odpovědnosti za své činy. Činy, jejichž dlouhodobé důsledky padají na hlavy občanů. Schválně neříkám nevinných občanů, protože cestu mečiarizmu k moci vydláždila jejich demokratická, čili svobodná, volba.
3. Události posledních let mě také naučili, že kulturní genotyp mečiarizmu není dějinnou epizodkou. Iluze o váze racionality v politice vzala za své. Rozhodují emoce. Iluze o udržitelnosti demokracie vzaly za své také. Je zapotřebí ji permanentně opečovávat. Iluze o tom, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, jakbysmet. Je to zápas bez konce, ale zdrhnout není kam.
Žijeme v rizikovém světě, v rizikových státech, společenstvích, komunitách. Bez aktivního občanství to nepůjde. Ani bez konfliktů s fanatiky, egoisty, zbabělci, hamouny a lhostejnými. Přijmout toto konstatování jako fakt chce také odhodlání přijmout své životy jako dobrodružství. V opačném případě to může u mnoha lidí vyvolávat pocity úzkosti, nejistoty, strachu a frustrace.
Zbytečně. Politika není špína, pokud ji dělají slušní profíci. Dobrá politika může být dokonce lék na mnohé ze společenských nemocí. Nevíme sice, co bude zítra, ale smysl je přece v cestě. A když už se vyčerpá energie jedné generace, nastoupí další.
Na začátku svého textu jsem řekl, že plácnutí na hladinu společenského života, i na bezvýznamné periferii, může vyvolat vlny, které se šíří do prostoru. Mluvím o akci. Přesněji – o sekvenci akcí. Akcí narvaných energií a emocemi. Ideálně pozitivní energií a pozitivními emocemi. Heslo „Chceme slušné Slovensko“ a charakter masových vystoupení generace našich dětí je veskrze takové.
Písané pre Denník N
Do tohoto textu jsem se pustil proto, že mě pořadatelé festivalu Jeden svět pozvali diskutovat po projekci filmu Terezy Nvotové o Mečiarovi. Popsal a pohovořil jsem o Mečiarovi za poslední čtvrt století více než dost, čili proč ne, i když Terezin film na mě žádný mohutný dojem neudělal.
Ale k věci:
Film Terezy Nvotové o Mečiarovi vyvolává otázky, což je fajn. Jelikož jsem Mečiara znal hodně zblízka a podepsal se na příběhu Slovenska i mě osobně, cítím potřebu říct:
1. Až příběh Mečiara a mečiarizmu mě definitivně naučil chápat historii jako archeologii. Už v roce 1990 jsem si myslel, že vím, kdo to je. A přesto jsem nevěděl. Poslední informace, například o tom, jak se po Listopadu 89 stal premiérem, o jeho podílu na rozpadu Česko – Slovenska, o jeho kontaktech s KGB, o jeho zneužívání lidí a informací komunistické tajné policie…, jsem se dověděl až v roce 2017. Psal jsem tehdy esej o rozpadu společného státu Čechů a Slováků pro www.tyzden.sk.
2. Musel jsem zažít, alespoň z druhé ruky, mnohé politiky (například českého expremiéra a exprezidenta Václava Klause), abych pochopil, že Mečiar, i ve své jedinečnosti, byl prototypem alfasamce v politice. Člověka, vybaveného řadou osobnostních znaků, které ho předurčovali do role vůdce smečky. Smečky, která byla přisáta na prso demokracie, aniž by dostála individuální odpovědnosti za své činy. Činy, jejichž dlouhodobé důsledky padají na hlavy občanů. Schválně neříkám nevinných občanů, protože cestu mečiarizmu k moci vydláždila jejich demokratická, čili svobodná, volba.
3. Události posledních let mě také naučili, že kulturní genotyp mečiarizmu není dějinnou epizodkou. Iluze o váze racionality v politice vzala za své. Rozhodují emoce. Iluze o udržitelnosti demokracie vzaly za své také. Je zapotřebí ji permanentně opečovávat. Iluze o tom, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, jakbysmet. Je to zápas bez konce, ale zdrhnout není kam.
Žijeme v rizikovém světě, v rizikových státech, společenstvích, komunitách. Bez aktivního občanství to nepůjde. Ani bez konfliktů s fanatiky, egoisty, zbabělci, hamouny a lhostejnými. Přijmout toto konstatování jako fakt chce také odhodlání přijmout své životy jako dobrodružství. V opačném případě to může u mnoha lidí vyvolávat pocity úzkosti, nejistoty, strachu a frustrace.
Zbytečně. Politika není špína, pokud ji dělají slušní profíci. Dobrá politika může být dokonce lék na mnohé ze společenských nemocí. Nevíme sice, co bude zítra, ale smysl je přece v cestě. A když už se vyčerpá energie jedné generace, nastoupí další.
Na začátku svého textu jsem řekl, že plácnutí na hladinu společenského života, i na bezvýznamné periferii, může vyvolat vlny, které se šíří do prostoru. Mluvím o akci. Přesněji – o sekvenci akcí. Akcí narvaných energií a emocemi. Ideálně pozitivní energií a pozitivními emocemi. Heslo „Chceme slušné Slovensko“ a charakter masových vystoupení generace našich dětí je veskrze takové.
Písané pre Denník N