Přišlo mi mailem video (je na konci textu) s touto doprovodní průpovídkou: „Vzor národního vůdce, nikoliv sraba jako je Sobotka anebo Fico.
I Pohraniční Stráž už nemáme. Holt Maďaři nejsou posraní z Bruselu…“.
Podstatnou část svého života jsem byl „extrémista“ (pozor, to slovo je v uvozovkách). Registrovala mě takhle komunistická tajná policie (například za účast na akci Bratislava/nahlas) a začátkem devadesátých let Slovenská informační služba pod vedením Ivana Lexy (v slovenském parlamentu řekl, že podvracím Slovenskou republiku prostřednictvím TV NOVA) i česká BIS (za mou účast v aktivitách Hnutí občanské solidarity a tolerance), jak řekl v českém parlamentu tehdejší poslanec Pavel Bratinka. Jsem při používání toho slova opatrný.
Porušování zákona je něco jiného a ani není zapotřebí citovat příslušné paragrafy. Když ovšem mladého antifašistu kopne jeho názorový oponent do hlavy, je pozdě. Co s tím? Opravdový průšvih nastává ve chvíli, když se „extrémistou“ stane významný politik, anebo rovnou prezident. Takovému jde většinou o marketing a jeho motivace bývá účelová – jde mu hlavně o mobilizaci veřejnosti pro „jeho věc“ a čerta starého o bezpečnost lidí, nebo dokonce národní zájem. Teda, pokud sám není pravověrným nacionalistou.
Má víra ve stát – a tím pádem také loajalita – je redukována na několik jeho základních funkcí. Ochrana občanů před násilím patří mezi ně. Očekávat, že to stačí, je ovšem zrádné. Bez aktivních občanů, bez svépomocných sítí a lídrů, kteří umí – klidně, věcně a bez negativních emocí - komunikovat s veřejností, to nejde. A i poté je to permanentní zápas, který má své oběti. Podstatné je, že zápas probíhá a není organizován pouze „shora“.
Pozadí nebezpečného extrémizmu tlup, gangů a organizovaných fanatiků je jiné kafe. Někdy je klíčová rodinná anamnéza (málo rodičovské něhy, úzkosti a mindráky), jindy komunitní a společenská atmosféra, překroucená víra, ideologie. Olejem do ohně jsou kampaně, které manipulují strachem. Strachem z migrantů, strachem o zaběhaný životní styl, strachem z jinakosti. Strach a nenávist tvoří výbušnou směs. Roznětkou bývají na první pohled prkotiny – tu nenaplněné ambice, jinde sexuální frustrace, porucha osobnosti… ledacos.
Mé přesvědčení: současná radikalizace společnosti jde na konto všech, kteří nedokáží komunikovat bez pěny u pusy, bez chrlení negativních emocí… a bez schopnosti získávat společenský status, pozici a role, aniž by potřebovali obětního beránka.
Pandemie extrémizmu začíná od lidí jako Orbán, další si dosaďte dle libosti – od Zemana přes Kotlebu a další. To jsou ti opravdu nebezpeční extrémisté. Ukazují na vnějšího nepřítele, aby nemuseli mluvit o vnitřním rozkladu. Mluví o tom, jak zachraňují Evropu, a přitom rozvolňují vazby mezi jejími státy. Hřímají proti migrantům, zřizují pro ně koncentrační tábory… a opakovaně zdůrazňují svaté poslání svého národa. Současně ignorují civilizační hodnoty, díky kterým drží pohromadě. Kupodivu, tato strategie, která má na kontě většinu hrůz minulého století, opět funguje.
Události na Slovensku, v Čechách, v Maďarsku, v Polsku, ale i ve Francii... a v USA naznačují, že nástup "nových" politik a politiků vede k vyhrocování vášní, negativních emocí, konfliktů. A ukazování prstem na vnějšího nepřítele je prvním krokem k likvidaci toho vnitřního. Společnosti se přitom porcují téměř na dvě stejné půlky. Každá z nich je přesvědčena o své definitivní pravdě a každá ty druhé značkuje jako “mainstream“. K smíchu, kdyby to nebylo tragické. Je ovšem možné, že právě tuto lekci jsme nutně právě teď, a právě tady, potřebovali.
