Farmářské trhy na náměstí Jiřího z Poděbrad. U jednoho stánku jsem koupil maďarskou čabajku, veliké, masem prorostlé škvarky a feferonky v nálevu.
Prodavač mi přibalil navíc dvě pikantní nadívané papriky a nějakou červenou hmotu v láhvi. Pak jsem zašel k prodejci vína. Na otázku, odkud je, odpověděl, že z moravské prdele, jejíž název jsem stejně nikdy neslyšel. A fakt, neslyšel. Nalil mi decko mladého červeného, koupil jsem lahev rulandského modrého 2012 z jižní Moravy. Přibalil gratis zálivku na saláty, kterou dělá jeho manželka. Podali jsme si ruce a přitom se pochlubil: „Můj sedmnáctiletý syn už dva roky hraje za juniory v Kanadě.“ U jiného stánku jsem přikoupil ještě jablka, hrušky a slovenské ovčí korbáčiky.
Cestou jsem po několika minutách narazil na pivnici U Sadu. Intimní prostor, skvělá atmosféra. Dal jsem si irské pivo a panáka bourbonu. Vedle U Vystřeleného voka (v ulici Božích bojovníků) to bude asi moje další oblíbená hospoda. Těch je na Žižkově inflace. V některých mě obcházel po zádech mráz, v jiných jsem se ptal sám sebe, z čeho jejich majitelé asi žijí. Mnohé jsou však skvělé.
Žižkováci jsou většinou lokální patrioti – lidé, kteří ctí svoji propojenost s místem a jsou na ni hrdi. Co na tom, že mluví tu ukrajinsky, tu anglicky… a slovensky, samozřejmě. Naposled, když jsem Žižkovem trochu bloudil, zeptal jsem se tří mladíků, jak se dostanu do Koněvky. Odpověděli se silným ruským přízvukem: „První doprava. Ale to je Koněvova, ne Koněvka!“ . Tu ulici provázejí legendy, prý to byl pražský Bronx. V Bronxu jsem byl, tohle je Žižkov.
Na větší procházky je zde Vítkov. Když jsem tudy kráčel, vzpomněl jsem si na dávnou epizodu z počátků devadesátých let. Měli zde, přímo pod monumentálním symbolem české státnosti (jinak interpretované za první republiky, za války, za komunizmu…) v podobě Jana Žižky v plné zbroji, shromáždění radikálové z tehdy ještě Dělnické strany sociální spravedlnosti, anebo tak nějak. Jejich vůdce jim, mimo jiné, kladl na srdce: „Ozbrojujte se!“. Z balkonu u památníku mával protestním transparentem osamělý, a dnes již nebohý veterán českého anarchizmu Jakub Polák. Poté shromáždění disciplinovaně odpochodovalo na Náměstí míru. Cestou jsem si vyslechl ledacos. Na Míráku jsem byl svědkem expresivní scény: z okolitých uliček začali vycházet mladí antifašisté. Jedni se svými holkami, jiní o samotě. Většinou s baseballovými pálkami v rukou. Myslím, že přítomná jednotka rychlého nasazení nácky zachránila před masakrem.
Nazpět k Žižkovu: Také jsem zde přestal používat auto. Vše je k dispozici na pár kroků. I po desáté večerní. Vietnamci jsou neuvěřitelní. Mají vše, jsou pořád na místě, usmívají se. Slyšel jsem dokonce, že k nim chodí „doplňovat“ zásoby také ze supermarketů.
Jo, oproti bydlení v pražských satelitech je to zde hlučnější, ale také barevnější. Oproti centru zase levnější a také lidštější. Je mi zde docela fajn. Dokonce jsem přestal koukat na televizi a číst noviny.
Psáno pro Denník N
Cestou jsem po několika minutách narazil na pivnici U Sadu. Intimní prostor, skvělá atmosféra. Dal jsem si irské pivo a panáka bourbonu. Vedle U Vystřeleného voka (v ulici Božích bojovníků) to bude asi moje další oblíbená hospoda. Těch je na Žižkově inflace. V některých mě obcházel po zádech mráz, v jiných jsem se ptal sám sebe, z čeho jejich majitelé asi žijí. Mnohé jsou však skvělé.
Žižkováci jsou většinou lokální patrioti – lidé, kteří ctí svoji propojenost s místem a jsou na ni hrdi. Co na tom, že mluví tu ukrajinsky, tu anglicky… a slovensky, samozřejmě. Naposled, když jsem Žižkovem trochu bloudil, zeptal jsem se tří mladíků, jak se dostanu do Koněvky. Odpověděli se silným ruským přízvukem: „První doprava. Ale to je Koněvova, ne Koněvka!“ . Tu ulici provázejí legendy, prý to byl pražský Bronx. V Bronxu jsem byl, tohle je Žižkov.
Na větší procházky je zde Vítkov. Když jsem tudy kráčel, vzpomněl jsem si na dávnou epizodu z počátků devadesátých let. Měli zde, přímo pod monumentálním symbolem české státnosti (jinak interpretované za první republiky, za války, za komunizmu…) v podobě Jana Žižky v plné zbroji, shromáždění radikálové z tehdy ještě Dělnické strany sociální spravedlnosti, anebo tak nějak. Jejich vůdce jim, mimo jiné, kladl na srdce: „Ozbrojujte se!“. Z balkonu u památníku mával protestním transparentem osamělý, a dnes již nebohý veterán českého anarchizmu Jakub Polák. Poté shromáždění disciplinovaně odpochodovalo na Náměstí míru. Cestou jsem si vyslechl ledacos. Na Míráku jsem byl svědkem expresivní scény: z okolitých uliček začali vycházet mladí antifašisté. Jedni se svými holkami, jiní o samotě. Většinou s baseballovými pálkami v rukou. Myslím, že přítomná jednotka rychlého nasazení nácky zachránila před masakrem.
Nazpět k Žižkovu: Také jsem zde přestal používat auto. Vše je k dispozici na pár kroků. I po desáté večerní. Vietnamci jsou neuvěřitelní. Mají vše, jsou pořád na místě, usmívají se. Slyšel jsem dokonce, že k nim chodí „doplňovat“ zásoby také ze supermarketů.
Jo, oproti bydlení v pražských satelitech je to zde hlučnější, ale také barevnější. Oproti centru zase levnější a také lidštější. Je mi zde docela fajn. Dokonce jsem přestal koukat na televizi a číst noviny.
Psáno pro Denník N