Zlatou éru Osamělých běžců jsem trávil v různých dělnických profesích a v základní vojenské službě. Vzpomínám na to období s jistou nostalgií.
V kinech se odehrával malý zázrak domácí provenience (Forman, Chytilová, Němec, Jakubisko, Hanák, Havetta a další), vycházely knihy, jaké jsme předtím nečetli (Ludvik Vaculík, Milan Kundera, Petr Chudožilov, Ivan Klíma, Karol Sidon, Dominik Tatarka, Ján Johanides, Rudolf Sloboda, Pavel Hrúz, Pavel Vilikovský, Dušan Mitana…), kromě Mladé tvorby ještě spousta jiných (Kultúrny život, Reportér, Literární noviny, Plamen, Světová literatura, Sešity pro mladou literaturu, Host do domu, Tvář, Orientace, Revue svetovej literatúry, Slovenské pohľady, Romboid…). Nerozlišovali jsme mezi autory českými a slovenskými, i když ti čeští byli často dva kroky napřed. Nemluvě o tom, že se na pultech začali objevovat zahraniční, autoři, o kterých jsme netušili a uváděli nás v úžas – od amerických beatníků, přes anglické rozhněvané mladé muže až po Rusy, kteří psali o skutečném a ne ideologizovaném světě.
Vnímali jsme toto uvolnění jako první nádech svobody, jako pohled na nádhernou neznámou krajinu. Když v srpnu 1968 přijely tanky a utrum, ještě chvíli jsme sledovali vzedmutí odporu a postupný zánik všeho, co nám nabídlo období „uvolnění“. Jeho protagonisté mizeli v emigraci, v kotelnách a ví bůh kde. Po mnoha letech jsem se s některými seznámil i osobně a s některými jsme se stali také kamarádi. Vše, co z dnešního odstupu mohu k tématu říct je, že „duch oné doby“ zanechal v mé generaci stopu. Hlubokou stopu.
Hned po událostech z Listopadu 89 jsme považovali za svou povinnost uvolnit v bratislavské centrále Verejnosti proti násiliu prostory pro obnovenou redakci Kultúrneho života a Fragmentu K. O dvacet let starší Osamelí bežci se vrátili do veřejného prostoru. Vybrali si, většinou, bez zaváhání, cestu zpět k literatuře, novinařině, umění.
Mezitím přešel život. Jsem už Pražák a starý člověk. K dobovým textům se už nevracím, do knihovny přidávám reedice „starých“ knih z piety. Nicméně – kdo bych byl, kdyby nebili oni? Zcela jistě jiný Fedor Gál. Méně rozhleděný, méně senzitivní, méně kompletní. A když z času načas slyším, že ten Štrpka je fakt skvělý básník, Mitana fakt skvělý povídkář, Marián Varga a Dežo Ursíni fakt skvělí muzikanti… a že ten anebo onen zemřel, cítím sounáležitost k době a k jednotlivcům, kteří ji formovali.
Osamělí běžci těch dávných let jsou také mé mládí a já. Nejsem si jist, jestli stopa, kterou svými životy utvářeli přežije odchod jejich, naší, mé generace. Nejsem si však jist mnoha dalšími věcmi a událostmi. Kulturní paměť v časech globalizace, a resuscitace takzvaně národovecké rétoriky, dostává zabrat. Naštěstí duch současné doby neposílá tvůrce za mříže a do nucené emigrace.
Možná i díky tomu jsem mohl ze sebe vyplivnout jednoho večera tento text, kterým chci vzdát hold konkrétním lidem z éry, kdy jsem byl mladý, a popřát všem přeživším zdraví a editorům stejnojmenné antologie pogratulovat. Iluze si ovšem přátelé nedělejte.
P.S.
Kniha "Osamělí běžci" vychází v nakladatelství Protimluv v Ostravě, texty vybral Ivan Štrpka, přeložil Miroslav Zelinsky a je to první český výbor z Osamělých běžců vůbec.
Vnímali jsme toto uvolnění jako první nádech svobody, jako pohled na nádhernou neznámou krajinu. Když v srpnu 1968 přijely tanky a utrum, ještě chvíli jsme sledovali vzedmutí odporu a postupný zánik všeho, co nám nabídlo období „uvolnění“. Jeho protagonisté mizeli v emigraci, v kotelnách a ví bůh kde. Po mnoha letech jsem se s některými seznámil i osobně a s některými jsme se stali také kamarádi. Vše, co z dnešního odstupu mohu k tématu říct je, že „duch oné doby“ zanechal v mé generaci stopu. Hlubokou stopu.
Hned po událostech z Listopadu 89 jsme považovali za svou povinnost uvolnit v bratislavské centrále Verejnosti proti násiliu prostory pro obnovenou redakci Kultúrneho života a Fragmentu K. O dvacet let starší Osamelí bežci se vrátili do veřejného prostoru. Vybrali si, většinou, bez zaváhání, cestu zpět k literatuře, novinařině, umění.
Mezitím přešel život. Jsem už Pražák a starý člověk. K dobovým textům se už nevracím, do knihovny přidávám reedice „starých“ knih z piety. Nicméně – kdo bych byl, kdyby nebili oni? Zcela jistě jiný Fedor Gál. Méně rozhleděný, méně senzitivní, méně kompletní. A když z času načas slyším, že ten Štrpka je fakt skvělý básník, Mitana fakt skvělý povídkář, Marián Varga a Dežo Ursíni fakt skvělí muzikanti… a že ten anebo onen zemřel, cítím sounáležitost k době a k jednotlivcům, kteří ji formovali.
Osamělí běžci těch dávných let jsou také mé mládí a já. Nejsem si jist, jestli stopa, kterou svými životy utvářeli přežije odchod jejich, naší, mé generace. Nejsem si však jist mnoha dalšími věcmi a událostmi. Kulturní paměť v časech globalizace, a resuscitace takzvaně národovecké rétoriky, dostává zabrat. Naštěstí duch současné doby neposílá tvůrce za mříže a do nucené emigrace.
Možná i díky tomu jsem mohl ze sebe vyplivnout jednoho večera tento text, kterým chci vzdát hold konkrétním lidem z éry, kdy jsem byl mladý, a popřát všem přeživším zdraví a editorům stejnojmenné antologie pogratulovat. Iluze si ovšem přátelé nedělejte.
P.S.
Kniha "Osamělí běžci" vychází v nakladatelství Protimluv v Ostravě, texty vybral Ivan Štrpka, přeložil Miroslav Zelinsky a je to první český výbor z Osamělých běžců vůbec.