O davech toho víme dost. To podstatné: zbavují jednotlivce osobní odpovědnosti, dodávají jim jistotu příslušnosti, umožňují anonymní ventilaci osobních trablů a podsouvají lidem „svatou věc“ jako kompenzaci. Nabízejí jako lék na úzkost a strach z budoucnosti vnější jistoty a ochrannou ruku vůdce…
Historických zkušeností je dosatek.
O masových akcích občanské veřejnosti toho víme méně. To podstatné: do ulic je vyhání pocit, že kritická hranice nespravedlnosti, ohrožení, společenského napětí, přezrálosti některých problémů byla překročena. V posledním období eskalují tato hnutí na Slovensku (volání po předčasných volbách) i v Česku (například jako reakce na „promluvy“ prezidenta Zemana k lidu).
Rozdíly mezi kolektivními akcemi davů a občanů spočívají především v typu emocí (pozitivní vs. negativní), zájmů (řešení problémů vs. destrukce), lídrech (dialogičtí vs. monologičtí). Příklady: rozpad Česko – Slovenska se nesl na vlně negativních emocích. Mečiar je jejich typický vůdce, který se na této vlně svezl. Listopad 89, a Václav Havel jako symbol, je ilustrace opaku.
Stačí krůček a občané se promění v dav. Nejčastěji se ovšem proces tranformace občanů v dav zastaví na půl cestě (například protikorupční protesty na Slovensku). Oba typy „lidového“ vzepětí mají limitovanou životnost a vůdcové s tím kalkulují. Příklady: vyhráli jsme a na pět let se nemáte čeho bát (Zeman), Viktor Orbán si vymyslel Sorosa a mnoho dalších.
Co s tím? Ideálně ventilovat nahromaděnou energii k pozitivní změně, včetně motivace občanů k účasti na veřejném dění + rekrutovat schopné odborníky pro profesionální politiku. Věk a zkušenost mi ovšem brání v optimizmu, což jest další předpoklad pozitivní změny – to už se opakuji – generační obměně politických elit.
Lehce se mi to říká, nejsem v pozici. Že se to Zemanovi, například, říká těžce, chápu. Nesnáší prohry. Nicméně, měl být být prezidentem všech i když říká, že bitvu vyhrál a na pět je vystaráno. Není! Na ulicích předběžně „válčí“ občané. Mimochodem, netušil jsem, že politické „výhry“ jsou o vlastnictví (Hradu, správy věcí veřejných a podobně).
O masových akcích občanské veřejnosti toho víme méně. To podstatné: do ulic je vyhání pocit, že kritická hranice nespravedlnosti, ohrožení, společenského napětí, přezrálosti některých problémů byla překročena. V posledním období eskalují tato hnutí na Slovensku (volání po předčasných volbách) i v Česku (například jako reakce na „promluvy“ prezidenta Zemana k lidu).
Rozdíly mezi kolektivními akcemi davů a občanů spočívají především v typu emocí (pozitivní vs. negativní), zájmů (řešení problémů vs. destrukce), lídrech (dialogičtí vs. monologičtí). Příklady: rozpad Česko – Slovenska se nesl na vlně negativních emocích. Mečiar je jejich typický vůdce, který se na této vlně svezl. Listopad 89, a Václav Havel jako symbol, je ilustrace opaku.
Stačí krůček a občané se promění v dav. Nejčastěji se ovšem proces tranformace občanů v dav zastaví na půl cestě (například protikorupční protesty na Slovensku). Oba typy „lidového“ vzepětí mají limitovanou životnost a vůdcové s tím kalkulují. Příklady: vyhráli jsme a na pět let se nemáte čeho bát (Zeman), Viktor Orbán si vymyslel Sorosa a mnoho dalších.
Co s tím? Ideálně ventilovat nahromaděnou energii k pozitivní změně, včetně motivace občanů k účasti na veřejném dění + rekrutovat schopné odborníky pro profesionální politiku. Věk a zkušenost mi ovšem brání v optimizmu, což jest další předpoklad pozitivní změny – to už se opakuji – generační obměně politických elit.
Lehce se mi to říká, nejsem v pozici. Že se to Zemanovi, například, říká těžce, chápu. Nesnáší prohry. Nicméně, měl být být prezidentem všech i když říká, že bitvu vyhrál a na pět je vystaráno. Není! Na ulicích předběžně „válčí“ občané. Mimochodem, netušil jsem, že politické „výhry“ jsou o vlastnictví (Hradu, správy věcí veřejných a podobně).