A teď to video:
Podstatnou část svého života jsem byl „extrémista“ (pozor, to slovo je v uvozovkách). Registrovala mě takhle komunistická tajná policie (například za účast na akci Bratislava/nahlas) a začátkem devadesátých let Slovenská informační služba pod vedením Ivana Lexy (v slovenském parlamentu řekl, že podvracím Slovenskou republiku prostřednictvím TV NOVA) i česká BIS (za mou účast v aktivitách Hnutí občanské solidarity a tolerance), jak řekl v českém parlamentu tehdejší poslanec Pavel Bratinka. Jsem při používání toho slova opatrný.
Porušování zákona je něco jiného a ani není zapotřebí citovat příslušné paragrafy. Když ovšem mladého antifašistu kopne jeho názorový oponent do hlavy, je pozdě. Co s tím? Opravdový průšvih nastává ve chvíli, když se „extrémistou“ stane významný politik, anebo rovnou prezident. Takovému jde většinou o marketing a jeho motivace bývá účelová – jde mu hlavně o mobilizaci veřejnosti pro „jeho věc“ a čerta starého o bezpečnost lidí, nebo dokonce národní zájem. Teda, pokud sám není pravověrným nacionalistou.
Má víra ve stát – a tím pádem také loajalita – je redukována na několik jeho základních funkcí. Ochrana občanů před násilím patří mezi ně. Očekávat, že to stačí, je ovšem zrádné. Bez aktivních občanů, bez svépomocných sítí a lídrů, kteří umí – klidně, věcně a bez negativních emocí - komunikovat s veřejností, to nejde. A i poté je to permanentní zápas, který má své oběti. Podstatné je, že zápas probíhá a není organizován pouze „shora“.
Pozadí nebezpečného extrémizmu tlup, gangů a organizovaných fanatiků je jiné kafe. Někdy je klíčová rodinná anamnéza (málo rodičovské něhy, úzkosti a mindráky), jindy komunitní a společenská atmosféra, překroucená víra, ideologie. Olejem do ohně jsou kampaně, které manipulují strachem. Strachem z migrantů, strachem o zaběhaný životní styl, strachem z jinakosti. Strach a nenávist tvoří výbušnou směs. Roznětkou bývají na první pohled prkotiny – tu nenaplněné ambice, jinde sexuální frustrace, porucha osobnosti… ledacos.
Mé přesvědčení: současná radikalizace společnosti jde na konto všech, kteří nedokáží komunikovat bez pěny u pusy, bez chrlení negativních emocí… a bez schopnosti získávat společenský status, pozici a role, aniž by potřebovali obětního beránka.
Pandemie extrémizmu začíná od lidí jako Orbán, další si dosaďte dle libosti – od Zemana přes Kotlebu a další. To jsou ti opravdu nebezpeční extrémisté. Ukazují na vnějšího nepřítele, aby nemuseli mluvit o vnitřním rozkladu. Mluví o tom, jak zachraňují Evropu, a přitom rozvolňují vazby mezi jejími státy. Hřímají proti migrantům, zřizují pro ně koncentrační tábory… a opakovaně zdůrazňují svaté poslání svého národa. Současně ignorují civilizační hodnoty, díky kterým drží pohromadě. Kupodivu, tato strategie, která má na kontě většinu hrůz minulého století, opět funguje.
Události na Slovensku, v Čechách, v Maďarsku, v Polsku, ale i ve Francii... a v USA naznačují, že nástup "nových" politik a politiků vede k vyhrocování vášní, negativních emocí, konfliktů. A ukazování prstem na vnějšího nepřítele je prvním krokem k likvidaci toho vnitřního. Společnosti se přitom porcují téměř na dvě stejné půlky. Každá z nich je přesvědčena o své definitivní pravdě a každá ty druhé značkuje jako “mainstream“. K smíchu, kdyby to nebylo tragické. Je ovšem možné, že právě tuto lekci jsme nutně právě teď, a právě tady, potřebovali.
A teď to video: