17. listopadu bylo jenom na pražském Václavském náměstí asi 50.000 lidí. Většinou mladých a s jasným občanským názorem. Když jsem se vrátil domů, dočetl jsem se o jiném zástupu, dle online reportáže z iDNES.cz, národních socialistů, ke kterým se připojili také zemanovci. Dva dny poté mi kamarád vyprávěl, jako jim jeho syn, spolu s necelými dvěma desítkami mladých mužů a žen, zabránili vlastními těly vstupu na Maiselovu ulici za skandování „Ani krok do židovského města“, přičemž někteří z nich dostali ránu obuškem. Mimochodem, můj přítel je – stejně jako já – dlouholetý imigrant. Jeho děti, stejně jako moje, jsou Češi a jeho i moji přátelé také. Většinou studují a mají intelektuální anebo umělecké ambice. A mají rádi pražské kavárny a hospůdky. Přítelův syn píše básně. Zde jedna ze sbírky „89 básní“, kterou vydal vlastním nákladem s finančním přispěním sestry a kterou jsem vybral zcela náhodně:

Klučina
(překlad ruské zlidovělé písně)
Našel mladičký klučina
starý plamenomet
a vzplála lesní lučina
s vesnicí jeho hned.
Směje se tomu klučina
a oblizuje ret
očista byla účinná
na pár desítek let.

Ano, v letošní státní svátek 17-tého listopadu jsem měl zvláštní pocit. Po prvé proto, že to byl opravdu svátek mladých, kteří převzali štafetu po mé generaci. Po druhé proto, že tak udělali spontánně a v pravý čas. Po třetí proto, že tak udělali ve jménu étosu, na který už muži a ženy Listopadu 89 téměř zapomněli.