říká legenda, se jednoho dne rozhodl odejít ze své vlasti.
Bylo to období neklidu. Na hranicích mu prý velitel stráže dal úkol, ať sepíše sumu svého poznání. Lao C´ napsal „Tao Te Ting“, nasedl na svého buvola a už ho nikdy nikdo neviděl. V překladu Mariny Čarnogurské a Egona Bondyho z roku 1993 (nakladatesltví HEVI, Bratislava) se kniha jmenuje „O ceste TAO a jej tvorivej energii TE“, což trochu vypovídá také o obsahu.
Jeho dílo přežilo více než dvě a půl tisíciletí. Říká se v něm například: TAO je nepojmenovatelné, neuchopitelné. Moudrý na sebe nepoutá pozornost, nelpí na věcech a moci. Tvoří, ale nevlastní, působí, ale nepodržuje. Je-li dílo dokonáno, nesetrvává u něj. Nerovnosti plodí nepokoj. Kdo nic nechce, dostává. Kdo zná svou cestu, tomu zvnějšku nelze ublížit… Ale také: „O největších vladařích se skoro neví, že jsou. Ty menší lid miluje a velebí, ještě menších se bojí, ještě menšími pohrdá…“ (v překladu Jiřího Navrátila z roku 2003. Nakladatelství AVATAR).
Doba, kdy působil Starý Mistr, anebo odkdy se datuje vznik Tao Te Tingu, byla zvláštní. V tom samém čase – zhruba pět století před naším letopočtem – promluvil také Konfucius, Sokrates, starozákonní proroci, Buddha. Mluví se o veliké transformaci (Karen Armstrongová), o Osovém věku (Karl Jaspers). Ale to jsou opět jenom jména a slova. Stopa toho věku je v kulturách i náboženstvích pořád přítomná. Ne-li tím, jak se doopravdy chováme, tak alespoň tím, k čemu vzhlížíme. Není náhoda, že – přes všechny rozdíly mezi různými spiritualitami – často k témuž! Člověk se neubrání pocitu, že kolektivní paměť, (ne)vědomí je celek. Její (a jeho) porcování je jiný příběh.
Nesofistikovaná (nespekulativní) duše a mysl se ptá: Nač je všechno to moudro? Navigace? Prst ukazující cestu? Pokračovatelé dávných tradic (zenoví mistři, chasidští rabínové a další) nabízejí všednodenní příběhy. Ty mé, tvé, anebo sdělované v poklidných rozhovorech. Například „Ranní rozhovory v klášteře opata Lin-Ťiho“ (Šu-La-Ce. Malvern, 2005), anebo „Devět bran“ Jiřího Langera (Garamond, 2015)… je jich mnoho.
Včera na Kaprově ulici v Praze: Bezdomovec dostal padesátikorunu, žebrák nic. Bezdomovec dal žebrákovi dvacku. „Kdyby jste mi dal jenom dvacku, tak to nedělám,“ okomentoval své gesto. V talmudu se praví (zhruba): „Podělit se s potřebným je povinnost, dát mu příliš, je marnotratnost“.
Jsi to, co děláš, ať kážeš cokoli!
Jeho dílo přežilo více než dvě a půl tisíciletí. Říká se v něm například: TAO je nepojmenovatelné, neuchopitelné. Moudrý na sebe nepoutá pozornost, nelpí na věcech a moci. Tvoří, ale nevlastní, působí, ale nepodržuje. Je-li dílo dokonáno, nesetrvává u něj. Nerovnosti plodí nepokoj. Kdo nic nechce, dostává. Kdo zná svou cestu, tomu zvnějšku nelze ublížit… Ale také: „O největších vladařích se skoro neví, že jsou. Ty menší lid miluje a velebí, ještě menších se bojí, ještě menšími pohrdá…“ (v překladu Jiřího Navrátila z roku 2003. Nakladatelství AVATAR).
Doba, kdy působil Starý Mistr, anebo odkdy se datuje vznik Tao Te Tingu, byla zvláštní. V tom samém čase – zhruba pět století před naším letopočtem – promluvil také Konfucius, Sokrates, starozákonní proroci, Buddha. Mluví se o veliké transformaci (Karen Armstrongová), o Osovém věku (Karl Jaspers). Ale to jsou opět jenom jména a slova. Stopa toho věku je v kulturách i náboženstvích pořád přítomná. Ne-li tím, jak se doopravdy chováme, tak alespoň tím, k čemu vzhlížíme. Není náhoda, že – přes všechny rozdíly mezi různými spiritualitami – často k témuž! Člověk se neubrání pocitu, že kolektivní paměť, (ne)vědomí je celek. Její (a jeho) porcování je jiný příběh.
Nesofistikovaná (nespekulativní) duše a mysl se ptá: Nač je všechno to moudro? Navigace? Prst ukazující cestu? Pokračovatelé dávných tradic (zenoví mistři, chasidští rabínové a další) nabízejí všednodenní příběhy. Ty mé, tvé, anebo sdělované v poklidných rozhovorech. Například „Ranní rozhovory v klášteře opata Lin-Ťiho“ (Šu-La-Ce. Malvern, 2005), anebo „Devět bran“ Jiřího Langera (Garamond, 2015)… je jich mnoho.
Včera na Kaprově ulici v Praze: Bezdomovec dostal padesátikorunu, žebrák nic. Bezdomovec dal žebrákovi dvacku. „Kdyby jste mi dal jenom dvacku, tak to nedělám,“ okomentoval své gesto. V talmudu se praví (zhruba): „Podělit se s potřebným je povinnost, dát mu příliš, je marnotratnost“.
Jsi to, co děláš, ať kážeš cokoli!