„.... o ukončení krviprelievania v Sýrii a Iraku treba viesť dialóg s militantmi z extrémistickej skupiny Islamský štát (IS)“,
řekl Dalajlama (http://svet.sme.sk/c/20272671/rozpravajme-sa-s-islamskym-statom-vyzyva-dalajlama.html?ref=trz ). Uff, že by až tak?
Diskuse pod touto zprávou nás vrací do reality. Má charakter nenávistného štěkotu. A přitom je počet možných cest z krizových situací limitován číslovkou dvě – dialog ano, anebo dialog ne.
Koukám-li na aktuální dění „tady a teď“, odpověď je nasnadě: Dialog NE! NE si říkají politici navzájem, NE říká veřejnost politikům, NE říkáme migrantům, evropské integraci, globalizaci... NE říkáme tu Američanům tu Rusům, tu kapitalizmu tu třetí cestě (slovo socializmus mi neleze z úst)... Tedy, ne všichni to říkají. Nicméně, ANO zní tlumeně, s výhradami, stydlivě, potichu, pro média málo atraktivně.
Existuje snad jediná věc, které i v našich mírových, a svým způsobem blahobytných, poměrech, říkáme většinově ANO – svému egu, svému „já“, svým potřebám, touhám, sklonům, vášním…, svým profitům.
Množstvo obětí (ztrát, nákladů) našeho NE musí překročit kritickou mez, abychom vyslali vyjednavače, anebo ustoupili z pozic. Vůdcové to vnímají jako prohru a hned na druhý den začínají opět obnovovat arzenál. Uzavřený kruh? Spirála? Stoupající? Kam?
Doba postdialogická spočívá v „džavotu“ všech, aniž se navzájem poslouchají. V ústraní part a partiček, komunit, rodin žijí také lidé, kteří šíří kolem sebe pozitivní emoce, dobrou energii. Jejich „řečí“ jsou laskavá gesta a skutky. Někteří z nich vstupují, anebo jednou vstoupí, do politiky, ujímají se, anebo se jednou ujmou, rolí v občanské společnosti. Rád bych tomu věřil. Hlasů podobných tomu Klausovu, Zemanovu, Konvičkovu, Okamurovu…, ale také Ficovu, Orbánovu a podobných, je už opravdu přetlak.
„Ti nejlepší musí jít dopředu“, řekl Dalajlama v jedné ze svých meditací pro všední den. Co na tom, že se tam prodírají bez potlesku, a mimo hlavní vysílací čas televizí.
Mimochodem, islámisté by považovali za své vítězství narůstání averzí vůči evropským muslimům a jejich následnou marginalizaci a tudíž i radikalizaci. A síla kultury je v její přitažlivosti, a ne ve výši zdi, kterou kolem ní postavíme. Jmenuje-li se poslední kniha prezidenta České republiky Miloše Zemana „Tato země je naše“ říká trivialitu. Netriviální je, co se ukrývá za názvem – „Nelezte nám sem!“
P.S.
Když jsem tento text dopisoval, přišel mi mail od přítele ze Slovenska:
„Ahoj, asi dostávaš tiež správy z Think-tanku Europské hodnoty,ale pre istotu preposielam, lebo je tam informácia o výsledkoch sociologického výskumu o tom,nakoľko české obyvateľstvo podlieha pro-kremeľským dezinformáciám (1/4 úplne a ďalčích 35 % je dopletených). Na Slovensku by to asi dopadlo podobne alebo aj horšie. Zdá sa, že prehrávame vojnu s putinovským Ruskom. Mentálne je už zrejme premožená príliš veľká časť obyvateľstva a referendá o dôležitých veciach môžu dopadnúť katastrofálne (EU,NATO).
Pozdravujem, Jozef“
Odepsal jsem: „Zdá sa, že vojna prebieha súbežne na troch frontách. Najviac dostávame na frak na tej našej domácej - občianskej.“
Diskuse pod touto zprávou nás vrací do reality. Má charakter nenávistného štěkotu. A přitom je počet možných cest z krizových situací limitován číslovkou dvě – dialog ano, anebo dialog ne.
Koukám-li na aktuální dění „tady a teď“, odpověď je nasnadě: Dialog NE! NE si říkají politici navzájem, NE říká veřejnost politikům, NE říkáme migrantům, evropské integraci, globalizaci... NE říkáme tu Američanům tu Rusům, tu kapitalizmu tu třetí cestě (slovo socializmus mi neleze z úst)... Tedy, ne všichni to říkají. Nicméně, ANO zní tlumeně, s výhradami, stydlivě, potichu, pro média málo atraktivně.
Existuje snad jediná věc, které i v našich mírových, a svým způsobem blahobytných, poměrech, říkáme většinově ANO – svému egu, svému „já“, svým potřebám, touhám, sklonům, vášním…, svým profitům.
Množstvo obětí (ztrát, nákladů) našeho NE musí překročit kritickou mez, abychom vyslali vyjednavače, anebo ustoupili z pozic. Vůdcové to vnímají jako prohru a hned na druhý den začínají opět obnovovat arzenál. Uzavřený kruh? Spirála? Stoupající? Kam?
Doba postdialogická spočívá v „džavotu“ všech, aniž se navzájem poslouchají. V ústraní part a partiček, komunit, rodin žijí také lidé, kteří šíří kolem sebe pozitivní emoce, dobrou energii. Jejich „řečí“ jsou laskavá gesta a skutky. Někteří z nich vstupují, anebo jednou vstoupí, do politiky, ujímají se, anebo se jednou ujmou, rolí v občanské společnosti. Rád bych tomu věřil. Hlasů podobných tomu Klausovu, Zemanovu, Konvičkovu, Okamurovu…, ale také Ficovu, Orbánovu a podobných, je už opravdu přetlak.
„Ti nejlepší musí jít dopředu“, řekl Dalajlama v jedné ze svých meditací pro všední den. Co na tom, že se tam prodírají bez potlesku, a mimo hlavní vysílací čas televizí.
Mimochodem, islámisté by považovali za své vítězství narůstání averzí vůči evropským muslimům a jejich následnou marginalizaci a tudíž i radikalizaci. A síla kultury je v její přitažlivosti, a ne ve výši zdi, kterou kolem ní postavíme. Jmenuje-li se poslední kniha prezidenta České republiky Miloše Zemana „Tato země je naše“ říká trivialitu. Netriviální je, co se ukrývá za názvem – „Nelezte nám sem!“
P.S.
Když jsem tento text dopisoval, přišel mi mail od přítele ze Slovenska:
„Ahoj, asi dostávaš tiež správy z Think-tanku Europské hodnoty,ale pre istotu preposielam, lebo je tam informácia o výsledkoch sociologického výskumu o tom,nakoľko české obyvateľstvo podlieha pro-kremeľským dezinformáciám (1/4 úplne a ďalčích 35 % je dopletených). Na Slovensku by to asi dopadlo podobne alebo aj horšie. Zdá sa, že prehrávame vojnu s putinovským Ruskom. Mentálne je už zrejme premožená príliš veľká časť obyvateľstva a referendá o dôležitých veciach môžu dopadnúť katastrofálne (EU,NATO).
Pozdravujem, Jozef“
Odepsal jsem: „Zdá sa, že vojna prebieha súbežne na troch frontách. Najviac dostávame na frak na tej našej domácej - občianskej.“