jsem se seznámil při jednom z prvních výročí Listopadu 89 v jednom pražském divadle. Dávali rekonstrukci událostí z těch dnů a byl jsem pozván jako čestný host. Přišel jsem také s manželkou a zasedli jsme na svá místa. Po chvíli přišel mladý černovlasý muž s holkou a měli stejná místa. Když jsem bránil své právo, poznamenal: „Hlavně, že jsme byli na náměstích“ a odešel.
Krátko poté jsme se potkali podruhé o vánocích v centru Prahy na půlnoční mši. Vyšli jsme z kostela, Honza vytáhl z baťohu láhev domácí slivovice a popili jsme na ulici. Pak jsme se potkávali různě: při projekci jeho ročníkové práce, kde jsem čímsi, už si nepamatuji čím, přispěl, při premiéře dokumentu o panu Deméterovi, ktorý si prošel nacistickými koncentráky a já Honzovi věnoval kazetu s nahrávkou rozhovoru. Naposled na pražské premiéře filmu Díra v hlavě Roberta Kirchoffa. Mezitím přešlo čtvrt století a Honza už nemá černé vlasy. Stal se z něho respektovaný dokumentarista podepsaný pod nejednou zásadní prací.
Když jsem odevzdal rozšířenou českou verzi svého dialogu s nacionálním socialistou Matějem do nakladatelství Větrné mlýny, dostal Honza rukopis k posouzení. Zde je část jeho vyjádření:
„Mám z té knihy radost, je to závan naděje v drtivě převažujícím diskursu, ve kterém po sobě na demonstracích, v médiích, na internetu i v osobních setkáních lidi hází recyklované výroky ztvrdlé do šutrů frází, které metají zpoza dlouhodobě budovaných barikád svých pravd. Žijeme éru sociálního rasismu, kdy je zapovězeno, aby se někdo z určitého sociálního kontextu bavil – nedej bože stýkal - s někým, kdo se nachází v kontextu a priori nepřijatelném. Tyto kontexty se pak ocitají ve fázi mentálního incestu, kdy se vzájemně vnímají pouze ti, kteří vnímají tzv. správně. Kdyby vyšla taková jiná kniha korespondence Merkelové s Orbánem třeba, tak bychom byli spolu o kus dál. Cením si postojů obou aktérů, kteří nepochybně jsou a budou označování za zrádce toho kterého zákopu, jestliže z něj vylezou, aby zjistili, na koho vlastně ty verbální šrapnely dopadají.“
Kniha v těchto dnech vychází v elektronické i tištěné podobě pod názvem Přes ploty s podtitulem Neodstraněná pošta.
Křest knihy bude 28.5. o 19.00 v Knihovně Václava Havla, Ostrovní 13, Praha 1.
Když jsem odevzdal rozšířenou českou verzi svého dialogu s nacionálním socialistou Matějem do nakladatelství Větrné mlýny, dostal Honza rukopis k posouzení. Zde je část jeho vyjádření:
„Mám z té knihy radost, je to závan naděje v drtivě převažujícím diskursu, ve kterém po sobě na demonstracích, v médiích, na internetu i v osobních setkáních lidi hází recyklované výroky ztvrdlé do šutrů frází, které metají zpoza dlouhodobě budovaných barikád svých pravd. Žijeme éru sociálního rasismu, kdy je zapovězeno, aby se někdo z určitého sociálního kontextu bavil – nedej bože stýkal - s někým, kdo se nachází v kontextu a priori nepřijatelném. Tyto kontexty se pak ocitají ve fázi mentálního incestu, kdy se vzájemně vnímají pouze ti, kteří vnímají tzv. správně. Kdyby vyšla taková jiná kniha korespondence Merkelové s Orbánem třeba, tak bychom byli spolu o kus dál. Cením si postojů obou aktérů, kteří nepochybně jsou a budou označování za zrádce toho kterého zákopu, jestliže z něj vylezou, aby zjistili, na koho vlastně ty verbální šrapnely dopadají.“
Kniha v těchto dnech vychází v elektronické i tištěné podobě pod názvem Přes ploty s podtitulem Neodstraněná pošta.
Křest knihy bude 28.5. o 19.00 v Knihovně Václava Havla, Ostrovní 13, Praha 1.