Odešel jsem ze Slovenska a z Bratislavy do Česka a Prahy vypuzen nechutí k vzepětí nacionalizmu, který považuji za společenskou patologii.
To období se dnes nazývá ve zkratce „mečiarizmem“ a jeho hlavní mluvčí dnes čelí všeobecnému opovržení a trestnímu stíhání.
Krůček po krůčku jsem se sžíval také se svým novým domovem – prostředím, kde jinakost (etnická, národní, kulturní i jazyková) byla všednodenní realitou. Rychle jsem si zvykl na to, že hranice neexistují, dětí znají svět lépe než jejich rodiče a považují ho za svůj.
Má identita je dnes „roztroušena“ – slovenská, česká, židovská, žižkovská, pražská… Jsem typický evropský liberál. Nechci svou zakotvenost měnit a ani o ni přijít. Troufám si říct, že komunita mých sousedů, přátel, kolegů… je na tom zhruba stejně.
Krůček po krůčku jsem však také svědkem resuscitace „soft“ nacionalizmu a groteskních snah části českých politických elit infikovat lidi euroskepticizmem a národovectvím. Zřejmě vycítili, že někde v kolektivním podvědomí existují prapůvodní úzkosti a strachy.
Chce se mi občas řvát: Copak si už nepamatujete, jaký to bylo před Listopadem 89?! Že jsme měli na výběr jenom ze dvou možností a ta druhá byla pod sankcí? Letmý pohled do tváří generace mých dětí a vnoučat mě včas zbrzdí. Naviguje je reflexe kvality vlastních životů a naše chování. Ne mentorování.
Jsem si téměř jist, že dnešní zpochybňování příslušnosti k evropské civilizaci, a jejím institucím, má pestré kořeny – od tradičního českého plebejství, nenaplněných osobních očekávání, přes zkušenost mnoha porážek, servilní elity až po rozbouřenou arénu současného globalizovaného světa.
Má naděje se upíná k schopnosti učit se z vlastních pádů, schopnosti vybruslit z průšvihu na poslední chvíli…, ale především z odkazu, který je evropský (tradice filozofie, vědy, umění, judaizmu, křesťanství, osvícenství, kritického myšlení) a který dnes našel „zhmotnění“ v Unii, jako společné institucionální reprezentace našeho civilizačního okruhu. A společně je víc než každý sám.
Naděje je ovšem povýtce těžce uchopitelná věc. Vnímání EÚ jako institutu ve vývoji, proměnlivou a křehkou, vyžadující péči a nasazení, je na místě. Vzdát se kolektivně můžeme jenom jednou. Stojí za to atakovat současné problémy a být účasten jejich řešení.
Být účasten rozpoznávání a řešení problémů, včetně problému výsostně civilizačních, není primárně zadáním pro „ty nahoře“. Je to zápas, který svádíme v sobě, ve svých rodinách, komunitách… Rozdáváme si to s nepřáteli otevřené společnosti, liberální demokracie a vlastními animálními sklony.
***
Text jsem psal pro brožuru, která si to měla rozdávat s rostoucím českým euroskepticizmem. Jde tedy o text propagandistický, jakých je z obou stran barikády přetlak. Jsem si jist, že tento, ani podobné, apelativní texty nezmění ani o píď poměr příznivců a odpůrců EÚ. Považuji za obecné riziko fakt, že v České republice jsou ti druzí v převaze. Dle mého to je důsledek rétoriky části politických elit, která dlouhodobě masírovala veřejné mínění. Top pozice mezi nimi patří expremiérovi a exprezidentovi Václavu Klausovi. Neznám jeho skutečnou motivaci, ale podezírám ho z nejhoršího. Jistě, část viny patří také proevropským intelektuálním elitám, které nedokázali přesvědčivě tomuto typu propagandy vzdorovat. Po odevzdání svého příspěvku do tisku jsem si přečetl glosu přítele a literárního vědce profesora Petra Zajace (https://www.tyzden.sk/politika/45785/ceska-otazka/). Je velice inspirativní. Jmenuje se:
česká demokracia zrejme utrpí v najbližších rokoch značné škody. Posvätí sa prepojenie politiky, ekonomiky a médií a Česko bude mať východnejší azimut. To sú však argumenty, ktoré neodpovedajú dostatočne na otázku, ako je možné, že 51 percent českých voličov volilo Miloša Zemana, ktorý spoza rieky Moravy vyzerá ako Offenbachov spustnutý princ z Arkádie.
Pôvod Zemanovho víťazstva nie je vonkajší, hoci aj ten tomu výdatne napomohol, ale vnútorný, vyplývajúci z dnešného stavu českej spoločnosti. Spoza revolučného občianskeho príkrovu sa vynoril mudrujúci pán Brouček a jeho pivná elokvencia. Meštiak, socializovaný po druhej svetovej vojne vo svete, v ktorom pod heslom proletárskeho internacionalizmu existovala za ostnatým drôtom izolovaná spoločnosť.
Českého meštiaka nezaujíma liberálna demokracia, sloboda, ľudská dôstojnosť, otvorený svet. Ako sa ukazuje, ponovembrové akceptovanie Václava Havla českou spoločnosťou bolo tak trochu aj snímaním vlastnej viny za všetko, pred čím si zatvárala oči a čo všetko zniesla po druhej svetovej vojne.
Atmosféru, ktorej my Slováci hovoríme: Cudzie nechceme, svoje si nedáme, nevytvoril Miloš Zeman, ale český mainstreamový intelektuál, ktorý zatrúbil na trúbu národného egoizmu, spojeného s protinemeckým stereotypom. Sú to práve úctyhodní českí intelektuáli, ktorí ako čarodejnícki učni vytvorili politickú klímu, o ktorú sa poľahky oprel Zeman. Jiří Drahoš na ňu odpovedal ustráchane, lenže ustráchanosť ešte nikdy nikomu voľby nevyhrala.
Je to inak ten istý český intelektuál, ktorý Milošom Zemanom pohŕda. Lenže Zeman sa mu vysmial a zmocnil sa jeho rétoriky nulovej solidarity. To bolo to plus-mínus jedno percento vplyvu českého intelektuála na spoločnosť, ktoré stačilo na Zemanovo víťazstvo. Čo je však horšie, z tejto hry na strašenie vystupuje ako výsledok osemdesiat percent Čechov proti eurozóne a Zemanovo referendum o vystúpení z Európskej únie. Akoby českej intelektuálnej a politickej elite nedochádzalo, že opakom českej geopolitickej zakotvenosti v západnom svete nie je jedinečná česká individualita a samostatnosť, ale prepad do ruskej hemisféry.
My sa však nemáme prečo čičíkať, ako sme na tom báječne. Vládne u nás korupcia, nehybnosť a vo verejnom styku uhorské známosti. Je pravda, že Andrej Kiska je dnes na česko-slovenskom ihrisku rozdielovým hráčom. Dýchame preto voľnejšie. Rovnako je však pravda, že historicky je česká občianska kultúra stabilnejšia, má pevnejšie vybudované základy vzdelanosti, súdnictva, zdravotníctva. Problémy však máme podobné. Sme neukotvenými spoločnosťami. Pod naším ponovembrovým havlovským náterom preráža hrubokožia povojnová socializácia, ktorá sa prenáša z generácie na generáciu.
Vedieme zápas o seba samých.
Krůček po krůčku jsem se sžíval také se svým novým domovem – prostředím, kde jinakost (etnická, národní, kulturní i jazyková) byla všednodenní realitou. Rychle jsem si zvykl na to, že hranice neexistují, dětí znají svět lépe než jejich rodiče a považují ho za svůj.
Má identita je dnes „roztroušena“ – slovenská, česká, židovská, žižkovská, pražská… Jsem typický evropský liberál. Nechci svou zakotvenost měnit a ani o ni přijít. Troufám si říct, že komunita mých sousedů, přátel, kolegů… je na tom zhruba stejně.
Krůček po krůčku jsem však také svědkem resuscitace „soft“ nacionalizmu a groteskních snah části českých politických elit infikovat lidi euroskepticizmem a národovectvím. Zřejmě vycítili, že někde v kolektivním podvědomí existují prapůvodní úzkosti a strachy.
Chce se mi občas řvát: Copak si už nepamatujete, jaký to bylo před Listopadem 89?! Že jsme měli na výběr jenom ze dvou možností a ta druhá byla pod sankcí? Letmý pohled do tváří generace mých dětí a vnoučat mě včas zbrzdí. Naviguje je reflexe kvality vlastních životů a naše chování. Ne mentorování.
Jsem si téměř jist, že dnešní zpochybňování příslušnosti k evropské civilizaci, a jejím institucím, má pestré kořeny – od tradičního českého plebejství, nenaplněných osobních očekávání, přes zkušenost mnoha porážek, servilní elity až po rozbouřenou arénu současného globalizovaného světa.
Má naděje se upíná k schopnosti učit se z vlastních pádů, schopnosti vybruslit z průšvihu na poslední chvíli…, ale především z odkazu, který je evropský (tradice filozofie, vědy, umění, judaizmu, křesťanství, osvícenství, kritického myšlení) a který dnes našel „zhmotnění“ v Unii, jako společné institucionální reprezentace našeho civilizačního okruhu. A společně je víc než každý sám.
Naděje je ovšem povýtce těžce uchopitelná věc. Vnímání EÚ jako institutu ve vývoji, proměnlivou a křehkou, vyžadující péči a nasazení, je na místě. Vzdát se kolektivně můžeme jenom jednou. Stojí za to atakovat současné problémy a být účasten jejich řešení.
Být účasten rozpoznávání a řešení problémů, včetně problému výsostně civilizačních, není primárně zadáním pro „ty nahoře“. Je to zápas, který svádíme v sobě, ve svých rodinách, komunitách… Rozdáváme si to s nepřáteli otevřené společnosti, liberální demokracie a vlastními animálními sklony.
***
Text jsem psal pro brožuru, která si to měla rozdávat s rostoucím českým euroskepticizmem. Jde tedy o text propagandistický, jakých je z obou stran barikády přetlak. Jsem si jist, že tento, ani podobné, apelativní texty nezmění ani o píď poměr příznivců a odpůrců EÚ. Považuji za obecné riziko fakt, že v České republice jsou ti druzí v převaze. Dle mého to je důsledek rétoriky části politických elit, která dlouhodobě masírovala veřejné mínění. Top pozice mezi nimi patří expremiérovi a exprezidentovi Václavu Klausovi. Neznám jeho skutečnou motivaci, ale podezírám ho z nejhoršího. Jistě, část viny patří také proevropským intelektuálním elitám, které nedokázali přesvědčivě tomuto typu propagandy vzdorovat. Po odevzdání svého příspěvku do tisku jsem si přečetl glosu přítele a literárního vědce profesora Petra Zajace (https://www.tyzden.sk/politika/45785/ceska-otazka/). Je velice inspirativní. Jmenuje se:
Česká otázka
česká demokracia zrejme utrpí v najbližších rokoch značné škody. Posvätí sa prepojenie politiky, ekonomiky a médií a Česko bude mať východnejší azimut. To sú však argumenty, ktoré neodpovedajú dostatočne na otázku, ako je možné, že 51 percent českých voličov volilo Miloša Zemana, ktorý spoza rieky Moravy vyzerá ako Offenbachov spustnutý princ z Arkádie.
Pôvod Zemanovho víťazstva nie je vonkajší, hoci aj ten tomu výdatne napomohol, ale vnútorný, vyplývajúci z dnešného stavu českej spoločnosti. Spoza revolučného občianskeho príkrovu sa vynoril mudrujúci pán Brouček a jeho pivná elokvencia. Meštiak, socializovaný po druhej svetovej vojne vo svete, v ktorom pod heslom proletárskeho internacionalizmu existovala za ostnatým drôtom izolovaná spoločnosť.
Českého meštiaka nezaujíma liberálna demokracia, sloboda, ľudská dôstojnosť, otvorený svet. Ako sa ukazuje, ponovembrové akceptovanie Václava Havla českou spoločnosťou bolo tak trochu aj snímaním vlastnej viny za všetko, pred čím si zatvárala oči a čo všetko zniesla po druhej svetovej vojne.
Atmosféru, ktorej my Slováci hovoríme: Cudzie nechceme, svoje si nedáme, nevytvoril Miloš Zeman, ale český mainstreamový intelektuál, ktorý zatrúbil na trúbu národného egoizmu, spojeného s protinemeckým stereotypom. Sú to práve úctyhodní českí intelektuáli, ktorí ako čarodejnícki učni vytvorili politickú klímu, o ktorú sa poľahky oprel Zeman. Jiří Drahoš na ňu odpovedal ustráchane, lenže ustráchanosť ešte nikdy nikomu voľby nevyhrala.
Je to inak ten istý český intelektuál, ktorý Milošom Zemanom pohŕda. Lenže Zeman sa mu vysmial a zmocnil sa jeho rétoriky nulovej solidarity. To bolo to plus-mínus jedno percento vplyvu českého intelektuála na spoločnosť, ktoré stačilo na Zemanovo víťazstvo. Čo je však horšie, z tejto hry na strašenie vystupuje ako výsledok osemdesiat percent Čechov proti eurozóne a Zemanovo referendum o vystúpení z Európskej únie. Akoby českej intelektuálnej a politickej elite nedochádzalo, že opakom českej geopolitickej zakotvenosti v západnom svete nie je jedinečná česká individualita a samostatnosť, ale prepad do ruskej hemisféry.
My sa však nemáme prečo čičíkať, ako sme na tom báječne. Vládne u nás korupcia, nehybnosť a vo verejnom styku uhorské známosti. Je pravda, že Andrej Kiska je dnes na česko-slovenskom ihrisku rozdielovým hráčom. Dýchame preto voľnejšie. Rovnako je však pravda, že historicky je česká občianska kultúra stabilnejšia, má pevnejšie vybudované základy vzdelanosti, súdnictva, zdravotníctva. Problémy však máme podobné. Sme neukotvenými spoločnosťami. Pod naším ponovembrovým havlovským náterom preráža hrubokožia povojnová socializácia, ktorá sa prenáša z generácie na generáciu.
Vedieme zápas o seba samých.